NONDUM OMNIUM DIERUM SOL OCCIDIT
Jindřich Bečvář

Dne 20. září 2007, ihned po oficiálním zahájení hradecké konference Matematika – základ evropské vzdělanosti, byla přečtena výzva Všem, jejichž hlas je slyšet a zveřejněn první seznam jejich signatářů. V následujících dnech o výzvě informovaly některé sdělovací prostředky. Celý její text byl dne 1. října otištěn v Literárních novinách a 5. října v Právu. Po ukončení konference byl text výzvy spolu s prvním seznamem signatářů vystaven na webové stránce Katedry didaktiky matematiky Matematicko-fyzikální fakulty UK
http://www.karlin.mff.cuni.cz/katedry/kdm

a na několika dalších webových stránkách, např.
http://www.stolzova.cz,
http://www.ceskaskola.cz,
http://www.ucitelskelisty.cz,

objevil se i ve slovenské verzi Všetkým, ktorých hlas je počuť (1). Výzva vyvolala poměrně velkou reakci, pozitivní i negativní.

Kladný ohlas se projevoval a stále se projevuje zejména růstem počtu signatářů. Ke dni uzávěrky tohoto sborníku je v pěti souborech vice než tisíc signatářů.

Výzvu 11. října podpořil Vysokoškolský odborový svaz, 23. října ji podepsalo 17 členů Klubu novinářů-seniorů při Syndikátu novinářů ČR. Seznamy signatářů a další materiály související s výzvou jsou zveřejněny na výše uvedené webové stránce Katedry didaktiky matematiky MFF UK. Je tam též zřízena elektronická možnost připojení se k výzvě.

Děkuji na tomto místě všem signatářům za jejich e-maily vyjadřující souhlas a podporu, popisující nejrůznější zkušenosti a zážitky, za e-maily přinášející cenné náměty a postřehy. Nebylo v mých silách na všechny odpovídat. Znovu se za to omlouvám. K těmto dopisům se budu vracet, předpokládám, že postupně zpracuji myšlenky a náměty v nich obsažené a využiji je v nějakém dalším článku o současnosti a budoucnosti našeho školství.

Někteří se dokonce nechápavě táží, co bylo hlavním cílem zveřejnění výzvy (D. Greger a D. Dvořák) (2). Řeknu to tedy znovu, ještě jednou, ale jinými slovy. Výzva se obrací ke všem, kteří ovlivňují či mohou ovlivňovat veřejné mínění, a to v globálním, regionálním či zcela malém rozsahu, s následujícím sdělením a prosbou:

Situace nás, učitelů na všech typech a stupních škol, dnes není růžová. Negativní trendy, které se projevují ve společnosti, pronikají i do škol. Navíc jsme pod stále sílícím tlakem žáků a studentů, jejich rodičů, celé společnosti a nadřízených orgánů. Tento tlak bohužel nevede ke zlepšování naší práce, ale naopak, odvádí nás od toho, co je a má být naší hlavní povinností a aktivitou – od vzdělávání a výchovy našich žáků a studentů. Pomozte nám motivovat děti i mládež ke vzdělávání a vést celou naši společnost k pozitivnímu vztahu ke vzdělanosti.

Někteří kritici vyčítali výzvě patos a nedostatek důkazů pro uvedená tvrzení. Určitý patos však k literárnímu útvaru výzvy patři, důkazy nikoli. Výzva nemůže být obsáhlou monografií, statistickou studií, nemůže mít stovky stran obsahujících výsledky výzkumů, tabulky, grafy apod. Kdo by ji potom četl?

Takovéto požadavky kritiků výzvy jsou absurdní. Pokud však sami tito kritici pro své názory argumenty nepřinesou, háji se slovy: Psali jsme článek do novin, a ne analytickou studii.

Někteří kritici výzvy zpochybňovali její úvodní část, v níž se konstatuje soustavný a všestranný úpadek hodnot, narůst agresivity, nepoctivosti atd. Nevím, jaké důkazy konstatovaných jevů měly být uvedeny. Cožpak nestačí to, co dnes a denně vidíme kolem sebe? Rostoucí agresivitu řidičů a narůstající počty mrtvých a zmrzačených na našich silnicích, rostoucí drzost lupičů řádících v bankovních ústavech, benzínových pumpách, zlatnictvích atd., rostoucí agresivitu extremistů všeho druhu, surovost a bezostyšnost těch, kteří olupuji bezmocné důchodce a postižené, proslulé „způsoby“ pražských taxikářů, různé triky umožňující vytáhnout z nepozorných občanů tisíce korun za telefonní hovory, stale častější adrenalinovou „zábavu“ děti a mládeže (jízda mezi vagony nebo na střeše vlaků metra, házení kamenů na jedoucí vlaky atd.), rostoucí brutalitu děti a mládeže (podřezání spolužačky z gymnázia, zavražděni studentky medicíny na koleji její spolužačkou atd.), vylupování kostelů, hanobeni hrobů, rozkrádání všeho možného, co lze zpeněžit ve sběrnách, pokračující tunelování, pojišťovací podvody, vraždy, požáry způsobované patrně neviditelnou rukou trhu, ale i rostoucí agresivitu politických stran.

