Stolzová přináší výtah z přednášky prof. Petra Piťhy o stárnutí

Autor: Petr Kukal (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 06. 12. 2005 (4595 přečtení)




Včerejší seminář Kruhu spolupracovníků Obecné a Občanské školy „Mezigenerační vztahy a stárnutí v RVP ZV“ zahájil krátkou úvodní přednáškou prof. PhDr. Petr Piťha, CSc. Jejím smyslem nebylo vyslovit se k možnostem integrace tématu do RVP ZV, ale ukázat fenomén stárnutí a stáří z několik možných úhlů pohledu. Výtah z jeho vystoupení přináší Stolzová ve znění natolik přesném, nakolik se mi ho podařilo ze svých poznámek rekonstruovat. I přes nutnou redukci pokládám za užitečné čtenářům jeho smysl zprostředkovat.

Stárnutí a stáří

Mám nesnadnou úlohu uvést zde v krátké chvíli téma, které patří v oblasti etiky k těm velkým. Veškeré etické otázky v občanské výchově jsou ovšem postaveny poněkud nešťastně – výchova musí v tomto smyslu probíhat kontinuálně. Zařadit etická témata do hodin nějaké výchovy je jednak obtížné, jednak trochu nebezpečné. Mohou tak být totiž vnímána jako vyučovací látka mezi jinými vyučovacími látkami. Poctivost či pravdomluvnost tak může být v dětském uvažování ohraničena dobou: pondělí a čtvrtek od 9 do 10 hodin.

Školy jsou dnes zatěžovány velkým množstvím práce, která má probíhat v rodinách. Společnost lká nad stavem rodin, a přesto dělá všechno pro to (např. na legislativní úrovni), aby se rozložily. Je to přitom právě rodina, kde žijí dvě, tři, vzácně i čtyři generace, která může etické obsahy a hodnoty týkající se mezigeneračních vztahů a stárnutí dětem skutečně předat.

Dědova mísa jako rarita

Stáří přirozeně vždy existovalo. Dokonce se občas objevovaly náznaky toho, že stáří a staří lidé vytvářejí ve společnosti jistý problém. Nicméně se nemluvilo o problematice stáří jako takové, neřešily se otázky stárnutí apod. V literatuře se tento fenomén objevuje až v 19. století jako téma výměnkářství. Vzpomeňme na básně jako „Dědova mísa“ Jana Nerudy nebo „Rozpůlená houně“ coby příklad z francouzské literatury. Ojedinělým způsobem popisuje otázky stáří také Jonathan Swift ve 3. Gulliverově cestě. Nicméně se stále popisují ojedinělé problémy. Téma strastí stáří se stává předmětem literárního zpracování právě proto, že je výjimečné, rozhodně se o něm nemluví jako o standardu. S podobným jevem se setkáváme například v holandském krajinářství. V něm bývají často zachycovány zasněžené zimní krajiny. Je tomu tak proto, že v Holandsku skoro nesněží, takže když nějaký sníh napadne, všichni ho běží ven malovat.
Dnes je naopak problém stáří a stárnutí velmi vyhrocený a to ve třech oblastech.

1. Díky úspěchům medicíny se úžasně prodloužil lidský věk. Vznikají celé nové obory, které se věnují lidem ve věku, jehož se dřív dožívalo jen velmi malé procento populace: geriatrie, andragogika zaměřená na seniory apod.
S rostoucím počtem lidí se také více projevují problémy vysokého věku. Příkladem může být Alzeimerova choroba, která tu byla vždy, jak o tom svědčí řada slovesných památek včetně biblických textů. Jenom neměla možnost se prosadit, neboť k její progresi dochází až ve věku, jehož se lidé běžně nedožívali.
Prodloužení lidského života vedlo tak k celému posunu pojmu stáří. V polovině 19. století byl padesátiletý člověk uznáván starým. Dnes se to odvážíme říct o člověku ve věku 75 let. V dnešní společnosti zaměřené na výkon se lidé pojem stáří snaží stále odsouvat, takže se jeho význam nakonec posune k označení stavu, kdy je z člověk bezmála biologická troska.
Přitom stáří skutečně začíná po 50. roce života. Člověk po pátém deceniu je už podstatně (tedy v podstatě své osobnosti) jiný, bez ohledu na výkon, který ještě podává.

2. Rodina je v krizi. Podílejí se na tom dokonce některé právní instituty, které ji rozpouštějí a rozmělňují. Na instituce se postupně přenesla řada funkcí, které dřív patřily rodině: škola převzala vzdělávání a namnoze i výchovu dětí, starobince a posléze domovy důchodců zajistily péči o staré příslušníky rodiny apod.
Jedním z institutů, který postavení rodiny ovlivnil velmi významně, bylo zavedení starobní penze. Právě to způsobilo největší propad porodnosti v Evropě, neboť přestalo být existenčně důležité investovat do dětí, které se o rodiče v stáru postarají. Odhaduje se dokonce, že zavedení starobní penze způsobilo v Evropě silnější demografickou změnu než války a dokonce než morové epidemie.

