stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová informuje o obsahu aktuálního čísla časopisu Speciální pedagogika (1/2004)
Vydáno dne 29. 04. 2004 (2984 přečtení)

První letošní číslo Speciální pedagogiky (1/2004) vyšlo až teď, tedy koncem dubna. Čekání myslím přesto stálo za to – zejména pro tři texty. Stolzová opět přináší stručnou rešerši.

Zamyšlení nad problémem mentálního postižení

Číslo otevírá článek Mgr. Ivy Lednické, doktorandky katedry speciální pedagogiky PedF UK Praha „Zamyšlení nad problémem mentálního postižení“. Je jedním z oněch tří, které mě nejvíc zaujaly. Autorka v něm podává svou představu o zdrojích obtíží v komunikaci majoritní společnosti s mentálně postiženými. Ty spatřuje především v tom, že majorita nabízí komunitě postižených svůj způsob komunikace pomocí jazyka. Tato forma komunikace lidi s mentálním postižením apriori zvýhodňuje, protože automaticky předpokládá předchozí znalost naše nejširšího životního kontextu.

Na tomto místě si dovolím ocitovat zajímavé myšlenky, které se v úvodní části článku objevují: „Přitom si musíme přiznat, že mnohé myšlenky, které se mentálně postižení snaží uskutečnit, napadají i nás. Rozdíl je v tom, že my většinou tyto myšlenky po zvážení všech důsledků neuskutečníme. Snad právě proto je mentální postižení pro intaktní společnost tak děsivé – ukazuje totiž část nás samých. A odhaluje-li tak mentální postižení samu podstatu lidství zbavenou zábran rozumu, potom je strach intaktní společnosti pochopitelný.“ Sugestivní, že?

Snad ještě jeden citát: „Jak mohou lidé s mentálním postižením uspět ve způsobu myšlení majoritní společnosti, kde na jedné straně stojí upřímnost a pravdivost vůči druhým i vůči sobě, na druhé straně přetvářka a „korektní jednání“? Ve způsob myšlení a jednání majoritní společnosti, kde ano může znamenat ano i ne, a kde ne může znamenat ne i ano, nemohou tito lidé uspět, ani kdyby chtěli sebevíc.“

Při hledání vhodných způsobů komunikace upozorňuje autorka na všelidskou zkušenost tělesnosti, pracuje s termínem „tělesnění“ a nabízí rovinu tělesnosti jako možnou platformu pro setkání intaktní společnosti a lidí s mentálním postižením. Upozorňuje na metodu bazální stimulace, kterou používají i maminky u svých dětí v senzomotorickém stádiu vývoje. Svůj příspěvek zakončuje Mgr. Lednická ještě krátkým poukazem na možnou komunikaci prostřednictvím tvořivé činnosti postižených resp. jejich výsledků.

Celý text má silný filosofický rozměr, a zasazuje tak problematiku komunikace s mentálně postiženými do užitečně širokého kontextu.

Problematika kázně na základní škole II. část

PhDr. Věra Vojtová, Ph.D., z PedF MU Brno publikuje druhou část závěrů výzkumu o problematice ovlivňování chování žáků v prostředí základní školy, který se svým týmem realizovala v letech 2001 a 2002. Analýze podrobili sto školních řádů (vnitřních řádů školy), přičemž si všímali těchto indikátorů: zda jsou pravidla kázně na školách zaměřena na chování žáků, nebo spíš na organizační záležitosti jejího provozu; zda jsou zaměřena na žádoucí chování; zda sledují i vztahy žáků k dospělým a k sobě navzájem; zda jsou žáci vedeni k zodpovědnosti za své chování prostřednictvím posilování vědomí vlastních práv a konečně jak jsou pravidla kázně formulována. Průběh a výsledky šetření nalezne čtenář na str. 11 – 15.

Poznáváme český znaková jazyk VI (Specifické znaky)

Článek Bc. Petra Vysučka se zaměřuje na tyto specifické znaky českého znakového jazyka: nezměnit se v rozporu s očekáváním; absolutní překvapení („ztratit řeč, nebýt schopen slova“); jemný posměch (ne výsměch); zklamaně reagovat na nenaplněné očekávání. Znaky jsou doprovozeny fotografiemi rozfázované realizace znaku, notací, popisem znaku, popisem nemanuální složky znaku a příklady použití.

Klíčové osoby v komplexu služeb respitní péče

Článek PhDr. Pavly Šafránkové pojednává o klíčových osobách, jejichž sociální služba je zaměřena na to umožnit rodinným příslušníků starajícím se dlouhodobě o postiženého člověka čas k odpočinku a komplexnější regeneraci. Článek je velmi specifický, odborný a necítím se povolán cokoli k němu říci.

Komplexní diagnostika v praxi klinického logopeda

Logopedka PaedDr. Alena Merunková popisuje metody komplexní diagnostiky, přičemž upozorňuje, že „cílem článku není popsat krok za krokem proces komplexního vyšetření, ale spíše upozornit na nutnou šíři pohledu při diagnostice postižení komunikační schopnosti“. Dále blíže hovoří o: anamnéze (osobní anamnéza, rodinná anamnéza, sociální anamnéza) a vyšetření (vyšetření mluvidel + dýchání, vyšetření komunikačních schopností). Diagnostická kritéria jsou v celém článku důsledně uváděna do širších souvislostí postižení komunikačních schopností.

