V pořadí čtvrtá básnická sbírka Bogdana Trojaka Strýc Kaich se žení (Kuním štětcem, 1996; Pan Twardowski, 1998; Jezernice 2002) patří po mém soudu k tomu nejlepšímu, co u nás z třicátnické poezie vyšlo. Podtitul Memorabilie a komorní horory je tak trochu marketingovou provokací, atmosféru sbírky zrcadlí spíše vstupní dvojverší Kaich, jakési motto, jež knihu předznamenává: Já kostel podsklepil lochy, kvelby, / bez nichž zvon na věži nevisel by!
Trojak se spouští k základům; na záložce knihy se sice píše o „pitoreskních kosmogonických mýtech a potměšilých archetypech“, jenže to není úplně tak. To, co by se u jiného třicátníka muselo zlehčit podobným příznakem, aby to nepůsobilo směšně, je právě u Trojaka zbytečné. Jeho probouzení paměti je dokonale věrohodné. Nejen své osobní, ale i té společné, oněch tak opatrně pojmenovávaných archetypů.
V rovině osobní paměti je Trojakovou referenční postavou především dědeček Kajetán. Už po Jezernici bylo o tomhle inspiračním zdroji napsáno a řečeno tolik, že se mi v tom nechce dál šťourat. Ve sbírce Strýc Kaich se žení je mu věnována především Karpatská poéma, jejíž některé motivy se pak vracejí v básních ostatních oddílů sbírky. Ale i jinak se Trojak vytrvale hlásí k jedinečnosti kontextu svých básní, vepisuje do jejich rodných listů konkrétní jména sousedů, vesnic svého kraje, míst a okolnosti vzniku: V sadu; Po setmění u Násedlovic; Za sousedem Zdeňkem Šatným apod.
Vzpomínky na dětství (magická báseň To zkamenělé ráno s úvodem jak opsaným z raného Nezvala a končící podobně vzrušujícím neklidem) se prostupují se vzpomínkami na současnost, na včerejšek, chtělo by se říct. Jejich svorníkem je do značné míry intimita prožitku, často erotická. Trojak si jimi jakoby připravuje cestu ke společné paměti – se čtenářem se ve své osobní vzpomínce setkává skrze základní zkušenost lidské tělesnosti. Ta, dokonale zbavena vší vulgarity či lascivnosti, nabízí už jen okouzlený úžas nad možností těla vyjádřit po svém zážitek blízkosti. Tělo slovem učiněno jest. A promlouvá řečí, která vylučuje nedorozumění.
Autenticity svých veršů, autenticity této intimity dosahuje Trojak zejména citlivým nakládáním s detailem: …a na tvé hýždi / bělavá trhlinka jako hřbet ryby…; skrz prádlo chloupky jako nožky much; …a kdo z nich žilkou splaví / k podpaždím plaše plavým…
Na základě všelidské zkušenosti základních podob lidské existence, tedy existence v těle a zakotvení ve vztahu (resp. touhy po něm), pak Trojak vstupuje také do prostoru společné paměti. Nic nešidí – pokud vyvolává dávné vědomí, vyvolává ho jeho jazykem. S archaismy nakládá uvážlivě, ale s odzbrojující jistotou, která pramení z účelnosti: rujný Lancelote; hrázný dům; vrapy na tunikách atd. Podobnou roli plní také časté jmenné tvary přídavných jmen, odkazy na řecké mýty, antiku apod.
Stejně přesvědčivý je Trojak v popisu onoho základního, dávného, co ovšem trvá, co nepotřebuje historický slovník a specifickou flexi, neboť je to odevždy, teď a napořád: Vběhnout do vysokého proutí. / Náhle se zastavit a tišit kývání: / s každičkým proutkem prozrazeni jsou ti, / kteří se skrývají před námi. // V proutí se zastavit a tišit kývání. Známe to od Skácela, ale Trojak je v tom příjemně svůj. Do této kategorie pak patří rovněž Kaich (refrén), který se ve sbírce objevuje třikrát, z toho jednou jako součást Balady o nepeřeném šípu. Poslední, třetí varianta se od předešlých dvou liší drobnou významovou změnou, která ovšem podstatně posouvá smysl.
Pro jazyk sbírky je vedle účelné archaičnosti typický mimořádný důraz na přídavná jména a příslovce. Poetický rozměr textu je v mnoha básních nesen především jimi: žárovka chvějně zrcadlí se; tvé hradské poledne; v ořešné lodi; na plodnicích blouznivých hub atd. Podstata sdělení (podstatná jména), případně popsané stavy a děje (slovesa) tak nepřeválcují pozornost čtenáře, která se jakoby rozprostře po celém prostoru básně, neboť básnické vyzdvižení okolností a vlastností si ji vynutí. Silné obrazy vytváří Trojak mistrným užívání obratů téměř terminologických, v nichž odhaluje jejich poetický potenciál (…jako šev / poltivého / hrachového struku), bezpečně zaujme také panenskou metaforou (Zlá noc. Já v trní trnu. / Kos klove mločí skvrnu…).
I jinak je ovšem mistrem formy, jeho verš je jistý, rým je mu nástrojem, nikoli ovšem ve služebné roli. Vybočení z pravidelného metra, doprovázené obvykle užitím asonance nebo useknutého rýmu (konfrontace slov s otevřenou a uzavřenou rýmovou slabikou) je nejen vždy záměrné, ale především zjevně promyšlené.
Zvláštní pozornost si zaslouží formální úprava knihy, grafická a především typografická. Sazba z písma Týfova antikva dává knížce atmosféru sbírek z dvacátých let minulého století, hrubší řezaný papír a obálka s povrchovou strukturou tenhle dojem ještě umocňují. Téměř neuvěřitelné je, že to všechno dokázali v Petrovu udělat za 75 Kč. Vřele doporučuji.
Bogdan Trojak: Strýc Kaich se žení. Petrov, Brno 2004
Petr Kukal