Ta byla konečně obsahem profesních pedagogických diskusí už dávno před rámcovými vzdělávacími programy – vzpomeňme například na Návrh pojetí Obecné školy (Piťha, P., Helus., Z.; Praha, Portál 1993). Zatímco některé jiná témata z centra pozornosti pedagogické veřejnosti postupně vystupovala a přesouvala se do hájemství specialistů (SPUCH), případně užších zájmových skupin (waldorfské školy, domácí vzdělávání), spolupráce, velmi brzy překřtěná na kooperaci, se na výsluní zájmu udržela. Pár lidí si na kooperativním učení a kooperativní škole uhnalo své doktoráty a docentury, pro pár lidí se stala příjemně účinným zaklínadlem. Jako velké téma se pak objevuje také v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání a pilotní verzi Rámcového vzdělávacího programu pro gymnaziální vzdělávání. Je přitom jistě dobře, že tam je.

Škola pro holčičky

Co ovšem zdaleka dobře není, je její glorifikace. Všichni se najednou tváří, že celý svět je postaven na spolupráci, a proto je třeba na ní postavit taky školu, přesněji školní vzdělávání jakožto proces řízené edukace a současně specifické socializace. Pravda je ovšem taková, že děti z valné většiny milují soutěže, propadají nadšení, kdykoli mohou hrát jakoukoli hru, v níž reprezentují své družstvo, jež stojí proti družstvu soupeřů, touží se porovnat s druhými a vyhrát. Nevím, zda je to dobře, jako nevím, zda je dobře, že silnější liška zadáví malé zajíče. Jen vím, že to tak je.

Soutěživost je pak o poznání víc rozvinuta u chlapců než u dívek. Existují pro to důvody založené už v principech formace našich mozků v době neolitu a např. manželé Allan a Barbara Peaseovi („Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“, „Proč muži lžou a ženy pláčou“; aj.) si na tom postavili slušnou živnost. A nebyli zdaleka sami. Jakkoli můžeme mít k některým zjednodušováním rozdílů mezi muži a ženami výhrady, nelze nevidět, že muži a ženy jsou skutečné jiní z podstaty. A chlapci jsou prostě soutěživí.

Že je česká škola hlavně pro holčičky, se už léta ví. Styl výuky v ní uplatňovaný vyhovuje především dívkám, chlapci pak bývají za svoje přirozené projevy spíše peskováni. Pokud bude vzdělávací proces cíleně zbavován soutěživého rozměru a veden naopak dominantně ke kooperativnímu učení, handicap chlapců oproti dívkám se bude ještě zvyšovat. To ovšem není ta hlavní obtíž.

Sundej ho, hajzla!

Hlavní obtíž spočívá v tom, že svět sice velmi kooperuje, ale hlavně hodně soutěží: o místo na trhu a jemu odpovídající zisk, o rozšíření svého pojetí spravedlivého uspořádání společnosti, o partnery, o pozice, o všechno. Vytvářet v dětech představu, že soutěživost je cosi špatného, co by se měly snažit potlačit ve prospěch spolupráce, je medvědí službou. To, co musí jít ruku v ruce s výchovou ke spolupráci, musí být také výchova k soutěživosti.

I k soutěživosti je totiž třeba vychovávat. Konstruktivní, tvořivou a obrozující silou ve společnosti bude tehdy a jen tehdy, bude-li soutěživostí kultivovanou. Škola nemá soutěživost potlačovat, ale právě jen kultivovat. Děti totiž soutěžit neumějí. Komukoli, kdo má v tomto smyslu jakoukoli pochybnost, doporučuji navštívit libovolný dětský sportovní turnaj.

Na lavičkách možná uslyšíte sem tam slova uznání na adresu soupeře. Ale budou v absolutní menšině. Povětšinou budete svědky nejvulgárnějších urážek, ponižování a primitivních atavistických projevů, zhusta podporovaných stejně zanedbanými rodiči. Totiž zanedbanými v oblasti kultivace jejich vlastního soutěživého ducha. A právě tento přístup je tím, co ohrožuje společnost a její koherenci. Ne na poli kooperace, ale na léta neorané líše kultivace soutěživosti čeká na učitele ta nejtěžší práce.

Tělesná výchova jako prostor pro kultivaci soutěživosti

Největší potenciál pro kultivaci přirozené dětské soutěživosti skýtá po mém soudu právě tělesná výchova. Formulace očekávaných výstupů pro tento vzdělávací obor v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání poskytují pro tuto kultivaci prostor: „Jedná v duchu fair play: dodržuje pravidla her a soutěží, pozná a označí zjevné přestupky proti pravidlům a adekvátně na ně reaguje; respektuje při pohybových činnostech opačné pohlaví“ (1. stupeň); „naplňuje ve školních podmínkách základní olympijské myšlenky – čestné soupeření, pomoc handicapovaným, respekt k opačnému pohlaví, ochrana přírody při sportu“ (2. stupeň).

Bylo by přitom neblahé, aby děti ztotožnily čestné a otevřené soupeření právě jen se sportovními aktivitami. Jakkoli jsou tyto principy právě ve sportu nejzjevněji reprezentovány, nemohou se na něj omezit.

Spolupráce, jež je jedním ze zaklínadel dnešní moderní pedagogiky, je a musí být lícem mince, jejímž rubem je soutěživost. Potlačit nebo ostentativně přehlížet tento rozměr žákovského spolubytí znamená nechat jej bujet živelně. Právě soutěživost si přitom zaslouží největší pozornost a mimořádnou péči, nemá-li malformovat do agrese a dalších primitivních projevů.

Petr Kukal

Čtěte!