stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová informuje o konferenci k 230. výročí vydání Všeobecného školního řádu
Vydáno dne 05. 11. 2004 (1896 přečtení)

Mezinárodní konference „Veřejné vzdělávání pro všechny“ u příležitosti 230. výročí vydání Všeobecného školního řádu proběhla ve dnech 4. a 5. listopadu letošního roku v Praze. Pořadateli byly Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

V úvodu promluvila sama ministryně školství JUDr. Petra Buzková, která pohříchu ani tentokrát nepřekročila svůj stín. Její projev byl náležitě státnicky sterilní a jediným jeho zpestřením bylo skloňování číslovek: O Všeobecném školním řádu ministryně hned dvakrát prohlásila, že byl vydán před dvě stě třiceti lety. Určitě jí to autoři projevu zlomyslně napsali číslicemi!

Ačkoli byla konference kvalitně obsazena (kromě hostů z Rakouska, Slovinska, Slovenska či Polska vystoupily také největší domácí kapacity oboru: prof. Zdeněk Beneš, prof. Karel Rýdl, prof. Jiří Kotásek a další), byl její průběh spíše zklamáním. Za největší nedostatek pokládám skutečnost, že byla promarněna příležitost propojit odkaz naší pedagogické tradice se současnou situací českého školství.

Řečníci se většinou opakovali. Fakt, že roku 1774 byla Felbigerovým Všeobecným školním řádem zavedena povinná školní docházka, která ovšem nebyla ani důsledně vynutitelná, ani důsledně vynucovaná, jsem slyšel snad osmkrát, právě jako konstatování, že velká část Felbigerových myšlenek zůstala jen na papíře. Odpovědnou analýzu jeho pedagogických metod, prezentovaných zejména v Knize metodní, jsem naopak postrádal.

Čestnou výjimkou z těch, které jsem slyšel, byla v tomto smyslu jen doc. dr. Jana Uhlířová, která ve svém příspěvku „Česká východiska rakousko – uherského školství“ sledovala, nakolik se v díle Johanna Ignaze von Felbigera objevují a zúročují myšlenky J. A. Komenského, a to zejména z jeho Velké didaktiky. Doc. Uhlířová mimo jiné konstatovala, že Felbiger v Knize metodní konkretizuje a dovádí na úroveň realizace to, co Komenský ve Velké didaktice obecně naznačuje. Svůj příspěvek pak uzavřela konstatování, že Johann Ignaz von Felbiger není originálním myslitelem, neboť Komenského dílo nepochybně detailně znal a bohatě z něho čerpal, aniž by tento zdroj kde uváděl. S takovým radikálním hodnocením Felbigerovým můžeme zajisté polemizovat, nicméně nelze nevidět, že tento příspěvek patřil rozhodně k těm lepším, které bylo možné v zasedací síni MŠMT po oba dny konference slyšet.

Za podobně přínosný pak pokládám také příspěvek rakouského profesora Geralda Grimma, který mimo jiné připomněl, že to bylo právě vydávání jednotných učebnic v národních jazycích, které představovalo významný impuls pro národně obrozenecké hnutí slovanských národů (včetně Čechů). Současně uvedl na pravou míru často užívaná klišé o germanizačních tendencích. Tzv. německá škola byla podle (nejen) jeho slov protiváhou vyšší latinské škole a ve skutečnosti znamenala vzdělávání v národních jazycích. To ostatně ve svém vystoupení „Tereziánská reforma a český učitel“ konstatovala rovněž doc. dr. Růžena Váňová, CSc. Také její příspěvek patřil k těm lepším; způsob, jakým se poté ujala moderování celé diskuse, byl bez nadsázky profesionální a vysoce předčil jak Ing. Emanuela (ředitel Pedagogického muzea J. A. K v Praze), tak o poznání lepšího doc. dr. Milana Hlavačku, CSc.

Nikdo z řečníků, jak už jsem koneckonců řekl, ovšem neučinil onen důležitý krok, totiž zobecnění nejvýznamnějších principů tereziánského a josefinského školství a zhodnocení možností jejich aplikace v současné situaci. Česká pedagogická tradice disponuje mimořádným potenciálem v oblasti metod a forem práce, didaktických principů, cílů výchovně vzdělávacího procesu, smyslu vzdělávání vůbec. Mnohé z principů navržených a uplatněných Johannem Ingazem von Felbigerem a posléze Leopoldem Hasnerem se ukázaly jako základní, obecně platné a vždy konstitutivní. Poukázání na způsoby možného uplatňování těchto principů v současné době se podle mého soudu mělo stát ústředním bodem této výročí konference.

Namísto toho se začasté četly nekonečné výčty statistických dat, exhumovaly přes 30 let staré diplomové práce (výslovně se tím pochlubil dr. František Hýbl; moderující Milan Hlavačka si při poděkování za příspěvek neodpustil „hořkou poznámku, že těch 32 let je na něm už znát“) nebo se přednášely příspěvky, které s tématem konference souvisely tak volně, jako všechno souvisí se vším (doc. PhDr. Milan Poll – správa a řízení škol; prof. A. A. Janowski – distanční vzdělávání prostřednictvím televize a internetu v Polsku).

Jedním z největších přínosů konference tak byla nakonec rozsahem nevelká brožura „Devětkrát o českém školství“ z pera předního vědeckého pracovníka Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze Františka Morkese. Přináší základní informace o historickém vývoji devíti oblastí našeho školství a vzdělávací soustavy, které jsou nejčastěji předmětem dotazů médií, pedagogů i laické veřejnosti: délka povinné školní docházky, tělesné tresty žactva, klasifikace, školné, soukromé školy, domácí vzdělávání, příprava učitelů, typy středních škol a konečně prázdniny a školní volno obecně. Vzhledem k autorově mimořádné odborné erudici je publikace psána s příjemným nadhledem a zejména bez potřeby líbivé kritiky minulé praxe, jež bývá dnes tak často zneužívána k podpoře málo promyšlených, často jen formálních a beznadějně vnějších inovací současnosti. Čtenář tak rád přehlédne poněkud větší procento korektorských opomenutí (především v interpunkci vložených vedlejších vět) a omluví obsedantní potřebu citovat kdejaký vzdech tatíčka Masaryka.

Z konference bude vydán sborník příspěvků. Jeho zhodnocení bude bezprostředně po vydání dostupné na Stolzové, webu pro pedagogickou tradici a kontinuitu.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004