stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová upozorňuje na knížku didaktických příběhů
Vydáno dne 05. 05. 2009 (2094 přečtení)

Vloni jsem vydal Tajemství Panské zahrady – drobnou knížku pohádek pro děti zhruba od 8 do 11 let, tak asi 3.–5. třída ZŠ. Jsou hodně výchovné, v odborném časopise pro dětskou literaturu LADĚNÍ je PhDr. Nováková označila za „didaktické příběhy“. Což je asi nejpřesnější. Školy mi občas píší, že je využívají při probírání etických témat, v OSV atd. Dětem se to prý docela líbí.

Ohlas je skutečně pozitivní, kdyby nebyl, nepsal bych to tu – dělal bych mrtvého brouka a fertig. Problém je, že karmelitáni to nedostali do běžné distribuce a síť jejich knihkupectví navštěvuje velmi specifická skupina zákazníků, mezi nimž jsou školy jen vzácně. A to je mi tak trochu líto. Využívám tedy prostor Stolzové k bezostyšné propagaci – knížka se totiž dá objednat přes internet. Odkaz zde.

Jde o deset povídek, které pojednávají různé nepříjemnosti v životě dětí: šikanu, školní neúspěch, rozvod rodičů. Spojujícím prvkem je postava hlavního hrdiny třeťáka Martina a také fexta – tajemné postavy nadané nadpřirozenými schopnostmi. Ten dává v podstatě dost mravoučnému obsahu atraktivitu a děti jej dobře přijímají. Na ukázku tu (samozřejmě se souhlasem šéfredaktora Karmelitánského nakladatelství Jaroslava Schröttera) zveřejňuju první z povídek, abyste si udělali představu, o co jde:

Tajemný fext

Martinovi se sevřel žaludek. Prohlížel si mraky nad řekou, na kterou byl z Panské zahrady u brandýského zámku moc hezký výhled, a k západní bráně obrátil oči příliš pozdě. Stáli tam. O čtyři roky starší, o tři hlavy větší než on. Otočil se, ale vchod na druhém konci, kudy sem před chvílí vešel, byl už daleko. Doběhli by ho. Zvolnil. Mohl se zastavit, tím by se však nic nezměnilo. Jen by je popudil.

„Pozdrav, smraďochu,“ vyštěkl Mirek, kápo party, která mu už pár týdnů znepříjemňovala život. Martin vlastně nevěděl, proč mu říkají zrovna smraďochu. Zpočátku přemýšlel, jestli třeba doopravdy něčím nepáchne, ale ať se očichával jak očichával, nic zvláštního necítil. Z kapesného si dokonce ušetřil na nejlacinější kolínskou vodu. Maminka ji ucítila hned, jak se poprvé navoněl, a smála se mu, že se asi voní pro nějakou slečnu. Martin se nejdřív čertil a nakonec se vonět přestal. Kůže ho po kolínské vodě pokaždé pálila a celá zčervenala. A Mirkova parta mu stejně říkala smraďochu dál.

„Dobrý den, pane.“ Správné pozdravy už ho o čtyři roky starší kluci dávno naučili. Po několika pohlavcích a kopnutích si je vryl do paměti naprosto bezpečně.

Přemýšlel, co teď bude dál. Někdy si s ním kluci jen pohrávali: Vysypali mu tašku, prý že v ní nemá pořádek. Nebo se ho ptali na různé věci, aby se přesvědčili, jestli dává ve škole pozor.
Nikdy nedokázal na žádnou otázku správně odpovědět, i když se pokaždé snažil. Nakonec si řekl, že je asi vážně hloupý a pohlavky a facky za špatné odpovědi si možná doopravdy zaslouží.

„Pamatuješ si, že prachy kazej lidi, že jo, smraďochu?“ zeptal se Vašek, Mirkova pravá ruka. Takže nabito dnes nedostane. Kluci chtějí peníze a ty s sebou má. I to se v posledních týdnech naučil – nosit pokaždé aspoň dvacet korun. Dvacet korun, za něž si může koupit průchod Panskou zahradou. Jeho kapesné nebylo velké, ale Mirkově partě zatím stačilo.

