Předmětů, které mají vnitřní potenciál tuto legitimní metodu (kooperativní učení) a formu (skupinové vyučován) vzdělávání rozvíjet, je v kurikulu základního vzdělávání mnoho. V podstatě bychom těžko hledali vzdělávací obsahy, jejichž efektivní osvojování by nebylo kooperativně možné. V některých případech jde sice o poněkud násilnou aplikaci metody a formy v rámci obsahu, který je z podstaty uchopitelný spíše individuálně - například skupinové čtení básní. Přesto taková možnost není vyloučena. Není dokonce vyloučeno ani to, že vzdělávací efekt nebude úplně tristní.

Součástí skladby vyučovacích předmětů na základní škole jsou ovšem i takové, které mají velký potenciál naopak pro kultivaci soutěživosti. Významně mezi nimi vyniká zejména tělesná výchova. Právě ona přináší do kurikula základního vzdělávání obsah, který umožňuje učitelům tragicky pokleslou kulturu soutěžení znovu pozvednout.

Hra, nebo výhra?

Součástí našich tělovýchovných tradic je také odkaz zakladatelů sokolského hnutí prof. PhDr. Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Spíše než rozvoj vlastenectví je však z jejich myšlenkového dědictví dnes aktuální potřeba podpory nejobyčejnější slušnosti, úcty k soupeři a soutěžení v duchu fair-play. Aktuálnější o to víc, že mimoškolní sportovní činnost tenduje spíše (byť patrně nezáměrně) k jejich potlačování.

Jsem několik let pravidelně účasten dětských turnajů, soutěží i běžných ligových zápasů ve fotbale. A s rostoucím znepokojením zaznamenávám, jak je při nich smysl sportovní činnosti postupně přeznačován. Rovnováha mezi spontánní radostí ze hry jako procesu a snahou o vítězství jako o produkt je už od oddílů přípravek necitlivě vychylována na stranu výsledku.

Toto přeznačení je přitom dětem vnuceno zvnějšku. Pokud si hru organizují samy, např. v rámci tréninků nebo při zápase mimo rámec organizované soutěže, vždy jim o průběh jde: Pravidelně se rozdělují tak, aby obě družstva byla přibližně stejně silná. Neváhají vyměnit si navzájem hráče přímo v průběhu hry, pokud se ukáže, že původní odhad byl mylný a jeden z týmů prohrává výrazným rozdílem. Taková hra nebaví ani prohrávající, ale ani vítězící tým.

My a oni

V rámci sportovní organizace hrají dětské oddíly i na té nejnižší úrovni své soutěže na ligovém principu: Podle výsledku vzájemných utkání týmů v tabulce je na konci sezóny stanoveno konečné pořadí. Ligový princip ovšem už není doprovázen ligovým kontextem.

Mezi diváky například neexistuje skupina těch, kteří by nebyli vyhraněnými přívrženci jednoho z klubů. Chybí zde ti, které můžeme ještě stále vídat na zápasech nižších soutěží – diváci, kteří jdou na fotbal tak, jako jiní chodí do divadla. Lidi, kteří jsou ochotní zatleskat chytré fotbalové myšlence nebo technicky výborně provedenému zákroku. Dětské soutěže takové fanoušky nelákají, neboť herní projev dětí je do značné míry naivní a často neumělý. Diváky těchto zápasů proto bývají výhradně blízcí a příbuzní dětí, nejčastěji rodiče.

Ostrá polarizace divácké obce tak otevírá prostor pro nevědomé ventilování atavismů, které jsou běžně překryty socializačním nánosem. Sportovní utkání a divácká participace na něm nabízí možnost sociálně přijatelnou formou ventilovat přirozenou agresivitu. Je jasné, že podobné katarze jsou pro lidskou psychiku občas nezbytné. Dopad na děti, které se stávají jejím nástrojem, ovšem zdaleka tak blahodárný není.

