Proč je pedagogická diskuse vyhrocená a extrémní

Školství je téma, které širokou veřejnost zajímá nárazově. Vedle sezónního zájmu (vysvědčení, začátek školního roku, nával u sjezdovek o zimních prázdninách), dokáží pozornost národa spolehlivě vzbudit vlastně jen skandály. Nic nezaručí škole větší popularitu než plánovaný útok trhavinou, jen video učitelky souložící s bývalým žákem dokáže dostat „problematiku vzdělávání“ i na titulní stránku nejčtenějších novin v tomto národě. Pokud se zrovna nechystá žádná exploze a učitelky souloží bez asistence kamer, je školství v podstatě každému lhostejné.

Pedagogická veřejnost – pokud jí rozumíme učitelky a učitele v činné službě – řeší z velké části praktické problémy spjaté s každodenní praxi. Zcela pochopitelně. Na tuto praktickou rovinu jsou pak převáděny také problémy systémové, čímž pravidelně dochází k jejich vulgárnímu zjednodušení. Problematika financování školství je dřív nebo později zredukována na boj učitelů za vyšší platy. Kurikulární reforma je v televizních novinách zkarikována do nadšeneckého žvatlání o konci nudného drilu. Podstatu problémů se veřejnosti nikdo ani nepokusí vysvětlit – do dvacetivteřinového šotu by se nevešla a jiný formát soukromá ani veřejnoprávní média nezajímá.

Skutečná pedagogická diskuse probíhá na stránkách odborného tisku, na tematicky zaměřených webech a na nezávislých konferencích, kterých je střízlivým odhadem 10 %. Rozhodně to nejsou kulaté stoly či konference pořádané zájmovými skupinami ovládajícími pod zástěrkou odborných kolegií trh s dalším vzděláváním pedagogických pracovníků. Také výstupy z těchto diskusí se nesou daleko spíše v duchu preambule k ústavě než věcného summary.

V prostoru angažované pedagogické diskuse se již od začátku devadesátých let profiluje několik názorových proudů; za nejčitelnější bychom mohli (při vědomém zjednodušení) označit proud liberální a proud konzervativní. V rámci těchto táborů existuje pochopitelně řada skupin lišících se mírou radikalismu, odbornými a ekonomickými zájmy i hloubkou vhledu do problematiky. Přesto v podstatě každé téma, jež je v diskusi otevřeno, nese aspekt této dichotomie.

Základním znakem pedagogické diskuse u nás je přitom její vyhrocenost. Oba tábory si ji navzájem plamenně vyčítají, navzájem se vybízejí k umírněnosti a konstruktivní výměně názorů – a oba shodně ženou každý spor do krajnosti. Nejoblíbenějším arzenálem obou skupin je personifikace každého sporu (např. moje jméno se postupně z textů štvavých článků přesunulo i do jejich titulků), kvaziinterpretace dat (výborné jsou pro tento účel výsledky mezinárodních výzkumů) a především odvádění pozornosti řešením zástupných problémů (projekt Výzkumného ústavu pedagogického v Praze financovaný ESF, jehož předmětem byla nová podoba třídní knihy).

Po tomto entrée se jaksi sama nabízí otázka, proč tomu tak je: Proč právě mezi názorovými tábory pedagogů panuje takové napětí, proč se bojuje do hrdel a statků, proč se vůbec bojuje? Domnívám se, že kořeny exaltované povahy pedagogické jsou – mimo jiné – historické.

Historicky to byl po mém soudu tábor liberálů, kdo založil pedagogický diskurs jako extrémní. Poctivě řečeno: Ne že by společenské klima těsně po listopadové revoluci nahrávalo něčemu jinému. Ti starší si to jistě vybaví: Ulicemi velkých měst táhly davy oranžových příznivců Kršny, každý, kdo udržel moč a virguli, byl psychotronik a charismatické církve křtily Duchem svatým před zraky vyprodaných sportovních hal. Přesně v tomto duchu bylo přijato také reformní a liberální evangelium: kritické myšlení, projekty, pedagogická autonomie škol. Zastánce názorového proudu snad ještě může o svých přesvědčeních diskutovat. Ne však učedník. Ne však apoštol. Ten musí obracet na víru. Ohněm a mečem, bude-li třeba. (Jízlivé metafory – také jeden ze znaků exaltované diskuse. Uvědomuju si to. )

Konzervativci nezůstali pozadu. Pobouřeni nehorázností absurdní argumentace (koho už někdy lanařila nějaká sekta, rozumí) odmítli sledovat druhý plán věcného obsahu a rovnou zaútočili jak podrážděný roj včel. Spirála se začala roztáčet.

Tak jako během let odpadli mnozí novokřtěnci, také reformisté z řady dogmat slevili. Charakter diskuse už byl ale nastaven a každý krok směrem k vyváženému středu byl okamžitě pochopeno jako ústup a beze zbytku (vy/zne)užit. Obě strany jsou proto trvale ve střehu jako dva vojáci v zákopové válce, vzdáleni od sebe padesát metrů. Každý už má jen jeden náboj. Kdo první usne, umře.

Liberálové nicméně v poslední době přecházejí na taktiku Svědků: Jsou ochotni se zájmem naslouchat konzervativcům a přiznat jim pravdu v řadě dílčích otázek – aby pak o to razantněji nastoupili k evangelizaci a nápravné pastorační činnosti. Konzervativci tohle rychle prokoukli, čímž jejich averze ještě vzrostla. Odmítají roli hlupáčků, kteří budou shovívavě přivedeni na cestu pravou. Výsledek je stav, kdy dnes jste buď radikální, nebo nejste slyšet. A jedna i druhá strana být slyšet chce.

Podstatný je samozřejmě předmět sporu – povaha školní edukace. Její smysl, cíle a především důsledky. Ty jsou veřejnosti většinou zcela neznámé, neboť je krmena pitomoučkými řečmi o zrušení osnov a konci bezduchého drilování. Podstata sporu, který pedagogická obec vede, většině národa naprosto uniká. Také proto není snadné rozklíčovat důvody takové zavilosti na obou stranách.

Text vyšel v Literárních novinách č. 47/2009.