Jak už název napovídá, výstava se soustřeďuje především na dva dominantní tematické okruhy Procházkova díla: Na krajinářskou tvorbu situovanou do středního Polabí a na obrazy zvířat vytvářené pro didaktické účely. Právě ty mu ve 20. – 40. letech minulého století přinesly největší popularitu a právem z něj učinily velkou postavu tohoto specializovaného výtvarného oboru.

F. X. Procházka se narodil 14. října 1887 v Příbrami v rodině truhláře. Rodina se často stěhovala, až roku 1903 natrvalo zakotvila v Brandýse nad Labem. Jak už to v těchto případech bývá bezmála pravidlem, Františkův otec trval na tom, že syn vystuduje obchodní školu nebo se alespoň vyučí poctivému řemeslu. V průběhu času došlo na obojí.

František studia na pražské jednoroční obchodní škole nedokončil a zběhl (patrně před hrozícím reparátem) k malířství. Ovšemže k malířství pokojů – otec přece prosazoval „poctivé řemeslo“. Shodou šťastných okolností získal po vyučení místo u německé firmy E. Frenzel, která mu svěřovala opravy fresek na zámcích v Doksech, v Lysé nad Labem, Pardubicích a také v Černínském paláci v Praze. Procházka pracoval a jeho talent utěšeně zrál.

Ze mzdy si šetřil na studia na pražské akademii, kam byl roku 1908 „na základě nesporného talentu“ (jak to stojí v jeho monografii) také přijat. Procházka byl svým zamřením především krajinář; v době jeho přijetí na akademii ovšem nebylo krajinářské oddělení po nějaký čas otevřeno. Studoval tedy u prof. Vlaho Bukovce, prof. Hanuše Schwaigra a prof. Maxmiliána Pirnera, což byli do jednoho figuralisté. Můžeme spekulovat nad tím, zda toho Procházka litoval. Nicméně máme právo se domnívat, že česká didaktická malba touto okolností získala jednu ze svých největších postav.

Osmadvacet z šestačtyřiceti!

Na školních výstavách získává Procházka řadu cen a také několik studijních stipendií: V roce 1911 do Itálie, v roce 1913 do Belgie a do Holandska. Akademii ukončil roku 1914 a od tohoto roku se také datují jeho veřejně vystavované kresby a malby zvířat.

Roku 1919 se Procházka stěhuje do Prahy, kde se potkává se středoškolským profesorem Jiřím Jandou, pozdějším prvním ředitelem pražské zoologické zahrady. Ten Procházkův mimořádný talent pro figurální malbu zvířat rozpoznává a získává jej pro spolupráci s ministerstvem školství a s učitelským nakladatelstvím. Procházkova umělecká cesta dostává pevný směr.

První větší prací F. X. Procházky v tomto oboru byly ilustrace Jandova „Přírodopisu pro školy střední“ a posléze také „Velkého přírodopisu“, rovněž z Jandova pera. Jeho největší přínos pro českou didaktickou malbu měl ale teprve přijít.

Po vzniku samostatné Československé republiky si čeští učitelé stěžují, že mají k výuce jen staré, německé obrazy. Mladý sebevědomý stát nahrazení zastaralých, cizojazyčných pomůcek přirozeně podporuje; roku 1919 je rozhodnuto, že v Ústředním nakladatelství a knihkupectví učitelstva československého v Praze budou vydány tři ediční řady nástěnných obrazů: pro prvouku a vlastivědu, pro historii a konečně pro zoologii.

Zoologická edice byla svěřena právě prof. Jiřímu Jandovi, který ke spolupráci přizval renomované výtvarné umělce: Arnošta Hofbauera, Stanislava Lolka a Slovince Josipa M. Gorupa. Na základě dojmu, který v něm zanechala Procházkova výstava v Rubešově galerii v Praze, se rozhodl doplnit toto trojhvězdí ještě o právě objeveného výtvarníka z Polabí.

