stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Dalibor Martišek: CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY
Vydáno dne 20. 05. 2009 (2098 přečtení)

Před časej jsem nabízel panu doktoru Daliboru Martiškovi, který provozuje stále populárnější blog zaměřený na vzdělávání a jehož názory mi velmi konvenují, autorské angažmá na Stolzové. Jsem velmi rád, že Vám mohu představit text, který tuto spolupráci zahajuje. Ponechávám ho bez dalšího komentáře - je v něm vše a netřeba to rozmělňovat dalšími řečmi.

Císařovy nové šaty

Naše školství upadá. Všichni kantoři, které znám (a že jich znám docela dost), vidí jednu z hlavních příčin v současných reformních snahách. Prý jsou jednostranně prosazovány neefektivní vyučovací metody, které jsou více či méně rafinovaně baleny do latinských frází, aby vypadaly učeně. Takové císařovy nové šaty. V pohádce by prý stačilo jedno dítě a výkřik „vždyť císař je nahý“. A měli bychom možná po problémech.

Jenže nejsme děti a nežijeme v pohádce. Dnes, jak se zdá, nikdo nic takového nahlas říct nemůže. Každý, kdo má na věc byť jen trochu jiný názor, než je ten momentálně oficiální, je peskován a kdykoli může být prohlášen za neschopného. Není totiž dostatečně kreativní a je brzdou pokroku. Vždyť kdo nejde s námi, jde přece proti nám, že ano? Naopak neschopnému dnes stačí obléct si nové šaty. Co na tom, že se pod nimi nezměnil, a tak je tento jeho pláštík pro řadu lidí průhledný až hamba. O každém, kdo ho prokoukl, je přeci možné prohlásit, že je to hlupák, který není schopen zastávat svůj úřad! Stačí se tedy začít ohánět moderními frázemi a z každého může být přes noc tahoun reformy, a tudíž tahoun našeho školství. A každý takový je hned in.

Jeden zastánce školské reformy se mě v internetové diskusi nad mými články pokoušel přesvědčit o tom, že to není pravda. Začal tím, že mi zadal „domácí úkol“ – pozval mě na návštěvu své školy, abych „mohl shlédnout, že i učení podle jiných (rozuměj moderních) metod může být přínosné“. Mám-li možnost shlédnout nějakou vyučovací hodinu někde poblíž svého bydliště, vždycky ji rád využiji, což mi řada kolegů může dosvědčit. Jenže do školy pana reformátora je to od nás bohužel skoro přes celou republiku. Omluvil jsem se tedy, že vzhledem k pracovnímu vytížení tento domácí úkol bohužel splnit nemohu.

„Inu, tak se dělá věda?“ obořil se na mě „obyčejný učitel na obyčejné základní škole“, jak se sám o sobě vyjádřil pár řádků předtím. A hned mi uštědřil první dva údery: „Vyhýbat se faktům, která mohou nesouhlasit s našimi tvrzeními? Přesně tak ale vypadá úpadek vědecké práce a začíná ideologické plkání.“

Začínám chápat. Jeden novodobý císař prizmatem své nové garderóby usoudil na úpadek veškeré vědecké práce u nás, a to na základě jedné mé omluvy v internetové diskusi. A nové odění mu dalo navíc právo několika pohyby vševědoucích prstů degradovat vysokoškolského učitele na ideologického žvanila. Přesto se snažím dál diskutovat.

Získávání kompetencí k řešení problémů? To přeci není nic jiného, než problémové vyučování, které znám už ze svého mládí. Výukové projekty? Ale ty se dělaly už před padesáti lety! Jen se jim tenkrát říkalo uplatňování mezipředmětových vztahů. Inkluzivní výuka? To je jen individuální přístup k žákům, který byl budoucím pedagogům kladen na srdce už když jsem kdysi studoval na učitele já. A že už je to (bohužel) pěkně dávno. Všechno to, co je dnes módní, už tu mnohokrát bylo. „Moderní“ metody jsou známy desítky a možná i stovky let. Jen se jmenovaly jinak a každá z nich se uplatňovala s mírou. Manuály a RVPy prostě jen objevily Ameriku. A na rozdíl od minulosti žádnou míru neznají. Oblékly se do latinských frází, aby vypadaly moderně, zakryly svoji zoufalou prázdnotu a fiktivně přikryly nahotu svých tvůrců.

