stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová přináší informaci o dalším Kulatém stole. Jak jsme na tom ve srovnání se světem?
Vydáno dne 21. 11. 2004 (1737 přečtení)

Výsledky České republiky v mezinárodním srovnání nejsou nijak alarmující. Ve většině indikátorů dosahujeme průměrných výsledků, v některých jsme nadprůměrní. Jaká další zjištění zazaněla na Kulatém stole, pořádaném SKAV 18. listopadu?

Další kulatý stůl organizovaný Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV), tentokrát na téma „Jak si stojí české školství v mezinárodním srovnání“ (se sugestivním dovětkem „– a co s tím?“) proběhl ve čtvrtek 18. listopadu, tradičně v aule ZŠ Vodičkova v Praze 1.

S prvním příspěvkem vystoupil Ing. Jan Koucký, ředitel Střediska vzdělávací politiky PedF UK. Hovořil o změnách v mezinárodním srovnávání výsledků vzdělávání po roce 1990, přičemž vyzdvihl projekt OECD „INES“ (indikators of education systems), jehož cílem je vytváření ukazatelů, na jejichž základě lze srovnávat jednotlivé vzdělávací systémy. Česká republika se do tohoto projektu zapojila na konci 90. let a zejména po zahájení Lisabonského procesu. V dohledné době bude na této platformě zveřejněno 29 klíčových indikátorů o vzdělávání. Jak ing. Koucký prohlásil, je OECD ve vývoji indikátorů dál než EU a novináři a vůbec zájemci o validní data by měli používat spíše zdroje OECD.
Důležitými produkty OECD jsou mezinárodní srovnávací výzkum PISA (výsledky PISA 2003 budou zveřejněny 7. 12. 2004) a publikace Education at Glance, která vychází pravidelně každý rok (s výjimkou roku 1999).
Důležitým produktem EU je pak „Eurydice“.
Unesco naopak za posledních 15 let ztratilo pro země, jako je ČR, význam a roste jeho význam pro rozvojové státy.
Dalším důležitým zdroje validních dat je Ročenka konkurenceschopnosti (vydává Světové ekonomické fórum), v níž se exklusivně objevují názory podnikatelů na vzdělávání a školství.

K publikace Education at Glanec 2004 Ing. Koucký uvedl:
Poprvé se rozlišují dva stupně středoškolského vzdělání: maturitní a nematuritní.
Česká republika patří mezi země s nejnižším počtem lidí, kteří mají jenom základní vzdělání. V této souvislosti Ing. Koucký nicméně apeloval (což je velmi sympatické) na zasazování výsledků mezinárodního srovnávání do širšího kontextu, na vědomí, že tato data sama o sobě mnoho neříkají, nebudou-li relevantně interpretována. Máme-li najít jede klíčový ukazatel, který by určité srovnání umožnil, měl by jím být průměrný počet let strávený ve formálním vzdělávání. V tomto indikátoru jsme nad průměrem OECD, a to především díky naší dlouhé tradici. V průměrné déle vzdělávání jsme letos poprvé přeskočili Rakousko, jsme na úrovni Maďarska, Polska, Švédska či Velké Británie, což jsou země, které se transformují a které dosahují nejlepších výsledků v ekonomice.

Dále je užitečné sledovat to, jak se s každým dalším rokem formálního vzdělávání zvyšují příjmy a současně jak se s každým rokem formálního vzdělávání snižuje riziko ohrožení nezaměstnaností. V oblasti navyšování příjmu s rostoucím počtem let ve formálním vzdělávání se (podobně jako Maďarsko nebo anglosaské země) dostáváme až do oblasti extrémních dat: Hlad po vzdělávání je u nás velmi silný a trh práce vzdělání velmi oceňuje. Naopak země, které mají obrovské množství vysokoškoláků, mají plochou platovou diferenciaci.

Dalším indikátorem hodným pozornosti je nezaměstnanost mladých lidí. Nezaměstnanost mladých lidí je především odvozena od celkové nezaměstnanosti. Kromě Španělska je pak vždy vyšší, než je celková průměrná nezaměstnanost. Situace v ČR je shodná s průměrem zemí OECD, naši absolventi se na trhu práce rozhodně neuplatňují hůř než absolventi jiných vzdělávacích systémů.