Někteří kritici zpochybňuji pokles vzdělanosti, o němž se ve výzvě hovoří, a vyžaduji důkazy. Např. D. Greger a D. Dvořák z Centra základního výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty UK výzvě vytýkají, že se neopírá o argumentaci , resp. že není doložena na dokladech a není vyargumentovaná, resp. že hovoří o mnoha věcech, aniž by je však dokládala. Přitom sami píší:
Co víme o vzdělanosti žáků a studentů v České republice? Popravdě řečeno, ne mnoho. A to je hlavní problém, na který chceme poukázat. Longitudinálních výzkumů, které by sledovaly vývoj vzdělanosti v ČR, máme popravdě žalostně málo . . .

Je na pováženou, polemizuji-li výše uvedeným způsobem dva pracovníci Centra základního výzkumu školního vzdělávání s názory druhých, a přitom současně přiznávají, že sami mnoho informaci o vzdělanosti žáků a studentů v ČR nemají. A současně odmítají zkušenosti a názory stovek učitelů různých aprobaci, kteří si na jednotlivých školách při každodenní práci vedou po řadu let různé statistiky úspěšnosti svých žáků a studentů a sleduji tak vývoj jejich znalostí a dovedností, a navíc mají dosti přesnou představu i o vývoji jejich morálně volních vlastnosti (pracovitost, zodpovědnost, cílevědomost atd.).

Kritikové výzvy nechtějí slyšet ani hlasy lidi z praxe, hlasy podnikatelů, lékařů, právníků, manažerů a pracovníků nejrůznějších firem a úřadů, kteří se setkávají při své práci s absolventy nejrůznějších škol. Kritikům výzvy nestačí to, že rok od roku sledujeme s rostoucími obavami klesající úroveň znalostí a dovedností maturantů, kteří přicházejí studovat na vysoké školy, ani to, že jsme nuceni neustále snižovat úroveň přijímacích zkoušek (3) i náročnost výuky v prvním ročníku, že musíme studenty prvních ročníků doučovat stále více látky, která je pro jejich další studium nezbytná a jejíž zvládnutí před maturitou bývalo ještě před několika málo lety samozřejmostí. Rovněž nestačí to, že si naši kolegové na středních školách stěžují na obdobné problémy se studenty, kteří k nim přicházejí ze škol základních.

B. Pečinka a T. Feřtek píší: Reforma začala letos, a to jen v prvních a šestých třídách základních škol. Těžko tedy mohla snižováním požadavků ovlivnit vzdělání dnešních maturantů (4). Ve výzvě však o reformě, která byla „spuštěna“ začátkem letošního školního roku, není ani slovo. Výzva hovoří o negativních důsledcích neuvážených kroků transformace českého školství, která probíhá již řadu let. Zda se tedy, že ani novináři Reflexu nerozumějí psanému textu, resp. spíše nechtějí rozumět. (5)

Někteří kritici objevili ve výzvě levicové názory autora výzvy a jejich signatářů. (6) r
Mám tedy levicové názory, mám-li hrůzu z narůstající agresivity řidičů, z rostoucího počtu mrtvých a zmrzačených na našich silnicích a z dalších jevů, které jsem v jednom z předchozích odstavců připomněl?

Někteří kritici dokonce napsali, že autor výzvy i signatáři projevuji nostalgii po minulém režimu. Mám tomu rozumět tak, že Tomáš Halík, Radim Palouš, Petr Piťha, Jan Sokol, Zdeněk Svěrák, Jiřina Šiklova, Josef Škvorecký, Rudolf Zahradník, Miroslav Zikmund a další by přivítali návrat minulého režimu? Není právě tento názor kritiků výzvy dokladem netolerance, arogance a hulvátství v naší společnosti? Tj. pravě toho, o čem hovoří výzva Všem, jejichž hlas je slyšet?

O. Botlík dokonce sáhl k tvrdé demagogii: Vždyť tito češti vysokoškolští učitelé, vědci a herci popírají hlavní kriminální rysy budování komunismu v naší vlasti!(8) K takovémuto výkladu textu výzvy je opravdu zapotřebí bujná fantazie a notná dávka neslušnosti a agresivity.(9) Připomeňme si znovu jen ta jména signatářů, která jsou uvedena v předchozím odstavci!

