Lidičkové a paní učitelky
Hlavním znakem jazyka pedagogické alternativy zdá se mi býti mimořádně velká míra infantility. Už to ji ovšem v očích mnoha řadových učitelů předem diskvalifikuje. Kdykoli např. slyším dospělé učitelky, ředitelky a dokonce ředitele mluvit o svých žácích jako o „lidičkách“ (nominativ „lidičky“ je v drsnější variantě nahrazován patvarem „lidičkové“) , cítím se jak na koncertě Lucie Bílé. Být na koncertě Lucie Bílé je pro mne stejně velké trauma, jak velký je to pro jiné zážitek, leč z jejích úst jsou „lidičkové“ víceméně očekávaní. Slyšet tohle na rodičáku, víckrát by mě tam nikdo neviděl.
„Lidičkové“ jsou většinou vyučováni „paní učitelkou“. Učitelky na alternativních školách nejsou, jsou tam jen „paní učitelky“. „Mám v prvních třídách moc šikovné paní učitelky.“ „Domluvila jsem se s paní učitelkou z paralelky na společném projektu.“ Neznám jinou profesi, z níž by tolik trčela zasutá dětská servilita, jako právě u profese pedagoga. Slyšeli jste někdy v profesní diskusi právníků, že by o kolegyni mluvili jako o „paní advokátce“? Znáte snad z časopisů o současných trendech v řízení a organizaci práce „paní manažerku“?
Úžasně posunuté TO
Poněkud dětské vidění světa demonstruje alternativa svým krajním nahlížením reality. Určitá metoda je „úžasná“. Jestli je efektivní, přiměřená obsahu a věku žáků, ověřená, podložená výzkumy pedagogické a školní psychologie – bývá většinou jedno. Na dýcháncích, kde se plamenně rozhovoří některá třeskutě alternativní kolegyně, slýchám především, že skládankové učení je prostě úžasné. Že na workshopu byla prostě úúúžasně pozitivní atmosféra. Že děti to úžasně chytlo. Jen žasnu.
Pokud něco není úžasné, je to ohromné. Respektive se to ohromně projevuje. Tento seminář mi ohromně pomohl. Popřípadě „strašně moc“. A tato metoda ohromně přispívá k čemukoli.
Jindy mám dojem, že většina představitelů moderních pedagogických směrů chtěla pracovat na dráze. Jako posunovači. Neustále někam něco posouvají. V drtivé většině případů je objektem posouvání „to“. Ne nějaké „to“, nějaké ukoptěné ukazovací zájmeno, ale „TO“, které představuje ducha českého školství nebo klima školy nebo efektivitu výuky nebo cokoli jiného, nicméně vždy velkého a zásadního. A to se někam posouvá. Na posledním sezení tohoto druhu zakončila mluvčí své vystoupení větou. „Posouvá se to někam!“ Co? No přece TO! Kdo chce vědět víc, ať jde někam – prý se to tam teď posunulo.
Alternativa miluje hry. Miluje flipchatry, na které napíše několik bodů a doplňuje za ně písmenka. Kdo se splete, tomu se ostatní zasmějí. Kdo slovo na čtyři začínající „P“ doplní vulgarismem (známá ředitelky málotřídní školy), tomu se ostatní zasmějí nejvíc. Kdo se směje nejdéle, je nejvíc alternativní.
Řadu hezkých možností nabízí také prezentace v programu PowerPoint promítané dataprojektorem na zeď. Například možnost doložit svou gramotnost. Zažil jsem přednášku, jež celá sestávala z toho, že řečník četl ze zdi. Písmenka na ní naskakovala po jednom nebo v blocích, točila se, převracela a byla barevná. Někdy se rozplynula a jindy vynořila z nicoty jak Afrodité z pěny. A řečník je všechna přečetl. Nespletl se ani jednou.
Dalších příkladů jsou desítky. Problematická snaha co nejvíce se dětem přizpůsobit patrně vede představitele pedagogické alternativy k přijetí dětské perspektivy pohledu na svět. A to se vším všudy – jsou totiž úúžasně důslední. Pokud se nevzdají, někam to určitě posunou.
Redakce