„Ano.“ Věděl, že jim nemůže prostě jen dát peníze a jít. Parta, která si ho pro svoje kruté hrátky vybrala, se chtěla bavit. Rozhovoru býval pokaždé stejný. Nakonec jim musí poděkovat za to, že nedovolili, aby ho peníze zkazily, a pak už ho pustí domů.

„Děkuju, pane,“ uslyšel po chvíli sám sebe. Vašek si nadhodil dvacetikorunu v dlani a hradba čtyř těl se rozestoupila. Průzorem uviděl Martin západní bránu zahrady. Až mezi nimi projde, ještě ho některý z nich uhodí do zad nebo kopne, ale pak všechny nepříjemnosti skončí.

Kolikrát už si umiňoval, že Panskou zahradou přestane chodit. Je to odlehlé místo a kolem poledne sem málokdo zabloudí. Málokdo z dospělých, kterých by se kluci lekli. A oni se navíc jen tak někoho neleknou. Chodí už do sedmé třídy a umějí si poradit. Vědí, že většina dospělých se o ně a o vyplašeného Martina nebude zajímat. A pokud už se někdo zajímat bude, nalžou mu, že je to všecko jenom hra. Jsou si jistí, že Martin se neodváží říct pravdu. Neřekl ji ostatně ani mamince, když se ho ptala, proč mívá svoje školní věci někdy tak umazané. Kluci ho varovali, že by to pak bylo ještě horší.

Cesta přes město by byla určitě bezpečnější. Jenže v Panské zahradě je tak krásně. Sestříhané keře připomínají hradby tajemného města, kamenná zídka v létě hřeje pod rukou jako kamínka a z kopečku u altánku vidí i na řeku a lesík za ní. Je tu ticho a klid. Když tu nejsou Mirkovi kluci…


***


Prohlídka zámku, kam šli se školou místo hodiny vlastivědy, Martina doslova nadchla. Milá průvodkyně jim povídala o historii zámku a také o císaři Rudolfovi, který tu rád pobýval. Martin o něm viděl v televizi veselý film; pamatoval si, že Rudolf toužil oživit hliněného panáka Golema a získat elixír věčného mládí. Když teď slyšel, že tenhle podivínský císař pobýval také ve zdejších komnatách, připadaly mu zámek i celé město ještě zajímavější.

„V dobách, kdy nechal císař Rudolf budovat Panskou zahradu,“ vyprávěla průvodkyně „odkryli dělníci náhodnou také dávný hrob. Nijak je to nevyděsilo, takové věci se občas stávaly. Nalezené kosti obvykle putovaly do kostnice u nejbližšího hřbitova. Jenže v otevřeném hrobě v zámecké zahradě neležela jen hromádka kostí,“ ztišila teď průvodkyně hlas. „S klidným výrazem ve tváři tam spočívala postava muže, jehož čas skoro nepoznamenal. Jeho kůže byla pevná, tuhá a jakoby vyschlá, ale tělo nebylo vůbec porušené. Taky o mrtvolném zápachu nemohla být ani řeč, muže naopak obestírala jemná vůně planých karafiátů. Většina z těch, kteří se zvědavě shromáždili nad hrobovou jámou, proto okamžitě poznala, koho že to mají před sebou. Muž, jemuž se dívali do tváře, musel být fext!“
Děti se po sobě nejistě podívaly.

