stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová recenzuje sbírku z pozůstalosti Václava Ryčla "Život je hrozný společník"
Vydáno dne 07. 04. 2005 (3173 přečtení)

Tak je tu další text pro češtináře na středních školách - přece si pro těch pár recenzí nezaložím literární web, že? Sbírka z pozůstalosti paranoidního schizofrenika a sebevraha Václava Ryčla Život je hrozný společník přináší (nejen) sugestivní uměleckou výpověď o hlubinách nemocné duše.

Recenzenti v Čechách jsou pohříchu vázáni celou řadou povinností. Mezi jinými strhat každou novou knihu Michala Viewegha, u jména Krchovský nikdy nezapomenout ten dovětek o kultovním autorovi, a co se Václava Ryčla týče, je třeba přede všemi hodnotícími soudy vždy nejprve konstatovat, že tato poezii je „naprosto svébytná“ a její účin není zmožen ani oslaben skutečností, že autor je paranoidní schizofrenik a sebevrah. Přiznávám, že je to lehce limitující, především proto, že to není úplně tak.

Výbor básní z pozůstalosti Václava Ryčla, připravený pečlivýma rukama erudovaných editorů Miroslava Huptycha a Jana Macháčka, je po mém soudu hlavně poetickou reflexí vlastní zraněné a chorobou sužované mysli. Motiv psychické poruchy je zde explicitně nebo latentně přítomný ve většině textů (těžko tomu může být jinak) a s vědomím autorova osudu k nim čtenář také přistupuje. O tom, že takové předporozumění textům je pro jejich pochopení a přijímání důležité, svědčí konečně i fakt, že editoři zařadili do vstupní části sbírky autorův vlastní stylizovaný životopis – jakkoli byl již publikován v Ryčlově autobiografické knize Pavilon číslo 13 (Petrov 2003). Motiv sebevraždy je zde naopak o mnoho méně významný.

Ryčlovy básně zařazené do výboru Život je hrozný společník vykazují v podstatě dvojí charakteristiku. Jednak zde nacházíme básně, jejichž námětem je – jak už bylo řečeno - přímo psychická choroba a její projevy (Choroba, Úchylnost, Kouření), jednak ty, které pohledem nemocné, přesto mimořádně básnivé mysli popisují výseče všednodenní reality.

Ryčl je básníkem mimořádné obraznosti. Málem překotně hromadí obrazy po způsobu automatického textu, přesto však s autorskou ukázněností, podepřenou ještě následnou „řemeslnou“ prací na textech, jak o tom ostatně svědčí také faksimilia jeho poznámkových bloků v závěru knihy. Obrazy jsou pak i ve své jednoduchosti obdivuhodně mnohovrstevné (Ta duše je ve mně jako starý dřevař.)

Nejsilnější je přitom Ryčl v krátkých, sevřených útvarech. Pregnantní, na samu esenci smyslu či pocitu zhuštěné básně snesou srovnání s tím nejlepším v naší současné poezii. Příkladem za všechny budiž ukázka z cyklu Epištola II, jíž pokládám za vůbec nejlepší zařazený text: „Šest lidí: Když je šest lidí na záchodě a starý muž kulhá je tedy sedmý a musí se zaklínat vodou.“ To je přece čirá magie, ten souběh okolností, čísel a znamení, z něhož se lze vymanit jen mocným zaklínadlem! Tohle Ryčl umí a v tom je veliký. Podobně také ve vyjadřování svých pocitů, vzpomínek a lidských zranění je nejsilnější na malé ploše: „Polibek muže je slunečnice. // Otec mě nikdy nepolíbil. / Miluje koně. // Na jeho kabátě jsou jiná slunce.“ Co dodat? Po takovéhle básni se dá jen mlčet…

Delší básně naopak působí dojmem, jako by se Ryčl na ploše textu ztratil, nedokáže udržet tvar a rozjetá obraznost tak nakonec vyzní do podivné, amorfní koláže.

Nepřehlédnutelným znakem této poezie je její smyslovost, autor vyvolává nejen obrazy, ale také pachy („kulhající a frkající jako kůň / zapřažený / do fůry hnoje / a jakýsi pach mu neustále / připomíná smrt maminky…“), chutě („a chytám se svých vousů / mají chuť ryb…“) zvuky („volá mě kohout / kykyryký…“; „héj! héj! – koně se choulí k tváři / héj! héj! – anděl spí na oltáři“), hmatové vjemy („pocit, že knihy jsou ulepené…“). Celek sbírky tak vytváří pocit úplné vydanosti autora čtenáři, jemuž nabídl každý ze svých smyslů, aby jím okusil jeho svět.

Sbírkou prochází (vedle dominantního motivu psychického onemocnění, šílenství) několik stabilních leitmotivů. Především ňadra. Ryčlův zájem o tento atribut ženství hraničí s obsesí, přesto ji projevuje kultivovaně a básnivě. Ňadra obtěžkává řadou významů, od symbolu mateřské lásky přes motiv přirozeně erotický (když se rozsvítí ňadra / všechny lampy jsou slepé) až po stigma (mají hroty ňader jako boláky) a cejch (prsy / povadlé a vytahané / jako krysy). Odkazují patrně na složitý vztah autora k matce, nicméně v kontextu básní tento významový okruh dalece přesahují.

Podobně častým leitmotivem je pak slunce, téměř vždy vnímaní jako symbol dobra a lásky, často pak vstupuje do kontextu s motivy černé a bílé. Tato barevná polarita je ostatně také jednou z charakteristik velkého množství Ryčlových básní a dodává sbírce zajímavě vyhrocenou atmosféru.

Po grafické a typografické stránce je kniha poznamenána až pietním lpěním na rukopisné předloze (zejména v užívání verzálek), což spolu se stylizovaným kaligrafem v nadpisech básní působí skutečně dost „humpolácky“, jak se v jedné recenzi vyjádřila Hana Lundiaková. Přesto mi to nevadí. Kniha je doopravdy strašná, tedy strach budící. Strach, v němž paranoidní schizofrenik Václav Ryčl prožil velkou část života. A v tomto smyslu je tedy autentická.

Václav Ryčl: Život je hrozný společník. Brno, Petrov 2004.

Petr Kukal

Tato recenze byla napsána primárně pro časopis Tvar. Vyšla v č. 7, r. 2005.

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004