stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová o učení zbytečnému
Vydáno dne 18. 04. 2006 (3258 přečtení)

Co je to vzdělanost? Můžeme za ni pokládat opičí znalost rýžování informací z internetu pomoci vyhledavače Google? Nebo je to spíš rozsah vědomí o vzdělávacích obsazích, které spoluurčovaly a spoluurčují identitu naší kultury? Tedy z přísně praktického pohledu - suma zbytečného?

Diskuse o tom, jak se mění cíle školního vzdělávání a v návaznosti na ně také prostředky k jejich dosahování, probíhá už řadu let. V jejím průběhu se vyprofilovaly názorové skupiny, ustavila se některá základní témata a víceméně stabilní soubory argumentů. A také některé axiomy, které se nikdo nepokouší zpochybňovat. Třeba ten, že škola by se měla víc přibližovat reálnému životu.

Požadavek na praktickou využitelnost vzdělání a jeho individualizaci pak bývá konkretizován mnoha dílčími požadavky, předkládanými veřejnosti v zjednodušené podobě sloganů. Teď a napořád se tedy můžeme dočíst, že žákům nemají být předávány pevně definované sumy poznatků (ten správný slogan pochopitelně zní: encyklopedických poznatků) a že si nemají tyto obsahy pamětně osvojovat (klíčové slovo: dril).

Celá tato filosofie je postavena na pohledu, který vnímá školní vzdělávání jako službu, jíž si občan u státu předplácí a průběžně ji v další generaci čerpá. Obecněji řečeno jako servis, jehož poskytovatelem je společnost a benefitientem jednotlivec. V rámci tohoto modelu si jednotlivec nárokuje, aby byl v rámci školního vzdělávání vybaven především takovými schopnostmi, dovednosti a kompetencemi, které povedou v nejbližším možném horizontu k jeho ekonomickému a sociálnímu profitu.

Tím se ovšem stírá jedna ze základních funkcí školy a tou je předávání kultury. Učebnicová sociologická poučka praví, že školu si každá společnost vytváří proto, aby předávala hodnoty její kultury (přesněji: hodnoty jejích středních vrstev). Při radikálním upřednostnění tohoto kulturně trasmisivního pohledu je to naopak společnost, kdo po každém ze svých členů požaduje službu – totiž právě tento přenos kultury.

Reálně se oba tyto principy prolínají. Základní a střední vzdělávání je služba, na niž má každý občan našeho státu bezplatně právo. A školní docházka je státem vynucovaná povinnost. Žáci ve škole získávají aktuálně či v blízkém horizontu prakticky využitelné kompetence a současně se učí z přísně pragmatického pohledu vlastně zbytečné věci. A tyto „zbytečnosti“ jsou jejich službou společnosti.

Už jste brali Bílou horu?

Zajímavé je sledovat, jak společnost tuto kulturně transmisivní roli školy vnímá. Zdá se, že poměrně silně. Rodiče, zejména z nižších socioekonomických skupin, v překvapivě velké míře sledují to, zda je jejich dítě ve škole seznamováno s týmiž obsahy, s nimiž byli seznámeni oni. Už jste brali Bílou horu, ptají se otcové u večeře v dobrém rozmaru svých synů. Je jim přitom bezmála jedno, co potomek z Bílé hory dostal. Chtějí slyšet, že jejich děti jsou ve škole uváděny do téhož světa, do něhož byli před lety uvedeni oni, že tento svět byl i v další generaci předán. Škola v tomto smyslu zajišťuje velmi silně mezigenerační kohezi společnosti. Kolik institucí, které mohou tuto roli splnit, ještě máme?

Je dokonce jedno, jaká je aktuální interpretace předávaného světa. Rodiče možná nevědomě, přesto vlastně rituálně demonstrují sdílení společného světa, například tím, že Bílou horu glosují. No jo, temno, pronesou třeba. A i tehdy, když jim syn či dcera sdělí, že na období rekatolizace se aktuálně pohlíží již méně negativně, nijak je to vlastně nezneklidní. Bílá hora se teď vykládá jinak. Ale pořád se probírá.

Vzdělanost jako suma zbytečného

K čemu je v praktickém životě dobré vědět, že žížala má žebříčkovitou nervovou soustavu? Jak děti užijí znalost funkce tangens? Je pro všednodenní život člověka důležité, aby znal nejvyšší horu Afriky? Všechny tyhle věci jsou – buďme k sobě upřímní – z přísně utilitárního pohledu na život zbytečné. O kolika dalších jednotlivostech bychom to mohli říct? Nevedla by pak absolutizace kritéria praktické využitelnosti k tak masivní redukci vzdělávacích obsahů, že by z nich nakonec zbylo směšné torzo? Nevede k nim postupně už teď?