František Filip alias bezruký Frantík (1904 – 1957)

Druhým textem, který mne mimořádně zaujal, je brilantní příspěvek doc. PhDr. Borise Titzla, Ph.D., věnovaný známé postavě první republiky, chovanci Jedličkova a posléze Bakulova ústavu Františku Filipovi, od jehož narození uplynulo 20. února letošního roku 100 let. Tento chlapec se narodil bez obou rukou a dokázal svým nohama věci, nad nimiž dodnes žasneme.

Doc. Titzl se při popisu osudů Fratiška Filipa opírá o bezpečnou znalost této problematiky ve dvacátých a třicátých letech u nás a zejména o zcela mimořádnou míru probádání života a díla Františka Bakuleho, s nímž je osud Bezrukého Frantíka spjat. Autor čerpá z primárních pramenů i dnes již téměř nedostupné unikátní literatury ze 40. let, Františkovy osudy vykresluje detailně, současně však vždy v kontextu sociální atmosféry doby a politického dění Rakousko – Uherska a posléze Československé republiky.

Žádnou z osob neidealizuje – ani Františka samotného. Přesto o něm hovoří s úctou, jíž si tento mimořádně houževnatý člověk, který se svému postižení nepoddal a naučil se nohama nejen zapínat si knoflíček u límce košile, ale také např. bezpečně a jistě řídit automobil Ford, nepochybně zaslouží. Velká část textu se týká již řečeného Fratiška Bakuleho a jeho vlivu na rozvoj schopností a vůbec osobnosti Fratiška Filipa; také rozsáhlý poznámkový aparát se k tomuto reformnímu pedagogovi často vrací.

Článek je informačně bohatý, myšlenkově inspirativní a stylisticky příjemný. Ostatně jako všechno, co jsem od doc. Titzla četl.

Zprávy

V rubrice Zprávy informuje PhDr. Jan Jakeš ze sdružení hluchoslepých VIA jednak o páté konferenci hluchoslepých lidí Evropské unie nevidomých, jednak o založení Evropské unie hluchoslepých. Obě tyto důležité akce proběhly 18. – 23. 10. 2003 v Dánsku, v městě Fredericia. Mgr. Kateřina Vitásková z PedF Ostravské univerzity pak v téže rubrice představuje Mezinárodní organizaci sdružující odborníky a přátele Snoezelenu (Snoezelen – speciálně vytvořené prostředí, jehož hlavní náplní je multisenzorická stimulace) ISNA a upozorňuje na II. mezinárodní konferenci s názvem Snoezelen – Pole působnosti Snoezelenu v praxi, která proběhla 9. – 11. října v Hartenbergu v Nizozemí.

Péče o zdravotně postižené ve Velké Británii

PhDr. Dana Zámečníková z PedF UK Praha představuje kontext britského systému péče o lidi se zdravotním postižením. Zaměřuje se na sociální a zdravotní péči, rehabilitační péči a sociální služby a zaměstnávání zdravotně postižených osob. Inspiraci hledejte na str. 71 – 75.

Recenze

Ladd, P.: Understanding Deaf Culture. In Search of Deafhood. Clevendon; Buffalo; Toronto; Sydney: Multilingual Matters, 2003. Autorka recenze: prof. Alena Macurová.

Zelinková, O.: Poruchy učení. Praha, Portál 2003. Autorka recenze: PaedDr. Zdena Michalová, Ph.D.

O´Dell, N.E.; Cook, P. A.: Neposedné dítě. Praha, Grada 2003. Autorka recenze: PhDr. Růžena Hasanová.

Diskuse

Třetí text, který významněji upoutal mou pozornost, je přestřelka mezi PaedDr. Danou Kutálkovou, která pracuje jako klinický logoped dětského oddělení nemocnice Na Homolce, a prof. PhDr. Alenou Macurovou, ředitelkou Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filosofické fakulty UK Praha. Dr. Kutálková se obouvá do studentek druhého ročníku oboru čeština v komunikaci neslyšících na FF UK Praha, které v minulém čísle Speciální pedagogiky (4/2003) zpochybnily názory dr. Svobodové o efektivitě některých forem komunikace s neslyšícími. Ve své reakci je poněkud povýšená, pasuje zmíněné druhačky do pozic prostomylsných holčiček, které se ještě mají mnoho co učit, a doporučuje jim „používat vlastní hlavu“. O J. Hrubém, který obhájil habilitační práci ze speciální pedagogiky a na něhož se studentky odkazují, se pak vyjadřuje jako o člověku, jehož postoje k logopedické a surdopedické péči o sluchově postižené nebyly formovány profesí, ale především osobní a rodinnou zkušeností.

Naneštěstí pro ni ovšem narazila dr. Kutálková na oponentku formátu prof. Macurové. Ta ve své reakci na její ohlas zůstala sice korektně věcná, přesto svůj text vystavěla (a řádně okořenila jemnou ironií) tak, že být dr. Kutálkovou, chodím měsíc do práce ve škrabošce. Rehabilituje často zpochybňovaný význam znakového jazyka, přičemž její argumentace je velmi pregnantní: „Lingvistický přístup k hluchotě nijak nezpochybňuje existenci surdopedické nebo logopedické péče, logopedii jako speciálně pedagogickou disciplínu neodsouvá nebo neodsuzuje. Protože ale nad hodnotu a cíl mluvit staví hodnotu a cíl myslet a rozumět (světu, sobě, jiným), není rozvoj mluvené řeči jeho cílem. Tím je „povinná“ funkční gramotnost neslyšících, plně srovnatelná s funkční gramotností jejich slyšících vrstevníků.“

Na závěr prof. Macurová vyzývá k širší diskusi nad tématem. Vřele doporučuji.

Redakce

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: redakce | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004