„Fext, pokud byste to nevěděli,“ pokračovala slečna průvodkyně „je člověk, který se narodí s dvojí kůží. Je proto nezranitelný, leda by byl zasažen kulí ulitou nikoli z olova, ale z čirého skla. Po smrti se jeho tělo nerozpadne; může tak být kdykoli znovu povolán do života.“

Martinovi přeběhl mráz po zádech. Neměl však strach, cítil spíš příjemné vzrušení. „Dělníci proto hrob znovu narychlo zakryli,“ navázala průvodkyně, „a jejich předák šel o nálezu informovat císaře. Jenže Rudolf právě pořádal hostinu a jeho služebnictvo mělo zakázáno jej vyrušovat. Předáka tedy poslali domů s tím, že před císaře bude uveden na druhý den ráno. Za úsvitu pak Rudolf dělníka vyslechl a hned chtěl tajemného fexta vidět. Muži před Rudolfovými zraky hrob znovu odkryli, ale v zemi zela jen temná jáma. Na dně prázdného hrobu ležel svazek voňavých hvozdíků, které teď rozkvétají každý rok v hradním příkopě, a po fextovi nebylo ani památky. Od té doby ale prý prochází za nocí Panskou zahradou.“ V Martinovi se tajil dech. Škoda, že někdy neprochází zahradou taky ve dne, napadlo ho. Jeho by se kluci třeba lekli.

„Tak ona se ta pověst ještě vypráví?“ divila se maminka, když jí o fextovi při večeři povídal. „Mně ji vyprávěla už babička. A taky říkala, že kdo uprostřed Panské zahrady zavolá ,Přijď, fexte‘, tomu se fext zjeví. Jenže se na něj musí zavolat latinsky – nějaký čas po svém probuzení prý totiž žil v přestrojení mezi Rudolfovými alchymisty, kteří ovládali všelijaká kouzla. Byli to učenci z celého světa a latina byla jejich společným jazykem.“
„A jak se má na toho fexta latinsky zavolat?“ vyzvídal Martin.

„Myslím, že ,adveniat‘,“ odpověděla maminka nejistě, „ale už je to dávno, co jsem to slyšela. Možná je to jinak. A teď si jdi připravit učení na zítřek, já zatím umyju nádobí,“ zakončila rozpravu.


***

„Dlouho jsi nebyl v Panské,“ uslyšel nad sebou Martin obávaný hlas a v téže chvíli ucítil na rameni bolestivý stisk. Jarda, další člen Mirkovy party, se na něj zle usmál. „Rádi bychom tě tam dnes viděli,“ řekl a pomalým krokem odcházel k šatnám druhého stupně. V polovině chodby se otočil a posměšně dodal: „Stejská se nám.“

Martin jen sklopil oči a se známým tlakem kolem žaludku se šel přezout a svléct si bundu. Doufal, že když se zahrady vzdá, jeho trápení tím skončí. Teď však viděl, že neskončí. Kluci si ho prostě najdou.

Celý den ho bolelo bříško a nemohl se soustředit na nic z toho, co říkala paní učitelka. Myslel jen na to, že po obědě bude muset do Panské. Bál se toho – ale neuposlechnout přání Mirkovy party se bál ještě víc.

V zahradě podle očekávání nikdo dospělý nebyl, pokud Martin nepočítal starou paní, co v dolní části venčila psa. A tu opravdu počítat nemohl – kluky by v jejich zlomyslnostech nezastavila, ani kdyby se o to pokusila. Martin navíc věděl, že se nepokusí…

Zpoza keřů Mirkova parta vystoupila, když stál na půl cesty mezi západní a východní branou. Martin už si jen přál, aby se ponižování odbylo rychle. Kluci se nevzrušeně přibližovali. Ještě jednou se bezmocně rozhlédl, jenže cestičky protínající zahradu zely prázdnotou.

„Adveniat, fexte, adveniat,“ zašeptal, ale vlastně nečekal, že se něco stane – a taky se nic nestalo. Zem se neotevřela a z dávného hrobu nevystoupila děsivá mumie tajemného fexta, která by kluky zahnala. Jen západní branou vešel nějaký pohublý starší muž v černém kabátě a s kloboukem na hlavě.

