stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová se ptá: Má ústní zkoušení v české škole místo?
Vydáno dne 27. 06. 2005 (2815 přečtení)

Je ústní zkoušení tak subjektivní, že jej v podstatě nelze spravedlivě hodnotit, a má být proto nahrazeno standardizovanými testy? Nebo je naopak natolik transparentní, efektivní a zakotvené v naší vzdělávací tradici, že z českých škol rozhodně nemá zmizet?

V knize Efektivní učení ve škole, která letos vyšla v Portále a shrnuje výsledky výzkumu témat souvisejících se vzděláváním prováděné v různých zemích světa pod gescí Mezinárodního centra pro vzdělávání, jsem našel zajímavou poznámku překladatele a odborného redaktora RNDr. Dominika Dvořáka. Ten v kapitole o hodnocení a jeho vztahu k cílům vzdělávání píše: „Český čtenář může být překvapen, že se zde mluví o různých typech testů, které třeba v praxi ani neuplatňuje, ale vůbec není uvedeno u nás tradiční ústní zkoušení. V mnoha zemích se ústní zkouška prakticky nepoužívá, pravděpodobně pro její malou objektivitu a efektivitu, což by nás možná mělo vést k zamyšlení o oprávněnosti častého využívání této formy na českých školách různých stupňů.“

Doktora Dvořáka znám jako mimořádně vzdělaného odborníka a současně velmi inteligentního člověka a jeho poznámky, byť bych s nimi třeba nesouhlasil, mne vždycky nutí k přemýšlení o daném problému. Právě pro zakotvenost ústního zkoušení v české pedagogické tradici je mi tento prvek našeho vzdělávání blízký a pokládám ho za součást „rodinného stříbra“. Pokusil jsme se tedy poctivě zamyslet právě nad tím, k čemu dr. Dvořák vybízí – nad jeho oprávněností na našich školách. Na jeho podporu nalézám tyto důvody:

Je osobní. Subjektivita, na níž dr. Dvořák poukazuje jako na slabinu, je po mém soudu současně jeho největší předností. Je-li ústní zkoušení správně vedeno (a je na pedagogických fakultách, uvádějících učitelích, lektorech DVPP atd., aby správně vedeno bylo), pak při něm učitel vstupuje se žákem do kontaktu blízkému běžnému partnerskému rozhovoru o konkrétním problému. Učiteli poskytuje možnost poměrně rychle odhalit šíři žákových znalosti i jejich hloubku, pomoci mu překonat místa, které detekoval jako kritická, a uvést ho do prostoru, v němž může své znalosti a úvahy prezentovat.

Je diagnostické. Ústní zkoušení maximálně vyhovuje soudobému požadavku na podporu metakognitivních procesů v rámci řízené edukace. Přijmeme-li myšlenku, že žák jen neopakuje téměř doslova látku naučenou z učebnice (což mu správně volené a správně položené otázky učitele nedovolí), ale že svoje znalosti přímo propojuje, aplikuje a vyvozuje z nich závěry (k čemuž ho tytéž otázky nutí), transparentně tak demonstruje svoje myšlenkové pochody. To jednak umožňuje ostatním žákům sledovat jeho kognitivní činnosti, a tím se seznamovat s dalšími poznávacími strategiemi, jednak slouží učiteli k odhalování miskonceptů a další práci s nimi.

Je variabilní. Ústní zkoušení neplní v hodině jen funkci diagnostickou, hodnotící či kontrolní. Na rozdíl od písemných standardizovaných testů (ale i esejů, referátů atd.) umožňuje propojit tyto funkce aktuálně s aktivitami směřujícími k upevnění znalosti či dovednosti nebo přímo rozšíření výkladu. Při odhalení hlubokého, podstatného omylu v pochopení určitého učiva (viz předchozí bod) může učitel okamžitě bezprostředně přejít – a také začasté přechází – k opakovanému zprostředkování požadované znalosti či dovednosti, postavené právě na odhalení chybného konceptu žáka.

Je multifunkční. Při ústním zkoušení neosvědčuje žák pouze znalost konkrétního učiva, aplikaci některého postupu či specifickou dovednost vázanou na daný vzdělávací obor, ale také komunikativní kompetence, schopnost vytvářet smysluplný verbální projev, užívat spisovný jazyk, vhodně intonovat apod. Dále posiluje a rozvíjí svoje osobnostní a sociální kompetence, schopnost zaujmout postoj, obhájit názor, argumentovat (opět upozorňuji na podmíněnost těchto znaků ústního zkoušení vhodně volenými otázkami učitele). V neposlední řadě se žák učí vystoupit beze studu před skupinou posluchačů, udržovat s nimi oční kontakt, sledovat pozornost pléna.

Je transparentní. Tím, že se ústní zkoušení odehrává před zraky celé třídy, je učitelovo hodnocení vystaveno veřejné kontrole. Žáci jsou tak opakovaně informováni o kritériích hodnocení, neboť učitel pravidelně své hodnocení pro zkoušeného žáka, ale i pro zbytek třídy zdůvodňuje. Zkušený žák má mnohdy možnost se k hodnocení svého výkonu okamžitě a bezprostředně vyjádřit; právě tak se učitel nejednou obrací na celou třídu a žádá ostatní žáky o hodnotící vyjádření. Žáci se tak učí posoudit úplnost, správnost, adekvátnost prezentovaných vzdělávacích výsledků, učiní zkušenost s tím, jak nesnadné je nestranně posoudit výkon druhého. V neposlední řadě se učí oddělit hodnocení osobnosti člověka (např. nejlepšího kamaráda) od hodnocení jeho konkrétního, na daný kontext a obsah vázaného výkonu (který třeba nebyl v daném okamžiku uspokojivý).

To jsou jen první náměty, které mě po přečtení poznámky Dominika Dvořáka napadly. Budu rád, pokud je kdokoli ze čtenářů Stolzové jakkoli doplní, případně uvede protiargumenty a vysvětlí opačný postoj, tedy přesvědčení o nevhodnosti ústního zkoušení. Své náměty prosím zasílejte na můj e-mail (pod článkem), případně je vepisujte rovnou do komentářů. Děkuji.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004