„Voláte jen po starých metodách, nic víc. Manuály a RVPy se nikdo ohánět nemůže - nejsou právně závazné. Takže problém není v reformě, ale v lidech,“ nepřestává do mě bušit zavilý reformátor.

Opět se bráním: „Myslím, že na tom, co je a co není právně závazné, v reformních společenských procesech zase až tak moc nezáleží. Představte si například, že někdo chce nějakou reformou docílit ráje na zemi. Aby ji ovšem mohl realizovat, musí začít posílat lidi na popravu, mlátíce o stůl právně nezávazným Komunistickým manifestem. Jestliže i teď prohlásíte, že problém není v reformě, ale v lidech, pak po starých metodách voláte Vy, ne já,“ namítám.

„Tohle je pěkné logické cvičení, které dokáže na základě spekulace pěkně obvinit oponenta z nečestného jednání,“ žasnu nad odpovědí. Ať to po sobě čtu znovu a znovu, zepředu i zezadu, žádnou spekulaci ani obvinění nevidím. Je po diskusi. Něčemu, co nemá logiku, se logicky bránit nelze. Přestávám odpovídat.

Rozohněný školní imperátor přesto nemá dost: „Vašim článkům by prospěly přesné citace, protože jen tak házet názvem Klíčové kompetence str. xxx je poněkud nepřesné. Ona totiž existuje i jiná odborná publikace zahraničních autorů s názvem Klíčové kompetence.“

Dostávám další těžké rány.

„Je zarážejíci, že vysokoškolský učitel je ochoten citovat jako pramen nějaké noviny,“ hřímá. Zřejmě pod dojmem nedostatečného odporu si dovoluje čím dál víc. Obviňuje účastníky diskuse z „obecné generalizace“ a pak sám vypálí: „Novináři napíší cokoli, aby se to prodalo a na pravdě jim vůbec nezáleží!“ Jen tak pro sebe si tiše počítám, kolik našich velkých novinářů svojí poslední větou nebetyčně urazil. A sám sebe se v duchu ptám: To má ve svém ŠVP napsáno, že bude „generalizovat konkrétně“? Že bude svým žákům říkat třeba: „Čapek napsal cokoliv, aby se to prodalo a na pravdě mu vůbec nezáleželo?“ Všimněte si prosím, že nespekuluji, pro jistotu ani neimplikuji, jen se sám sebe tiše ptám. A to se snad stále ještě smí. Nebo už ani to ne, pane učiteli? Jist si nejsem, pokrok přece nezastavíš…

„Ano, pane Martišku, vzdělanost upadá. Ach jeje. A bodeť by neupadala, když vysokoškolský učitel neni schopen rozlišit mezi závaznými dokumenty a jejich komentáři!“

Po tomto posledním těžkém direktu je jasno. Za veškerý úpadek vzdělanosti v Čechách, ve světě, jakož i v jeho širokém okolí mohu já! Ale já se polepším. Přestanu číst noviny a v internetových diskusích budu uvádět prameny přesně podle normy. Jen musím napřed od všemocného pana reformátora zjistit, kterou citační normu by si představoval. Ono je jich totiž taky víc, a i „obyčejný učitel na obyčejné ZŠ“ má tedy v tomto směru máslo na hlavě. Vyčítat mu to ale nebudu a pokusím jednat věcně. Jakmile totiž začnu správně citovat a rozlišovat dokumenty od komentářů, bude po úpadku. A vzdělanost tohoto národa vyrazí opět strmě vzhůru.

Myslím, že něco takového nemůže myslet vážně snad ani ten nejpraštěnější pohádkový krejčí. Jenže když císařové s vážnou tváří naslouchají, krejčíci žvaní dál: Až dosud kantoři dělali všechno špatně. Vždyť učitel přece vůbec nesmí učit! Dnes přeci řídí intelektuální procesy! A stane se kantorem v okamžiku, kdy začne používat „myšlenkové mapy“. Kantor dnes nemusí umět mluvit. Kantorem se dnes člověk stane v okamžiku, kdy se začne ohánět „komunikativními kompetencemi“. Kdy se zahalí do „inkluzivních výuk“ a dalších součástí moderních imaginárních šatů. A ten, kdo to neudělá, není, nebyl a nikdy nebude kantorem. Může být tedy popotahován, skandalizován a posléze vyštván ze školství. Bez ohledu na jeho skutečné profesní kvality.