Další vývoj ukázal, že to byla volba víc než správná. Dva z Procházkových obrazů (Krávy a Kozy) přešly do školní edice přímo ze zmíněné pražské výstavy a staly se prvními obrazy celé didaktické série. V letech 1921 – 1947 pak bylo vydáno celkem 46 nástěnných tabulí, přičemž Procházka byl zastoupen nejhojněji. Do ediční řady bylo schváleno 28 jeho obrazů (Lolkových 10, Gorupových 7 a Hofbauerův jeden).

Půl století slávy

Procházka dosáhl v oboru přírodovědné kresby a malby zvířat skutečného mistrovství. Jeho dílo předznamenává českou vědecko-uměleckou tvorbu druhé poloviny 20. století, která si získala uznání v celoevropském měřítku. Jeho obrazy zvířat zavěšovali čeští učitelé na tabule bezmála půl století.

Dnes není F. X. Procházka širší veřejnosti – a to ani pedagogické – znám. O to cennější je pak brandýská výstava. Řadu unikátních obrazů pro ni zapůjčilo Muzeum Komenského v Přerově, kde je v oddělení dějin školství uloženo 19 Procházkových originálů a 28 tisků. Obrazy z této edice jsou v rámci brandýské expozice umístěny v přízemí, výstavní prostora v prvním patře pak dává na hlédnout do Procházkovy krajinářské tvorby.

Mimořádným počinem je vydání reprezentativní monografie k této výstavě, jež vyšla péčí města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a Oblastního muzea Praha-východ. Je dílem autorské dvojice PhDr. Milana Nováka (jehož nakladatelství se rovněž podílelo na vydání) a již zesnulého dlouholetého pracovníka OM Praha-východ Vladimíra Loydy, který rukopis připravil. Doktor Novák na Loydovu práci citlivě navázal, revidoval ji a doplnil. Výsledné dílo je tak důstojnou reprezentací jak zmíněné výstavy, tak osobnosti Františka Xavera Procházky. Velkorysá výprava a bohatá obrazová část dávají publikaci svébytnou uměleckou hodnotu, kterou příliš neruší ani místy poněkud rozostřené užívaní typografických pravidel.

Komiks a klip

Po opuštění expozice a dočtení monografie se sama nabízí otázka, jaké je postavení nástěnných didaktických obrazů dnes. S takovými, jaké vytvářel F. X. Procházka, se v dnešní škole už nesetkáváme. Nahradila je videa, ať už analogová nebo v digitálních formátech. Zvířata jsou na nich představována především v pohybu a při typických činnostech: lovu, páření, péči o mláďata. Je to vnímáno jako názornější, realističtější. Dynamičtější – jako všechno, jako klipová kultura dneška. Nezbývá čas se na zvíře, zachycené ve zlomku okamžiku, soustředěně zadívat, detailně studovat jeho anatomii, výraz, postoj, znaky.

Obrázky v učebnicích mají především informativní charakter a téměř vždy jde o schematickou, ilustrativní kresbu. Pokud jsou zvířata zachycena na nástěnných tabulích trvale umístěných ve třídách, jde nejčastěji o didaktické pomůcky k výuce cizího jazyka (v duchu Komenského Vyobrazeného světa). Pod nápisy „horse“ nebo „dog“ se rozpustile culí postavičky zvířat, které svým ztvárněním odpovídají estetickým nárokům dětí předškolního věku a hodí se do omalovánek či leporel, popř. napodobují grafiku komiksu. Nástěnné didaktické obrazy rezignovaly na umělecký rozměr, estetická funkce obrazu se stala výsadním hájemstvím výtvarné výchovy. Neříkám, že je to špatně – patrně to odpovídá změněným podmínkám současného vzdělávání. Ale nemohu po časech Procházkových Krav, Koz nebo třeba Slonů afrických necítit lehkou nostalgii. Přijďte si ty doby do konce letošního roku do muzea v Brandýse nad Labem připomenout.

Tato recenze byla napsána primárně pro Českou školu (www.ceskaskola.cz), kde 27. 11. 2007 vyšla.

Petr Kukal