Naše kultura je od osmnáctého století masově předávána v podobě poznatků, zobecnění a hodnotových orientací v souhrnu státem revidovaných vzdělávacích obsahů. Periferní oblasti tohoto souhrnu se měnily, některé mizely a jiné se objevují, ale princip trvá. Často se říká, že rodiče lpí na tradičním předávání obsahů proto, aby jejich děti uspěly u přijímacích zkoušek na vyšší stupeň školy. Může na tom něco být. Stejně často se ovšem říká, že rodiče chtějí takovou školu, jakou si sami pamatují z dob svého dětství. A to je velká pravda. Společnost zastoupená v danou chvíli rodičovskou skupinou brání svoje právo na to uložit škole povinnost předávat kulturu – a odmítá ji z této povinnosti vyvázat.

Ministerstvo školství (a nejen ono) volá po co nejdelším všeobecném vzdělávání a po odsunutí specializace ze sekundárního do terciárního sektoru. Dokonce se snaží úplně nesmyslně zvyšovat počet gymnázií – tedy těch nejvšeobecnějších středních škol. Škol, ve kterých se bude předávat co nejvíce obsahů, které nejsou v praxi k ničemu. Přitom absolventi gymnázií bývali a jsou vnímáni jako nejvzdělanější středoškoláci. V praktickém uplatnění je ale každý průmyslovák strčí do kapsy. Nedozvídáme se tedy v tomto paradoxním tvrzení něco o tom, jak společnost vnímá vzdělanost? Není náhodou vzdělaností to, o čem víme, že jsme to někdy věděli? Není jí třicet nebo šedesát hřiven civilizačního odkazu, který nám byl svěřen?

Výcvik dospělých

Působím nějaký čas v oboru, který si honosně říká „vzdělávání dospělých“. Jsem upřímně přesvědčen o tom, že nic takového neexistuje. Toto sousloví se mohlo ve společenském slovníku objevit a udržet jen díky tomu, že se změnil pohled na vzdělávání dětí. Tím, že vzdělávání rezignovalo na to být inkulturací skrze souhrn vzdělávacích obsahů a začalo podléhat svodům utilitarismu, uvolnilo pojem „vzdělávání“ k všeobecné dispozici. Dospělí přitom prodělávají výhradně trénink či výcvik. Žádný dospělý už se nenechá vzdělávat skrze (subjektivně) „zbytečné“ obsahy.

Pokud kultivaci žáků zredukujeme na ovládání počítačů, schopnost tvořit gramaticky správné větné vzorce v cizím jazyce a korektní nakládání s mikroskopem a prohlásíme tento výcvik za vzdělávání, pak je samozřejmě namístě hovořit také o „vzdělávání dospělých“, kteří se učí ovládat nový účetní program.

Kultivace ducha, kterou vnímám jako skutečný obsah pojmu vzdělávání, přitom nespočívá dokonce ani v tom, že žáci se ve škole učí třeba spolupráci nebo komunikačním dovednostem. Výcvik v týmové spolupráci nabízí dnes osm z deseti slušných školicích středisek a kursy prezentačních technik nebo asertivity patří k naprosto základní nabídce. Jde opravdu o to, co je zbytečné!

Uváděním do zbytečného světa chrání škola děti před instrumentalizací, kterou je postižen svět dospělých. Známá pravda, že škola děti ochraňuje před dospělým světem, který je jim nebezpečný, se primárně netýká vykořisťování dětské práce nebo sexuálního zneužívání. Týká se rizika ztráty smyslu pro nesamozřejmost světa, pro jeho svébytnost. Pragmatická snaha učinit veškeré jsoucno nástrojem uspokojení vlastních potřeb, bez možnosti nechat se do něj uvádět ne jako do supermarketu, ale jako do galerie či svatyně, je tím skutečným rizikem, před kterým má škola děti ochránit.

„Učení zbytečnému“ patří k rodinnému stříbru naší vzdělávací tradice. Je to vědomí, že člověk, který někdy slyšel o druhé punské válce, je maličko jiný člověk než ten, který o ní neslyšel. Že škola má děti vybavit schopnostmi a dovednostmi, které jim umožní se v praktickém pracovním i osobním životě uplatnit. A že její role na to nesmí být zredukována.

Článek byla napsán primárně pro Českou školu (www.ceskaskola.cz), kde také 13. 4. 2006 vyšel.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004