Na závěr prvního bloku svého vystoupení Ing. Koucký konstatoval, že české školství se (zejména s ohledem na společensko-politický kontext) ve svém vývoji na desetiletí zastavilo, po roce 1990 se pak začala rozvíjet zejména oblast vzdělávacích příležitostí, tedy kvantitativní ukazatel. Teď je třeba zaměřit se znovu na kvalitu, ačkoli ani v kvalitativních ukazatelích na tom nejsme hůř, než je průměr zemí OECD.

PaedDr. Jaroslav Müllner se přirozeně vzdálil od avizovaného tématu: Jak bude MŠMT reagovat na výsledky České republiky v mezinárodním srovnání (jak také jinak, když byly známy pár dní?). SKAV zjevně toužící po flagelantském vystoupení typu: „Tato strašlivá čísla jsou varováním pro celý český vzdělávací systém“ tak přišel poněkud zkrátka, jinak ovšem Müllnerovo vystoupení spíše příjemně překvapilo.

Náměstek skupiny 2 MŠMT nejprve zopakoval, z čeho vychází koncepce vzdělávání v ČR (Bílá kniha, Dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávání, zákonné a podzákonné normy) a poté přistoupil k interpretaci některých zveřejněných dat.
U indikátoru dosaženého vzdělávání dospělé populace upozornil na to, že je třeba rozlišovat celou dospělou populaci, tedy v rozmezí cca 16 – 64 let, od populačních skupin, např. 15 – 25 let a 26 – 35 let. Horší dosažené vzdělávání lidí nad 30 let nelze zlepšit během několika málo let o statisticky významný rozdíl.
To jistě neznamená, že by tato věková skupina byla stranou pozornosti MŠMT. Své vyjádření nachází tato problematika ve věcném záměru zákona o dalším vzdělávání, který je teď v připomínkovém řízení, na jehož základě bude připraveno paragrafové znění. Tento zákon se soustřeďuje především na oblast středního a vyššího vzdělávání (oblast VŠ neřeší, neboť ji samostatně řeší vysokoškolský zákon). Návrh tohoto zákona si klade za cíl vytvořit prostředí, kde bude možné zúročit neformální a informální vzdělání, vytváří mechanismy pro to, jak za určitých podmínek získat bez formálního vzdělávání kvalifikaci.

Celoživotnímu vzdělávání se v ČR věnuje statisticky významně méně lidí než v jiných vyspělých zemích. Naopak velká část populace u nás v roce obvyklém pro ukončení daného vzdělávacího cyklu ukončuje středoškolské vzdělání (až 80 %). A pokud bychom odmysleli ono „v roce obvyklém…“, činí to až 95 % obyvatelstva, které se středoškolskou kvalifikací může nastoupit do zaměstnání. To rozhodně není nic běžného, v zahraničí je to průměrně kolem 75 % a zahraniční experti to v podstatě nechápou. Nejpřirozenějším vysvětlením tohoto trendu, který se zatím drží, je, že hlad po vzdělání je v naší společnosti tradičním rysem.
Průběžně roste kapacita vysokých škol. To v průběhu 5 let nepochybně způsobí značný posun České republiky v některých statistikách, o kterých tu byla řeč.

Co se finančního zabezpečení týče, náměstek Müllner připustil, že ČR je spolu s některými dalšími zeměmi střední a východní Evropy mezi těmi, jejichž výdaje na vzdělávání jsou statisticky významně nižší než průměr zemí OECD. Současně ovšem uvedl, že jako srovnávací rok se bere rok 2001, což je pro ČR nepříznivé, neboť právě v tomto roce došlo k poklesu v porovnání s předchozími i následujícími lety – situace je tedy reálně o něco lepší, než jak ukazují zveřejněná data. To ovšem nijak nezpochybňuje skutečnost, že výdaje na vzdělávání jsou nízké a je třeba je zvýšit. Je přitom nicméně dobré vidět, že každoročně se ministerstvu školství při dohadování o rozpočtu podařilo rozpočet školství oproti původním návrhům navýšit.

O ukazatelích platů Müllner uvedl, že porovnávány jsou tarifní platy bez nenárokových složek, takže je legitimní se ptát, nakolik jsou taková data relevantní. Přitom rozdíly mezi tarifními nástupními platy a platy na konci kariéry jsou u nás relativně malé. Také v tomto případě – upozornil náměstek – byl za rok srovnání vybrán nepříznivý rok 2001.