Rovněž K. Steigerwald se demagogicky snaží ovlivnit čtenáře: Vždyť součástí toho úpadku je i věta: Před třiceti lety úpadek nebyl, dnes je.(10) Žádná takováto věta však ve výzvě není, ačkoliv se to snaží K. Steigerwald čtenářům naznačit.

D. Greger a D. Dvořák píší o něco mírněji: . . . nelze prostě tvrdit, že socialistické školství s ideologicky deformovanými obsahy vzděláváni a posunutými interpretacemi dějin vedlo k lepšímu porozumění světu, než dává škola současná. Zdvořile se tážu obou autorů, kde se toto tvrzení ve výzvě Všem, jejichž hlas je slyšet, nachází. A mělo by to někde ve výzvě být, neboť oba autoři ve stejném článku uvádějí: Naše kritika tak patři pouze textu výzvy . . .

Nemohu se zbavit pocitu, že někteří kritici výzvy Všem, jejichž hlas je slyšet, jsou nejvíce pobouřeni tím, že se někdo opovážil vstoupit do jejich vykolíkovaného území, že se opovážil hovořit o problémech, které patři do jejich profesní sféry. S obdobnými postoji jsem se setkával již v letech 1990 a 1991 jako předseda Pedagogické komise Jednoty českých matematiků a fyziků, která tehdy předložila jeden z projektů transformace českého školství.(11) Nemohu se rovněž zbavit pocitu, že ti, kteří vývoj českého školství v posledních sedmnácti letech nejvíce ovlivnili, nedokáží připustit jakékoli pochybnosti o úspěšnosti svého působeni.

Někteří kritici dokonce přičítají vinu na současném stavu první stovce signatářů: Kde žili své životy, kde budovali tento svět, kde pracovali a uplatňovali svůj vliv? Jejich nespokojenost a rozčarování nevydávají svědectví o dobrém díle. Možná oprávněně.(12) Styl tohoto dokumentu připomíná dobu dávno minulou, kterou již na počátku sedmdesátých let minulého století ironizoval např. Jan Vodňanský: Kde žijí taková disneyovská zvířátka, která na Sněhurčin povel uklízejí v trpasličím domečku, která běží za trpaslíky na pracoviště a přemlouvají je, aby předčasně ukončili pracovní dobu? A jak se motiv těchto zvířátek ve filmu promítne do dalšího života malých diváků? (13)

Někteří kritici vytýkají autorovi výzvy i signatářům, že nepředkládají konkrétní řešeni a pouze kritizuji. B. Pečinka a T. Feřtek z Reflexu píší: …o řešení tu není ani slovo. K tomu, kudy dál ve vzdělávání, nám toho špičkoví intelektuálové mnoho neřekli. Domnívám se, že s otázkou kudy dál ve vzdělávání by se měli novináři z Reflexu obrátit jinam. Tuto problematiku „řeší“ několik výzkumných ústavů. Kdokoli z nás se pochopitelně může pozastavovat nad výsledky jejich práce.

⋆ ⋆ ⋆ ⋆ ⋆

Na závěr musím bohužel napsat, že s velkými obavami sleduji ty projevy současného režimu, které připomínají projevy režimu minulého. Přidržím se jen oblasti školství, i když by bylo možno uvádět analogie i z jiných oblasti.

Ředitele a učitele musí na svých školách povinně vypracovávat obsáhlá slohová cvičení (školní vzdělávací programy, evaluace, autoevaluace atd.) a musí k tomu mnohdy povinně absolvovat různá školení. I za minulého režimu jsme byli nuceni sepisovat slohová cvičeni a absolvovat povinna školeni. Kam se poděla tolik proklamovaná tvůrčí svoboda učitelů a škol, kterou jsme získali po roce 1989?

Povinná evaluace a autoevaluace škol a učitelů připomíná dřívější kritiku a sebekritiku. To, co jedinec o sobě uvedl při sebekritice, bývalo často následně použito proti němu. Dnes se ředitele škol i učitele oprávněně obávají uvádět v evaluacích případné nedostatky, neboť by mohly byt použity proti nim. Proti škole, proti řediteli i proti jednotlivým učitelům. Opět půjde o bezcenná slohová cvičení.

K čemu tyto vynucené povinnosti učitele a ředitele škol povedou? K předstírání. Na mnoha papírech a hlášeních bude vše líčeno jako úspěšné, pozitivní, radostné, ale skutečnost bude jiná. Předstíráme narůst vzdělanosti – zvyšujeme počet maturantů a vysokoškoláků snižováním požadavků. Zakrýváni problematické skutečnosti krásnou kulisou bývalo nazýváno potěmkinovskou vesnicí.

