Učitelské noviny z minulého týdne (34/2007) jsou plné krásných nápadů. Ten myslím nejpěknější vyklíčil v mysli Jaroslavy Štefflové, jejíž doménou jsou zejména reportáže z projektového dne „Severní pól“ a rozhovory s těmi šesti řediteli, kteří se na stránkách UN točí tak často, že už by mohli být na výplatní listině redakce. Nyní se však paní redaktorka ujala komentáře, jenž číslo otevírá.

Komentář se týká problematiky působení nekvalifikovaných učitelů na českých školách a je stranný. Čímž chci říct, že není nestranný, aby to bylo úplně jasné. To je naprosto v pořádku, žánr zaujatost připouští – nejde přece o žádné zpravodajství, leč o publicistiku (abychom potěšili příznivce mediální výchovy). Jaroslava Štefflová tedy fandí „mámám od rodin“ a hořce klne fakultám, které mámám neumožňují vystudovat, neboť zpozdile trvají na kritériích, na základě kterých dostaly akreditaci.

Navíc vyučují teorii. „Učím deset let a teď budu dalších pět let dojíždět na vejšku osmdesát kilometrů – jenom proto, abych učinila zákonu zadost. Přitom si troufnu říct, že toho vím o praxi víc než učitelka, která nám přednáší. Ta viděla školu leda tak z rychlíku,“ cituje paní redaktorka mámu od rodiny. Drobný problém spatřuji v tom, že na tu vejšku dojíždí máma právě proto, aby se dozvěděla ještě něco jiného, než co „ví o praxi“.

Tahle glorifikace odučených let, která jediná v očích mnoha studentů, studentek i mám uschopňují kohokoli k tomu, aby rozuměl problematice elementární didaktiky, shodě přísudku s několikanásobným podmětem a kvadratickým rovnicím, mě někdy vážně děsí. Co ty nám budeš vyprávět, kočičko, založí si máma ruce v rozložitý bok. Vždyť ty jsi nějaká slizká docentka vývojové psychologie, zatímco já přicházím z praxe!

No ale pojďme k tomu nápadu. Jaroslava Štefflová klade pedagogickým fakultám vyčítavou řečnickou otázku: Byl by takový problém připravit pro nekvalifikované učitele z praxe speciální několikasemestrové studium, které by jejich praktické zkušenosti doplnilo teorií? A já jí odpovídám: Nebyl! Máme na to dokonce precedent v oblasti justice. V padesátých letech mohl být člověk soudcem za rok. Opustil svůj Zetor a šel vynášet rozsudky. Jakýpak s tím štráchy!

Proč ale hned lovit v cizích vodách, navíc zrovna v těch, které jsou tak ideologicky kalné. Vždyť s roční příprava učitelů máme pěkné zkušenosti už od roku 1841. A když to stačilo tenkrát, ne? A od roku 1775 až do roku 1832 se učitel triviální školy stačil na své povolání připravit za tři měsíce, takže já bych se toho nebál. Udělal bych to kombinovaně přes prázdniny a v září korespondenčně. Promoce by mohla být na louce za Číhoští, kde je geometrický střed České republiky, aby to všechny mámy měly přibližně stejně daleko.

Zase jsem jedovatý, že jo? Jsem, já vím. Štve mě to. Ta posedlost praxí, ta představa, že studium je jen jistá nadstavba nad dolíkem vystálým před první lavicí. Zažil jsem na vlastní oči ředitele poměrně prestižní pražské základky, který se vysmíval pracovníkovi Ústavu výzkumu a rozvoje školství za to, že se zabývá sledováním některých trendů v rámci naší výchovně vzdělávací soustavy. Pořád chtěl vědět, jak to pomůže konkrétně jemu zítra ráno při hodině. Nijak, prskal výsměšně na kolegu teoretika, nijak. A měl pravdu. Jemu by mohla pomoci nanejvýš trepanace lebky a plná lobotomie.

Je to ovšem nakonec v souladu se současným trendem praktičnosti (škola jako příprava pro praktický život, k čemu mi to v životě bude, že znám znaky baroka? atd.) a pohrdání jakoukoli hlubší znalostí.

Z dalších veselých nápadů stojí za zmínku snad ještě návrh Waltera Bartoše zrušit bezplatný poslední ročník v mateřinkách (nakonec, když budou na základkách učit nekvalifikované učitelky MŠ, snadno si ho udělají z první třídy, ne?) a nápad ústřední školní inspektorky Olgy Hofmannové zkoušet učitele z toho, zda si byl na školení zahrát hru „Zajíček v své jamce sedí sám“ a zda se aktivně zapojil do tvorby ŠVP. A co o něm ví. Možná by stálo za to prověřit dotazem u několika loajálních kolegů, jestli se s ním také skutečně ztotožnil a zda svou skepsí nepodrývá naše reformní zřízení.

Tak jo, už končím. Další číslo budu mít ve schránce nejdřív pozítří, tak snad do té doby stihnu všechny ty dobré nápady strávit.

Petr Kukal