Vem‘ ho přes ty hokejky

Děti, které nastupují do zápasu, přirozeně touží vyhrát. Pro čirou radost z vítězství, pro postup v tabulce, ale i proto, aby potěšily své rodiče postávající nervózně kolem. Ti také hned v prvních minutách utkání začínají hru komentovat. Kromě taktických doporučení tu ovšem zaznívají také pokyny vybízející děti k maximální možné míře tvrdosti, kterou je rozhodčí ještě ochoten tolerovat. A mnohdy i za ní. „Důrazně!“ „Nesmí ti projít!“ „Musíš se prosadit!“ zní halou nebo se nese nad trávníkem jako trvalá zvuková kulisa. Její součástí jsou ovšem také pokyny jako: „Vem‘ ho přes ty hokejky!“ nebo „Přišlápni mu achilovku, on už si dá pozor!“

Děti se ocitají v situaci, kdy jim autorita reprezentovaná rodiči přikazuje to, co jim autorita rozhodčího, potažmo pravidel zapovídá. Důsledkem je zmatek, v němž jen narůstá zbytečná agresivita a pocity frustrace. Napětí se velmi brzy přenese zpátky do hlediště, kde po sobě začnou pokřikovat i zhysterizovaní rodiče, jimž mnohdy zdatně sekundují trenéři. Jedni nadávají druhým a všichni rozhodčímu. V nervózní atmosféře vzájemné nevraživosti pobíhají desetiletí kluci jako gladiátoři v aréně.

Od gladiátorských her se ovšem tahle podívaná liší tím, že jejich diváci byli přes veškerou krutost schopni ocenit statečnost a vynalézavost v boji. Toto ocenění mělo povahu milosti, jíž se někdy dostalo i poraženému soupeři. V dětských soutěžích, jichž bývám účasten, není oceněn soupeřových kvalit zvykem. Na straně vítězů je škodolibá radost, na straně poražených pravidelně pocit nespravedlnosti a ublíženosti, zhusta podporovaný rodiči.

Vždyť jsou to děti

Kapitolu samu pro sebe představují bohorovní rozhodčí, posuzující každý zápas a dokonce každý zákrok jinak. „Vždyť jsou to děti,“ slyšel jsem také jako argument pro tolerované porušování pravidel. Proboha! Právě proto, že jsou to děti! To, oč se v těchhle zápasech hraje, přece není jen počet vstřelených branek!

Sportovní rituály, v generaci rodičů ještě zcela běžné, bývají buď zanedbávány nebo se na ně rovnu rezignuje. Zdravení soupeře po zápase probíhá v nedůstojně zmatečné podobě vzájemně proplétajících se klubů, ledabylých doteků bez očního kontaktu; často končí dřív, než se poslední hráči stačí potkat. Trenéři ani rozhodčí na nich důsledně netrvají. Při vyhlašování výsledků není vyžadován klid, celková kultura mimoherního projevu dětských sportovců je pokleslá, neboť je dospělými jako pokleslá trpěna.

Nechci samozřejmě generalizovat a upírat zásluhy těm, kdo se snaží děti i v rámci mimoškolní sportovní činnosti kultivovat. Má osobní zkušenost je ovšem jiná.

Svět spolupracuje i soutěží

Sportovní aktivity dětí, které probíhají v rámci školní výuky, jsou naopak řady negativních faktorů zbaveny. Při utkáních v rámci třídy či školy jsou učitelé nezávislými pozorovateli, kterým jde primárně o průběh. Cíl, který učitel sleduje, se týká tělesného a osobnostního rozvoje dítěte, nikoli aktuálního výsledku. Vzdělávací program navíc umožňuje věnovat dostatečný prostor právě kultivaci soupeření, regulovat přirozenou dětskou soutěživost do podoby, která bude mít stále náboj a dynamiku, aniž by při ní aktéři ztráceli důstojnost a dobré sociální návyky.

Snaha o maximální rozvoj spolupráce často vede k tomu, že děti umějí právě jenom spolupracovat. V životě se také často ocitnou v situacích, kdy se jim tato dovednost hodí a kdy po nich bude vyžadována. Minimálně stejně často se ovšem ocitnou v situaci otevřené soutěže myšlenek (např. v rámci obecní č regionální politiky), konkurenčního boje (např. v podnikání) či potřeby prosazení vlastního zájmu vůči okolí (např. občanskoprávní spory).

Není pravda, že současný svět je postaven na spolupráci. Je postaven nanejvýš na konkurenci spolupracujících týmů. Umět slušně soutěžit je tedy minimálně stejně důležité jako umět spolupracovat. Potenciál, který má v tomto smyslu sportovní činnost, mimoškolní aktivity podle mého poznání nerozvinou. Může a má ho ale rozvíjet školní vzdělávání.

Petr Kukal

Článek byl primárně psán pro pedagogický web Česká škola, kde 27. 4. 2007 také vyšel.