Povinná slohová cvičení a hlášeni, povinná školení jsou ve své podstatě vyjádřením nedůvěry ve zdravý rozum a schopnosti učitelů a ředitelů. Minulý režim se k učitelům choval stejně. Kdybychom si chtěli na některého ředitele nebo učitele došlápnout, vyhledáme příslušná slohová cvičeni a začneme je formálně porovnávat se skutečností. Jistě nějaké nesrovnalosti najdeme.

Nadšení některých mladých školských reformátorů připomíná nadšení mladých svazáků, které pamatuji z dětství a mládí.(14) Po staru se žít nedá, říkali tehdy. A kdo nesouhlasil, byl označen za člověka, který nepochopil požadavky doby, nesmířil se s lidově demokratickým (později socialistickým) zřízením. Po staru se učit nedá, tvrdí dnes reformátoři s planoucím zrakem. A ti, kdo nesouhlasí, jsou na některých školách označeni za zastance totalitních metod výuky, jsou zastrašováni a mnohdy musí ze školy odejit. Měl jsem v posledních týdnech možnost vidět několik vystoupení zastánců rámcových a školních vzdělávacích programů, evaluací, autoevaluací a tzv. nových vyučovacích metod. Tato vystoupení byla plná prázdných, nic neříkajících frází. V plénu jsem sledoval několik mladých lidi (typ „svazák“), kteří si tyto fráze pečlivě zapisovali.

Výzva Všem, jejichž hlas je slyšet, byla nejvíce kritizována právě v těch novinách a médiích, v nichž zveřejněna nebyla. I tato skutečnost neblaze připomíná minulý režim.

D. Greger a D. Dvořak píší: Ve výzvě postrádáme určitou míru radosti ze svobodné společnosti, v níž žijeme. Kritizuji rovněž negativistické vyznění výzvy. Za minulého režimu bylo třeba rovněž projevovat radost a optimismus při budování socialismu, pochválit např. úspěšný průběh letošních žni, splněni závazků k Velké říjnové socialistické revoluci apod. Být obviněn z negativismu, nihilismu, neprojevit dostatečnou míru optimismu nebo jej dokonce kritizovat a ironizovat, bývalo nebezpečné a mívalo vážné důsledky (viz např. Kunderův Žert).

Pokud se dnes někdo odváží kritizovat nedostatky, které kolem sebe vidí, pak je velmi často ideologicky nálepkován a zastrašován. Je označen za příznivce minulého, tj. komunistického režimu, který likvidoval vzdělance, popravil Miladu Horákovou atd.(15) Přesně tak se choval minulý režim. Z některých novinových článků současnosti je bohužel cítit štvavý duch nenávisti.

V Praze dne 17. listopadu 2007

1. Polńohospodár 4/52 (9. novembra 2007), http:///www.polnohospodar.sk
2. D. Greger, D. dvořák: Mluvme o ní, ale hlavně ji zkoumejme, web Stolzová, 6. Listopadu 2007
3. Hlavní příčinou je společensko-politická objednávka na dosažení co nejvyššího počtu vysokoškolských studentů. Viz J. Bečvář: Matematika, vzdělanost a vzdělávání, in M. Lávička, M. Ausbergerová (ed.): 10. Setkání učitelů matematiky všech typů stupňů škol, 2.-4. 11. 2006, Srní 2006, str. 49-63.
4. Pečinka, B. Feřtek, T.: Vážení profesoři, nechápete!, Reflex, 11. října 2007.
5. Intelektuálně nepoctivé je nerozumět a nechtít rozumět. Karel Čapek: Místo pro Jonathana!, Symphosion, Praha 1970, citát ze str 113.
6. M. Hekrdla: O čem se nemluví, Právo 17. 9. 2007
7. Čermák, M.: Vyzývat k větší vzdělanosti je pyšné a nesoudné, Lidové noviny, 2. Října 2007.
8. Botlík, O.: Signatáři doložili vlastní neschopnost. Ad Lidové noviny 5. 10. 2007: Výzva spadla z Marsu, Lidové noviny, 9. 10. 2007
9. Nebo snad O. Botlík neporozuměl textu výzvy?
10. Steigervald, K.: Názory. Osobnosti varují před úpadkem. Co tím myslí?, MF Dnes, 26. 9. 2007
11. Viz Příloha časopisu Matematika, fyzik, informatika, 1. ročník, leden – únor 1992.
12. Sengrová, B.: Výzva, která spadla z Marsu. Lidové noviny, 5. Října 2007.
13. Vodňanský, J.: Analýza pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících.
14. Existují nadšenci bez schopností, a to jsou pak opravdu nebezpeční lidé. Georg Christoph Lichtenberg: Myšlenky, postřehy, nápady. Odeon, Praha 1986, citát ze strany 69.
15. Viz. K. Steigervald: Názory. Osobnosti varují před úpadkem. Co tím myslí? , MF Dnes, 26. Září 2007.