Když v únorovém čísle Rodiny a školy vyšel rozhovor s Michalem Vieweghem, byl jsem z něj popravdě hodně rozčarovaný. Rozpaky ve mně vzbuzoval především charakter otázek, které byly Michalovi kladeny a které mu neumožnily odpovídat jinak než „literárně“. Jak jinak totiž odpovědět např. na otázku „Co vás škola nenaučila?“

Také sugestivní, negativně formulovaný titulek: MICHAL VIEWEGH: ŠKOLA MĚ NENAUČILA ŽÍT svědčil o tom, že redakce má jasný záměr. Prostřednictvím populárních osobností veřejného života vytvářet obraz tradiční školy jako mimořádně odpudivého, frustrujícího (viz březnový rozhovor s Ester Kočičkovou: ŠKOLA PĚSTUJE MINDRÁKY) a pro učení krajně nevhodného prostředí.

Michalu Vieweghovi jsem proto napsal a v kostce mu sdělil svou domněnku o tom, jakou roli – patrně nevědomě – sehrál v kampani reformního křídla. Michal mě ujistil, že nic takového nezamýšlel, že už je dlouho z oboru, dění v pedagogice nesleduje a nemá ambici podporovat ani jeden pól názorového spektra.

Požádal jsem ho, zda by pro vyvážení nemohl poskytnout krátký rozhovor také Stolzové, což Michal s týmž upozorněním na svůj indiferentní postoj k názorovým rozporům obou proudů učinil.

Prošel jsi školou, která - předpokládám - měla v ředitelně jeden telefonní aparát, ve sborovně jeden psací stroj a v osnovách jednu pravdu. Přesto jsi obstál ve světě internetu, globalizace a paralelní existence mnoha často protichůdných pohledů na svět. Jak si to vysvětluješ?

Za jistou minimální vzdělanost, za jakési základní "zorientování se" v životě bezpochyby vděčím socialistickému školství se všemi jeho nedostatky. Leccos jsem se jako všichni musel naučit sám, bez pomoci školy, a leccos dokonce jaksi v přímé opozici vůči škole. Mám na mysli hlavně studia na FF UK (1983 - 1989), kde jsme se pravdivé informace o české literatuře dozvídali převážně "navzdory osnovám". Nepopírám, že i to byla pro život užitečná zkušenost.

Pokud přiznáváš škole alespoň část vlivu na to, že ses v současném světě zorientoval, lze patrně předpokládat, že škola ti škola dala také něco, co je nezávislé na aktuálních požadavcích společnosti. Co to podle tebe je?

Samozřejmě. Škola je první životní setkání s řádem, první setkání s kolektivem a jeho hierarchiemi, první setkání s autoritami atd. Abychom si rozuměli: pokud jsem se o škole, jak jsem ji poznal, vyjadřoval kriticky, neznamená to přece, že chci popřít všechny tradiční hodnoty výchovy a vzdělání. Takhle obecně se o tom těžko mluví, museli bychom být zcela konkrétní: tvrdím například, že literatura i čeština by se rozhodně daly vyučovat moderněji a jaksi smysluplněji než dnes.

Má podle tvého názoru smysl, aby součástí garantovaného vzdělání byly také ty oblasti kultury, které nemají v životě bezprostřední praktickou využitelnost? Jinými slovy: Domníváš se, že Michal Viewegh, který by nikdy neslyšel o punských válkách, květenství složeného okolíku nebo o šesterečné soustavě křemene, by byl jiný Michal Viewegh, než jakým je dnes?

Praktická využitelnost je velmi omezené kriterium. "Rozvoj potencí osobnosti" bych určitě nadřazoval. Praktickou využitelností se navíc obvykle myslí pracovní uplatnění - ale co soukromý život? Tady se bez Shakespeara asi neobejdeme.

Myslíš, že ve světě, kde stačí zadat do internetového vyhledavače libovolné slovo, a okamžitě máš k dispozic několik desítek či stovek odkazů na stránky s požadovanou informací, má ještě smysl budovat u dětí nějaký ucelený soubor faktografických znalostí?

Jsem pro jakž takže ucelené faktografické minimum. Některé informace je myslím třeba "umět z hlavy", přestože jsou snadno dostupné - například kdo to byl Proust nebo Stalin. Stalina - obrazně řečeno - není možné "vyhledávat".

Co čekáš od školy, do které pošleš svoje dcery?

Přál bych si, aby do školy chodily aspoň trochu rády (jistá pubertální averze je, obávám se, nevyhnutelná - bez ohledu na koncepci), bez donucení, aby samy poznaly, že to je celkem inspirativní místo, kde se aspoň občas dozvídají užitečné a zajímavé věci.

Petr Kukal