Představte si češtináře, který napíše učebnici češtiny a v maturitních otázkách zveřejněných jako vzor uvádí takovéto věty: „Chcete, aby jste o Evropském komisaři rozhodovali…?“ A upozorněn na chyby, dělá chytrého a tvrdí, že je to správně. To by našemu češtináři neprošlo snad ani dnes. Prozatím se tak chová jeden náš europoslanec a pořádně se tím ztrapňuje.

Představte si ale matematika, který napíše učebnici matematiky s podobnými, nikoli ovšem gramatickými, ale matematickými chybami. Na rozdíl od „obyčejného učitele na obyčejné ZŠ“ je tento učitel „zcela neobyčejný“ – živí se totiž vedením nejrůznějších kurzů. Rovněž on přes několikeré upozornění, tvrdí, že všechno je správně. A nejenže mu to projde, ale jeho učebnice je redakcí MF DNES i hejnem frekventantů tohoto „odborníka“ okamžitě pasována na špičkovou. Nereprodukuje totiž ty věčné matematické nesmysly, které byly, jsou a a vždycky budou k ničemu. Asi tak se rodí „moderní“ učebnice. A zkuste zakřičet „císař je nahý“! Utlučou vás čepicemi.

„Je třeba rušit předměty,“ diktují nám dále podivní řemeslníci ze svých prapodivných dílen. A nositelé jejich imaginárního hermelínu na sebe nenechají dlouho čekat: „Jistě - přeměty jsou přece stará veteš!“ A tak smysl mají jen okruhy. Přírodovědný okruh, společenskovědní okruh. Vždyť to, co dnes ještě zbývá z matematiky, fyziky, chemie, dějepisu… se vždycky nějak splácá dohromady do nějaké té nesmyslné hodiny. Je toho chválabohu čím dál tím míň a postupně se tento balast stejně zruší úplně. A předměty, tento přežitek doby kamenné, budou moci být konečně nahrazeny. Čím? No přece novými předměty! Boty bez podrážky konečně budeme moci vylepšit podrážkou.

A je to tak správně. Vždyť k demokracii je třeba vychovávat ve zvláštním předmětu – Demokratická výchova! Vždyť kde jinde se žák promění v osobnost, když ne ve zvláštím předmětu Osobnostní výchova? Kde jinde ho umravnit, když ne ve zvláštním předmětu Etická výchova? Kde jinde mu říci, jak se dívat na reklamu, než ve zvláštním předmětu Mediální gramotnost? Vždyť kde jinde bojovat proti šikaně, než ve zvláštním předmětu Výchova proti šikaně? Kde jinde je možné odnaučit plivat z mostu, když ne ve zvláštím předmětu Výchova k neplivání z mostu? Dětem se to líbí, tak směle do toho (MF DNES, 7. 2. 2009).

Domnívám se že je to právě probíhající dereforma, která je jedním z hlavních viníků současného úpadku našeho školství. Asi před rokem jsem to napsal i do Učitelských novin jako reakci na článek Příprava odtržená od života (UN č. 13/2008 – doufám, že našeho „obyčejného učitele na obyčejné základní škole“ je to citace dostatečně přesná a že Učitelských novin u nás nevychází víc).

„Za snižování úrovně studentů na VŠ nemůže reforma. Byla totiž spuštěna až v září 2007,“ přečetl jsem si v redakčním komentáři k výše uvedenému článku v Učitelských novinách (UN č. 13/2008).

„Za úpadek vzdělanosti nelze vinit reformu, ta přece běží něco málo přes rok,“ hlásá pedagogický novátor.

Nevím, zda opisovaly noviny od novátora, anebo novátor z novin. Ať tak či onak, citace nikde. A proč taky? Citovat noviny je přeci pod jeho úroveň.