Jako poslední vystoupil v první části kulatého stolu prezident Asociace základního školství Mgr. Karel Bárta, takto ředitel ZŠ Žižkova v Turnově. Jeho vystoupení už se tématu českého školství v mezinárodním srovnání netýkalo téměř vůbec, šlo o standardní stesky ředitele základky na nedostatek peněz, proložené občas doklady o tom, jak děsivé je klima v našich základních školách (je možná škoda, že jej Mgr. Bárta dokladoval na výsledcích mezinárodních srovnáních z roku 2000). Jeho projev byl především přehlídkou porůznu sebraných dat poskládaných do zmatené koláže, které ke sdělnosti chyběla alespoň minimální interpretace prezentovaných údajů. V tomto kontextu dále promítl užaslému publiku např. výdaje na primární vzdělávání z roku 2002 (patrně mimořádně špatný rok, bylo zřejmé, s jakou pečlivostí Mgr. Bárta cíleně hledá právě ty indikátory z různých let, které jsou výjimečně nepříznivé a hodí se k vykreslení obrazu apokalypsy, k níž naše školská soustava neodvratně míří).
Jeho operování s daty bylo vůbec signifikantní. Podle jeho slov nastupuje do vzdělávání jen 5 – 10 procent absolventů vysokých škol vzdělávajících učitele. Tak pět, nebo deset? Uvědomuje si Mgr. Bárta, že tím statisticky zdvojnásobuje vzorek? Že v matematické analýze je 5 – 10 procent rozpětí, které nutně musí vést k podezření, že si to řečník bohapustě vymyslel? Alespoň u mne toto podezření Karel Bárta vyvolal….

Navýšení nákladů na vzdělávání konečně označil za podmínku realizace kurikulární reformy. Prohlásil, že chybí prostředky na pedagogické asistenty, na sociální asistenty, na pomůcky, na učebnice, na správu počítačových sítí, počítačovou techniku, na další vzdělávání pedagogických pracovníků… Jsou to patrně oprávněné žaloby. Jen bylo možná lepší najít pro ně příhodnější fórum.

Následná diskuse byla i díky absenci hlavních rétorů (Petr Musil, Vít Beran, Jana Nováčková apod.) mírná, jedinou komickou vložku tak zprostředkoval Mgr. Jaroslav Kotal, ředitel ZŠ Londýnská, Praha 2, který si stěžoval, že stát po „plyšáku“ (fakt to řekl, taky jsem nevěřil vlastním uším) nestanovil nová kritéria, nové priority ve vzdělávání. Samo sebou byl tradičně exaltovaný, sděloval plénu, že on sám, kdyby teď dokončil fakultu, by do školy taky nenastoupil, ani své dítě by do školy nedal, když vidí, jak by se tam učilo. Zpucoval pak na tři doby taky fakulty, které jsou špatné, a proto připravují špatné učitele, bez znalostí speciální pedagogiky, bez jazykových znalostí. Vzhledem ke zveřejněným datům ovšem nemohl triumfálně zakončit tím, jak se i na mezinárodním poli propadáme, zahřímal tedy, že „ten vlak nám JEŠTĚ neujel“, nicméně je jasné, že máme co dělat, abychom atd., atd…Svůj projev uzavřel objevným sdělením, že „mezinárodní srovnání neni vo učivu, je to vo něčem jinym“.

Na Karla Bártu i Jaroslava Kotala reagoval náměstek Müllner poměrně klidným konstatováním, že naše kvantitativní ukazatele definované Lisabonským procesem (připusťme, že jsou významné – jinak by se nestaly předmětem srovnávání) nejsou špatné a „je zbytečné vytvářet tu černočernou budoucnost“. Dále Dr. Müllner řekl, že on sám se rozhodně nebojí dát své děti do školy, nebojí se, že by se tam nějak zkazily.
Co se týče indikátoru vybavenosti škol, uvedl dr. Müllner, že tento indikátor byl zjišťován na základě subjektivních výpovědí ředitelů škol. Takže větší spokojenost s vybavením škol např. v Anglii může znamenat třeba jen to, že ředitel anglické školy je spokojen s tím, s čím ředitel české školy spokojen není.
K nástupu mladých učitelů do škol náměstek skupiny 2 uvedl, že nástupní platy jsou malé v každé profesi, nejen u učitelů, a podělil se o svou zkušenost: Teď jsem byl v nějakých školách a nějaké mladé a nadšené učitele jsem tam viděl, takže se tam nějakým tajemným způsobem dostali.