3. Dochází obrovské akceleraci vývoje, zejména technologického. Narodíme se do jednoho světa a zestárneme v jiném světě. Představitelé jednotlivých generací tak mezi sebou ztrácejí kontakt.
Stárnoucí člověk, jemuž ubývalo sil, nahrazoval v minulosti tento úbytek svou zkušeností. Dnes to vlastně nejde, při tak rychlé změně technologií nemůže například padesátiletý mistr svou zkušenost už uplatnit.
Tento princip ovšem začíná platit i v osobní, lidské rovině zkušeností. Listopad 89 znamenal takovou změnu sociálních struktur, že si s tím řada lidí dodnes neví rady. Matka, která na své zahradě vysázela keře rybízu, které začaly plodit právě v roce 1989, najednou nedokáže uplatit životní zkušenost z časů, kdy bylo výhodné mít svůj rybíz a vařit si svou marmeládu. Tento příklad pak modelově zastupuje celou sféru specifické životní zkušenosti, která je dnes neuplatnitelná.

Společenský a etický problém

Mezigenerační vztahy a konkrétně stárnutí není problémem psychologicko-technologickým, ale zejména problémem společenským a etickým. Spočívá zaprvé v tom, že dnešní společnost je juvenofilní. Úctě a obdivu se těší především mládí, síla a výkon. Staří lidé jsou při posuzování podle těchto kritérií znevažováni.

Druhým odkazem na společenskou a etickou povahu problému stáří je dominantní hedonistický přístup k životu: Co nejvíce užít, nahromadit co nejvíce prožitků a zážitků. Starý člověk už ovšem na mnoha radovánkách participovat nemůže, často o ně ztrácí i zájem. To u lidí, kteří přitakali hedonistickému způsobu života, vyvolává děs. Ani tento fenomén ovšem není nový, známe jej z pozdního Říma. Zde se zrodil kult antické euthanasie, kdy člověk, který cítil, že už si života neužívá naplno, uspořádal okázalou hostinu, z níž se v nejlepším vytratil, odešel do lázní, zde si otevřel žíly a pomalu vykrvácel.

Je proto potřebné znovuobjevit skutečnost, že člověk může být nějak omezen, i velmi radikálně, a jeho život přesto neztrácí smysl. Jedním ze zdrojů tohoto vědomí může být nalezení rozměru obětavosti pro druhé, který každý lidský život má.

Nositelé paměti

V čem tedy zejména spočívá význam starých lidí ve společnosti? Oni jsou to, kteří zprostředkovávají dějinnou paměť. Jsou nositeli tradice. Mají paměť o tom, co ve společnosti zaniká, mnohdy právě v oblasti technologií. Vzpomeňme jen, jak často říkáme: „Takovou polívku, jakou dělala naše babička, už nikdo neudělá.“ Proč se to tedy nenaučit?
Velmi významné je, že staří lidé přese všechno výše řečené mohou v problémové situaci nabízet svou zkušenost. A i když se nám bude zdát, že jimi nabízené řešení nelze už dne spoužít, stále reprezentují to, že existuje nějaké jiné řešení. Možná pak začneme přemýšlet o tom, že k našemu řešení přece existuje alternativní, třetí či čtvrté řešení.

Staří lidé trpí především ztrátou sil, pocitem zbytečnosti, tím, jak se postupně zmenšuje jejich horizont, tragikou vyloučení ze společnosti. Tohle ovšem postupně vzniká a existuje v určité kontinuitě drobných ztrát. Nesmí to proto být řešeno, až když je stav zcela vyhrocený a limitní. Řešení problémů starých lidí musí přicházet ještě v době, kdy tyto problémy řešitelní jsou, kdy starý člověk ještě má jakousi důvěru v lidi a svět. Každá péče a starost o starého čověka může tento postupný nárůst problémů minimálně zpomalit.

Obousměrná solidarita

Na závěr je pak třeba říci, že do spolupráce na řešení situace musí přispět i stárnoucích a staří lidé sami. Navykli jsme si mluvit a uvažovat o solidaritě jako o jednosměrném vztahu: solidarita silných se slabými, zdravých s nemocnými, bohatých s chudými. To ovšem není pravda. I ti slabí musí do tohoto vztahu něco vložit. Neboť jako existuje solidarita zdravých s nemocnými, existuje solidarita nemocných se zdravými, jinak by se např. systém ošetřovatelské péče v nemocnicích a dalších zařízeních naprosto zhroutil.
Tato obousměrnost solidarity je právě dnes mimořádně důležitá, neboť pochopitelná averze běžných slušných pracujících vůči asociálnímu vzorku společnosti povede nutně k tomu, že tito sociálně problémoví budou nemilosrdně smeteni.

To je tedy rámec problému, jímž se bude seminář Mezigenerační vztahy a stárnutí v RVP ZV zabývat.

Zapsal: Petr Kukal

Čtěte!