Nicméně u Učitelských novin mi toto tvrzení připadá velmi zajímavé. Paní redaktorka totiž jaksi přehlédla, že například první oficiální verze Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia byla ministerstvem schválena už před šesti lety a že palcovými titulky to tehdy hrdě hlásal její vlastní list. A že už tehdy jsem proti tomu bojoval – viz můj článek Čtení jako z Cimrmana – UN č. 2/2004. A že ještě loni touto dobou tyto noviny psaly o tom, že reforma se zavádí už dlouhá léta (UN č. 9/2008). Jenže kdo si má pamatovat, co psal před rokem, že ano?

Reforma vtrhla do kantorského života už dávno. Dokonce se čím dál víc kloním k názoru, který jsem už mnohokrát slyšel od jiných, a který zaznívá i v internetových diskusích. Že se totiž u nás skutečně učilo a vychovávalo od dob Marie Terezie až zhruba do roku 1993. Od té doby vlastně neučíme. Jen se snažíme učit.

Školu je totiž třeba dětem přizpůsobit (dnes již exministr Liška v Respektu 26. 1. 2009). A jak to tedy bude konkrétně vypadat? Když pětiletému dítěti nepůjde třeba kreslení, je třeba ho nenutit. Prostě kreslit nebude. Jistě se mu bude líbit, že ho nikdo nestresuje. MŠ škrtne kreslení ze svého programu a má pokoj. Základka se musí smířit s tím, že prvňák nezná barvy a neumí držet tužku. Bude ho to muset naučit a nestihne pak pravopis a násobilku. Kdysi to bylo základní učivo. Škrtnout na základní škole základní učivo? Každý cítí, že to zní jaksi podivně.

Základní učivo bylo možná právě proto zařazeno na seznam zakázaných slov a úředně nahrazeno „klíčovými kompetencemi“. Škrtnout klíčovou kompetenci totiž problém není. Záleží jen na tom, jaký má ta která škola klíč. Pohodlní klíčníci násobilku i pravopis šktnou bez mrknutí oka. A nic se neděje. Tomu se bude muset přizpůsobit střední škola, takže násobilka bude až látkou maturitní. Tím konečně zvýšíme „matematickou gramotnost“, že ano, pane exministře? Vysoká škola se bude muset rovněž přizpůsobit a začít desetinnými čísly a zlomky. Strojní či stavební inženýr tak bude s bídou vybaven hrubými představami o trojčlence a jehlanu. Takový „inženýr“ pak bude schopen načmárat pár čar a možná sečíst pár zlomků. Ale nic se neděje. Most, který má z jeho práce vzejít, přeci rovněž pochopí, že pan inženýr, tato estetická, etická, demokratická a moderní osobnost, se prostě na víc nezmůže. Takový moderní most vezme rozum do hrsti, rovněž on se přizpůsobí a postaví se sám.

I tento můj názor sklidil kritiku. Jenže tentokrát byl víceméně kritizován jen jeho budoucí čas. Na mnoha školách to prý takto už dávno funguje…

Řekl jsem rovněž, že reforma učí žáky bezduchému „filozofování“ (viz opět UN č. 13/2008). Z komentáře k mým názorům jsem se pak dověděl, že nemám pravdu. Školská reforma je prý o tom, „učit žáky vytvářet si názor, hledat pro něj argumenty a na jejich základě ho obhajovat. (UN č. 13/2008). Tečka. Za nesmírně pikantní považuji ten detail, který již publikován nebyl. Že totiž to, co je dnes povoleno bohovi, již opět není dovoleno volovi. Paní redaktorka svůj názor obhajovat nepotřebuje – jeho kritiku totiž nezveřejnila. A obhajobu toho mého nepřipustila. Na moje další maily už jednoduše neodpověděla.

Nevím, nakolik jsou takové způsoby obhájců reformy ojedinělé či rozšířené. Ale v internetových diskusích jsou občas vyjádřeny docela jasně:

„Víte, že na některých školách mají zakázaný ten a ten server, protože je tam hodně nevhodných článků? Nepřipomíná Vám to něco?“ píše někdo někde na adresu neobyčejně vševědoucího obyčejného učitele.

