stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová drží minutu ticha za kdysi seriózní časopis
Vydáno dne 09. 05. 2007 (1873 přečtení)

Byl jsem minulý týden na knižním veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti. A to bylo dobře. Jednak proto, že jsem se přesvědčil, že Svět knihy začíná postihovat stejná snět recese a úpadku jako INVEX, jednak proto, že i tak je to ještě pořád impozantní akce. Na stánku nakladatelství Portál jsem si přitom za deset korun koupil poslední číslo Rodiny a školy – a to dobře nebylo. Vyslovoval jsem tu už minule obavu o úroveň tohohle periodika, ale že pád bude tak rychlý, nakonec překvapilo i mě samotného. Měl jsem si osm korun přidat a skočit si raději na malé pivo.

Paní šéfredaktorka se v úvodníku svěřuje, že byla v Dánsku a navštívila tam gastronomické učiliště. Zjistila, že tam vděčně přijmou úplně každého. Výuční listy tam pan ředitel podle všeho rozdává asi jako ty dobré ženy u nás v metru Expres, ale to je teď fuk (pokud se zrovna nemusím v Dánsku stravovat). Dělá to pod heslem „Nenadaní žáci neexistují. Každý má talent na něco jiného“ (Nevím sice přesně, jak s absolvováním gastronomického učiliště souvisí třeba talent pro jízdu na skateboardu, ale nemusím taky vědět všechno.) Jisté je, že tato myšlenka vedla redakci k tomu, že „v této souvislosti jsme se v Rodině a škole rozhodli, že se rozličnými talenty budeme zabývat více. Od příštího čísla rozjedeme rubriku Víte o talentech svých studentů?“.

Takhle se tedy pod novým vedením vytváří koncepce periodika. Stačí jedna návštěva učňáku – a hned máme novou rubriku. Schválně kam paní šéfredaktorka pojede příště. Rubrik není nikdy dost.

Ještě pár výtisků Rodiny a školy – a mám maturitu!

Přituhovat začíná hned na straně 3. Zprávu: „Co jste se to naučil, pane řediteli?“ jsem si musel přečíst dvakrát, abych aspoň jednou uvěřil, že ji redakce fakt zveřejnila. Anonymní autor v ní píše o tom, že týž ředitel rakovnického gymnázia, který absolvoval studijní projekt společnosti AISIS „Úspěšný ředitel“, se na maturitním večírku líbal se studentkou. Nějaký student ho přitom natočil na mobil a dal to na internet. Ředitel byl z funkce odvolán.

Je to hloupé, ale stane se to. Co by se však komukoli s žurnalistickou ambicí stávat nemělo, je využít takového pochybení jednotlivce k bulvární skandalizaci instituce: „Divíte se, jak se ,úspěšnému řediteli‛ mohlo něco takového stát? Doufejme jen, že za excesem nestojí kurikulum projektu Úspěšný ředitel a jeho praktické workshopy,“ píše anonym. Taky se vám zdá, že čtete Blesk? Obávám se, že se vám to zdá správně…

Co kdyby byl pan ředitel třeba ve Svazu zahrádkářů? Nebo co když je dobrovolný hasič? Svědčí jeho pochybení o tom, že zahrádkáři jsou zvrácení a sbor dobrovolných hasičů je banda delikventů? Aha? Aha!

Tolték v klimaktériu

O rozhovoru s Jaroslavem Duškem už jsem se zmiňoval minule. Bohužel jsem se nejen nemýlil, ale míru sektářství Velkého Toltéka zle podcenil. Přemýšlel jsem, jak bych hrůzu celé té věci co nejadekvátněji popsal, ale obávám se, že to nejde. To se prostě musí číst.

Znakem progrese školy je pro Jaroslava Duška to, že se v její jídelně vaří ze špaldové mouky. „To si ještě lidi nepřečetli knihu Emocionální inteligence?“ diví se o pár řádek dál šokovaný Tolték (Ta kniha se jmenuje Emoční inteligence, ale to neva. My, co jsme ji četli, víme, o čem Veliký hovoří.) Dále mistr objevuje dialektiku, kterou ovšem důsledně zasazuje do toltécké tradice a říká jí „trinitářská dualita“ (Taky si pamatujete osmdesátá léta – jak všechny velké objevy vlastně učinili Sověti?).

Pak už nastupuje nejtěžší kalibr. Indigové děti, které přicházejí na svět jako spasitelé. „Tyto děti,“ praví Velký Tolték, „říkají slavnou větu: ,Přišli jsme proto, abychom převychovali své rodiče. Abychom pomohli Zemi v její přeměně.‛“ Znáte tu slavnou scénu ze Saturnina, kdy Saturnin s dědečkem opravují nesmysly v knihách? Šestileté dítě v jedné z nich po vylodění skupiny trosečníků na ostrově pronese větu: „Bohdá, že tu žízní nezahyneme.“ Jak to, ptají se tito dva opravovatelé, že od něj v tu ránu všichni dospělí s křikem neprchli? Vždyť je to přízrak, monstrum! Kdyby dneska Jirotka četl Rodinu a školu, počůral by se smíchy.

Dále se čtenář dozví, že změna smýšlení se šíří vzduchem, tzv. morfogenetickým polem a také… Tak dost. Asi je to jasné. Muž ve středním věku prostě občas propadne krizi tak hluboké, že východisko z ní hledá i učení nejrůznějších sekt. Proč to vystavovat na odiv a zahrávat si s důstojností člověka, to mi tedy vážně nejde na rozum.

Každý časopis má takové osobnosti...

Smutnou tečkou za tímto číslem je pak rubrika „Osobnost a škola“. Osobností je Ráďa Sárközi. O úrovni této osobnosti myslím nejvíc vypovídá styl jeho reakcí u článků na portálu Česká škola. Někdy mám pocit, že tenhle člověk by si bez vulgarismů a urážek ani neobjednal v cukrárně čaj.

Spolupracoval jsem s Rodinou a školou dost dlouho na to, abych mohl srovnávat. Zuzana Fojtíková ji vedla strašně dlouho a dělala to moc dobře. Byla vzdělaná, kultivovaná a věděla, co chce. Uměla se obklopit lidmi, kteří něco znali, něco uměli a těšili se přirozenému respektu. Nicméně oživení časopis po těch letech určitě potřeboval.

Vašek Dvořák mu vtiskl novou tvář. Jeho koncepci neurčovala „návštěva dánského učiliště“, měl promyšlené, kam chce časopis vést. Honza Mazanec měl na to, aby Rodině a škole vtiskl osobitý styl, málo času. Ale i za tu krátkou dobu odvedl kus práce.

Tím myslím historie časopisu, který podle ročníku na obálce vycházel přes padesát let, jakožto populárně odborného periodika končí. Na obálce už nejsou děti, ale Ester Kočičková a Jaroslav Dušek. Rozhovory už se nevedou s lidmi typu Zdeňka Matějčka, ale s „šéfredaktorem vzdělávacího portálu Elektronické učebnice“. A jako první zpráva rubriky Aktuálně je drb o řediteli, co se líbal na maturiťáku. Rock a pop. Žena a život. Rodina a škola.



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004