Stolzová připomíná 28. březen - skutečný Den učitelů

Autor: redakce (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 28. 03. 2004 (1647 přečtení)




V roce 1994 vyhlásilo UNESCO 5. říjen Světovým dnem učitelů. Pátý říjen proto, že v tento den byl v roce 1966 v Paříži přijat nějaký dokument. (Trochu to bagatelizuju, šlo o společný dokument UNESCO a Mezinárodní organizace práce, nazýval se „Recommendation on the Status of Teachers“, česky zhruba Doporučení o postavení učitelů a byl tak trochu v odborářském duchu: Práce učitelů je důležitá a je třeba zajistit jim pro ni vhodné podmínky. Máme štěstí, že nám to v Paříži řekli.

Nic proti dokumentům, dokumentů není nikdy dost. Den učitelů bych na nich ovšem nestavěl. Konec konců – ono se to ani moc nedaří. Pokud si dnes někdo vůbec vzpomene, že učitelé mají svůj den, spojí si ho vždy s 28. březnem, dnem, kdy se narodil Jan Amos Komenský. Myslím, že je to ta nejvhodnější příležitost si na význam a smysl učitelské práce vzpomenout. Protože Stolzová pokládá za Den učitelů právě a jen dnešek, přináší jako připomínku několik, možná méně často citovaných, Komenského myšlenek.

Z Obecné porady o nápravě věcí lidských

„Hanba je i to, že Stvořitel nás každého obdařil schopností vnímat a jinými pomůckami, abychom mohli hledat ve věcech pravdu, ale lidé přesto většinou raději zavírají oči a jako slepí se nechají bez přemýšlení vést jinými, než aby nezaujatě věci prozkoumali. Všechno běžné vzdělání (a to platí o všech filosofických školách) je totiž otrocky nesamostatné a netvoří je úvahy o věcech, ale cizí názory na ně. Z tisíců bys sotva našel jednoho, který pátrá vlastním duševním zrakem, jak Bůh řídí svět, jak věci vznikají, existují, trvají či hynou, nebo proč se obnovují a kam to vše směřuje. A tak se stává, že vědění mnohých je domněnkou, ne věděním, i když si sami připadají jako Šalamounové.“

„Konečně pak, jakými prostředky vštěpujeme jedni druhým vzdělanost? Kdysi nosili lidé moudrost v myslích, nyní ji začali uzavírat do svazků. To znamená, že je uvězněna v knihách a v knihovnách a zřídka se objevuje v myšlenkách, výrocích nebo skutcích lidí. Příčinou této pohromy je i samo množství a rozličnost knih. Vždyť je jich více, než aby život kteréhokoli smrtelníka stačil k přečtení byť jen jedné tisíciny z nich; liší se pak více, než aby se našel nějaký mozek tak silný, aby z toho nedostal závrať. Hromady knih jsou tak více pro podívanou než k užitku, a z toho vzniká marnivost; nebo vyvolávají najisto zmatek, jestliže se někdo hodlá tvrdošíjně zabývat vším, a v tom se projevuje škodlivost. Z toho se totiž rodí houfy neučených učenců či učených blouznivců. A tak jsou učené knihy, nikoli my; či jsme-li opravdu také my učení, jsme učení zmateně; nebo jsme-li učení s jasnou myslí, jsme učení povrchně, ne poznáním povahy věcí, ale díky cizím svědectvím a výrokům o věcech, kterých jsme plni.“

„Jistě bylo velmi moudré, že Pýthagoras odkázal mládež k navykání skromnosti, čímž chtěl nasadit uzdu lidské nerozvážnosti. Aby to dokázal, ukládal žákům pětileté mlčení. Tak doporučoval krotit autoritou učitelovou (autos efa) předčasnost úsudku a sklon k odmlouvání (nasnadě ležící chyby lidské povahy). Není to tak nerozumné, jak se běžně myslí (neboť byl opravdu jedním z nejmoudřejších filosofů). Nerozumně jednali spíše jiní, filosofové, kteří opovrhli tímto předpisem a osobili si pro sebe i pro své žáky volnost blouznit a hájit cokoli, až upadli tak daleko (jak Duch svatý o nich prohlásil), že chtíce se zdát moudrými, učinili se blázny.“

Čtěte!