A náš novodobý imperátor, kterému pomalu padají i ty fiktivní šaty, odpoví slovy: „Blokovat ty stránky je hrubý nesmysl, protože jsou tam příspěvky pro i proti reformě.“

Zůstanu na to zírat s otevřenými ústy. Tak to je tedy síla! Tuší ten člověk aspoň trochu, co na sebe touto prostou větou vlastně řekl? Myslím, že do vyučovací hodiny už k němu nemusím. Odkopal se docela dost i na vzdálenost dvou set padesáti kilometrů. K úplné dokonalosti už zbývá jen probudit pátera Koniáše.

Stejným právem, jako císařové odění do vlastních bludů, se tedy ptám: Co asi může naše děti naučit někdo, kdo si nevidí do úst? Jak může učit myslet ten, kdo to sám neumí? Jak může učit obhajovat názor ten, komu je zcela cizí jakákoliv logika? Obávám se, že mladou generaci vede jenom k tomu, před čím varuji už roky. Totiž že žvanit je možné i bez znalostí faktů. Že myslet je třeba bez logiky a že lze úspěšně kibicovat i do věcí, kterým vůbec nerozumím. Že vědce může mentorovat i ten, kdo za vědu považuje internetovou diskusi a kdo nemá ani nejmenší ponětí o tom, co to věda je a jak se dělá. Že je možné účelově zaměnit faktický start společenského procesu s jeho legislativním ukotvením, a to kdykoli se mi to právě hodí. Jak může učit ten, kdo si myslí, že novináři nemají sebemenší vliv na společenské dění? Kdo si myslí, že kantor učí stejně dobře nebo špatně bez ohledu na to, jak do něj buší sdělovací prostředky, a nezávisle na tom, co po něm hází (ať už závazně či nezávazně) ministerstvo školství a jím hájení „pedagogičtí výzkumníci“? Díky fiktivnímu pseudooděvu je dnes zřejmě možné učit bez ohledu na názory rodičů, kteří jsou přeci stejně jako jejich děti zcela imunní vůči mediálním masážím, bezduchým krvákům a rádoby publicistickým pořadům. A že je už opět možné zakazovat nepříjemné názory a nepříjemná slova.

„Praktický život je Vám velmi vzdálen,“ dostanu poté facku zleva. To od obyčejného učitele na obyčejné základní škole.

„Praxe by měla nařídit vysokým školám, na co mají absolventy připravit. A ony učitele pro reformu nepřipravují,“ dostanu facku zprava. Tentokrát od redaktorky Učitelských novin (Odkud se má stavět reforma – UN č. 13/2008).

Co na tom, že ze strojních fakult učitelé nepocházejí? Co na tom, že císařská dvorní dáma právě zfackovala úplně jiné dítě, než asi chtěla? Vysoká jako vysoká. Hlavní přece je, že paní redaktorka má moc fackovat a vysoké školy musí držet ústa a krok. I já jsem tedy nakonec tuto facku dostal právem. Kdybych totiž byl na pedagogické fakultě, asi bych rovněž odmítl být pohůnkem podobných reforem.

Praxi si holt představujeme každý nějak jinak. Takzvaní pegagogičtí výzkumníci a pedagogiční novátoři si myslí, že praxe a školská reforma jedno jsou. A že tato představa je již opět jediná správná a že se již opět dá prosazovat silou. A že se vecpe do života pomocí příkazů a zákazů. Jenže já se dnes a denně přesvědčuji o tom, že praxi nemůže vymyslet podvodný krejčík ve své prapodivné dílně. A tak si praxi představuji úplně jinak. Která představa je lepší a která horší, to raději nebudu posuzovat. A to ani jako člověk, který má nezanedbatelné zkušenosti se spoluprací s nejrůznějšími podniky a firmami. Jedno ale vím – pokud jsou novodobí školští diktátoři opravdu blízko své pitoreskní představy praxe, pak od jejich představ chci být skutečně co možná nejdál.

A nakonec mám už jen stručný vzkaz pro jednoho exotického cizince: Pane Andersene, svoje pohádky si nechte do Dánska a do předminulého století. Na naše krejčíky a jejich císaře jste krátký. A děkujte bohu, že se na ten náš svět už nemusíte dívat.



( Celý článek! | Autor: Dalibor Martišek | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004