Dále v diskusi vystoupil David Greger z PedF UK, který sice neudržel na uzdě svou ješitnost a upadal do pózy světáka („náměstek Müllner nás tu chlácholí pětadevadesáti procenty středoškoláků…“), nicméně na příkladu tohoto údaje - který neukazuje, kolik z těch 95 % středoškoláků jsou ve skutečnosti vyučenci - otevřel zajímavou otázku vztahu kvantitativních a kvalitativních ukazatelů.

Jaroslav Müllner připustil, že otázka kvality se teď musí a bude řešit. Uvedl v této souvislosti, že Česká republika má dobrou úroveň vzdělání v oblasti nejlepších výsledků, nicméně patří k těm několika zemím, které vykazují největší rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími žáky. Potřebujeme proto zejména zvýšit kvalitu u těch, kteří dosahují nejhorších výsledků. Nástroje k tomu nabízí rámcové vzdělávací programy, společná část maturitní zkoušky apod.
Některé země řeší tento problém všeobecně vzdělávací školou v rámci povinné školní docházky v rozsahu 6 – 16 let. Problém je, že v zemích, kde je tato všeobecně vzdělávací škola, až 25 % absolventů po ní už v žádném dalším vzdělávání nepokračuje.

Další téma otevřel Dr. Ondřej Šteffl, který vznesl legitimní dotaz, na co žádá MŠMT peníze. Jsou vůbec připraveny koncepce, programy atd., v nichž by bylo možné ty peníze, po kterých se tolik volá, smysluplně utratit?

Je třeba říct poctivě, že náměstek Müllner nebyl na poměrně jasně položený dotaz schopen odpovědět a mlžil poukazy na Dlouhodobý záměr, kde je možné se všechno dočíst. Situaci zachránil Ing. Koucký, který vymezil hlavní oblasti, které je třeba finančně podpořit: vzdělávání dospělých, výdaje na učitele aj.

Závěrečná řeč Ing. Kouckého byla myslím zásadní: Na základě zjištěných výsledků mezinárodních srovná konstatoval zejména:

* Máme 150 let starý, velmi silný a velmi dobrý systém odborného vzdělávání. Ten je třeba udržet. Současně je třeba si uvědomit, že právě tento dobrý systém odborného vzdělávání má dopad na podobu terciéru. (Odbornou kvalifikaci, kterou získávají studenti terciéru v zemích, kde systém odborného vzdělávání neexistuje, získávají naši žáci už na středoškolské úrovni.)

* Sektor základního a středního vzdělávání nemá žádné dramatické problémy, abychom si mysleli, že ho musíme dramaticky převracet. Ve výzkumu PISA 2000 jsme skončili v průměru. To ukazuje, že české školství je efektivní: za málo peněz dosahuje průměrných výsledků.

* Plat učitelů, velikost tříd – to na výsledky vzdělávání skoro nemá vliv. Korea, která je na špičce, má třídy o 40 žácích. ( Jak vtipně poznamenal Dr. Josef Barták z ÚIV, „Ale Korejci jsou zase menší“ :-)

* Plat učitelů nemá přímý vliv na kvalitu vzdělávání. Výše platu ovšem může odradit absolventy fakult od nástupu do školství, a tím by mohlo dojít až ke kolapsu systému. Proto se musí platy navýšit.

* Občanské postoje zjišťované v rámci mezinárodního výzkumu občansko-vědního základu (civics) se u nás ukázaly jako lepší než v průměru sledovaných zemí.

ZÁVĚRY

Kulatý stůl přinesl především poznání toho, že výsledky České republiky v mezinárodním srovnání nejsou nijak alarmující. Ve většině indikátorů dosahujeme průměrných výsledků, v některých jsme nadprůměrní.

Že data získaná z výzkumů musí být poučeně interpretována (zde patří velký dík a uznání Ing. Kouckému, který se poctivě snažil poskytnout k zjištěným výsledkům co nejširší background.) Bez této interpretace jde o téměř nevyužitelná čísla.

Že představitelé alternativních, reformních a inovativních škol trpí flagelantskými komplexy.


Další kulatý stůl zaměřený na nejnovější výsledky výzkumu PISA proběhne 16. 12. 2004. A Stolzová u toho bude.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004