„Tak co, smraďochu, dával’s dneska ve škole pozor?“ zašklebil se Zdeněk, největší ze čtveřice kluků.
„Ano, pane,“ pípnul Martin.
„Tak kolik je pět set šedesát tři krát tisíc dvě stě třicet?“
„Nevím, pane,“ přikrčil se Martin. Věděl, že teď dostane kopanec nebo pohlavek.
„Jo ty nevíš!“ pohoršoval se Zdeněk. „Tak to ti to musíme v hlavě trochu přesypat.“

Rozpřáhl se, ale už neuhodil. Jeho ruka se vpůli cesty k Martinově střapaté hlavě náhle zastavila. Zdeněk bolestně sykl. Kolem zápěstí ho jako do kleští bleskově sevřely kostnaté prsty muže, kterého Martin viděl přicházet západní branou. Vůbec si nevšiml, že mezitím došel až k nim. Muž byl podivně pohublý a svraštělý; jeho věk by si nikdo z kluků netroufl odhadnout.

„Šest set devadesát dva tisíc čtyři sta devadesát. Potřebuješ vědět ještě něco, hochu?“ řekl muž do hrobového ticha a pustil Zdeňkovu ruku. Jeho hlas zněl, jako když se sype štěrk, a v ostře řezané tváři se nepohnul jediný sval. Jen oči mu temně žhnuly. Zdeněk si třel zarudlé zápěstí. Mužův stisk byl nepochopitelně silný.

První se z ohromení probral hulvát Mirek.
„Starejte se o sebe, jo?“ kývl drze bradou k muži v kabátě.
„Jasně, nechte nás bejt,“ přidal se Jarda. Kluci znovu nacházeli ztracenou sebejistotu.
Všichni se teď otočili k nezvanému hostu a Martina si přestali všímat.

„Toho chlapce necháte na pokoji,“ oznámil jim muž, jako by jejich předchozí slova vůbec nevnímal. V jeho hlase nebyla znát zlost, pochybnost ani strach. Oznamoval jim zkrátka své rozhodnutí.
„My mu nic neděláme,“ štěkl Vašek.
Muž k němu pomalu obrátil pohled: „Mlč.“
Vašek se nadechl k odpovědi, ale s hrůzou zjistil, že není schopen vydat hlásku. Naprázdno klapal němými ústy jako kapr. Vypadal tak legračně, že Martinovi uklouzlo krátké zasmání.

„Cos mu to udělal, dědku?“ vykřikl Mirek a vrhl se na muže.
„Stůj!“ zavelel neznámý a Mirek ztuhl uprostřed skoku. Kluků se zmocnila panika. I
Martin se už trochu bál. To, co se tu dělo, začínalo být opravdu divné.

„Pomóc,“ zaječel Mirek, připoutaný k zemi a ztuhlý jako nějaká figurína za výlohou. Muž si přiložil ukazováček na ústa a kývl hlavou směrem k Vaškovi bezmocně otvírajícímu pusu. Mirek pochopil, co mu hrozí, a okamžitě ztichl.

„Toho chlapce necháte na pokoji,“ opakoval muž. Vašek s Mirkem se jen třásli hrůzou, Zdeněk ani Jarda se neodvážili hlesnout.
Potom se muž přísně obrátil k užaslému Martinovi: „Měl jsi promluvit. Dávno jsi o tomhle měl říct doma nebo ve škole.“
Martin se lekl, že teď muž očaruje i jeho, ale ten se poprvé za celou dobu usmál. Vlastně to byl jen sotva znatelný záchvěv tenkých rtů.

„Rozuměli jste?“ obrátil se naposledy na kluky. Ti jen horlivě přikyvovali.
Muž luskl suchými prsty. Mirek dopadl na písek cesty.
Padáme,“ křikl Vašek, který znovu našel řeč, a všichni čtyři vyrazili k západní bráně.

Martin se za nimi užasle díval. Potom se otočil zpátky k muži, ale ať se rozhlížel jak chtěl, viděl jen žlutě sypané cestičky ubíhající mezi stromy. Panská zahrada byla prázdná.

Pokud tedy máte pocit, že byste knížku ve škole využili, objednejte si ji zde.



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004