stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová vítá nového autora
Vydáno dne 21. 01. 2010 (2116 přečtení)

Přišel mi dnes přátelský e-mail od Josefa Růžka, středoškolského učitele ze západních Čech, který mi nabídl k publikování na Stolzové svou úvahu o roli učitele v systému vzdělávání, inspirovanou včerejším dílem pořadu Ta naše povaha česká. Rád ho mezi našimi autory vítám.

Syndrom padajícího exkrementu

Dokument ČT o vzdělávání vysílaný večer 20. 1. chvályhodně již ve 20 h mě překvapil mimo jiné i vysílacím časem. Jinak tím, že vůbec vznikl. Začít jej ovšem úrovní učitelských platů nebylo příliš šťastné. Myslím, že na to už je laik alergický. „Málo“ mají přece všichni, nebo ne? Nějak nevím, co jsem si měl z dokumentu odnést; i pan prof. Piťha má asi údernější a zásadnější myšlenky než ty, které mohl v omezeném prostoru prezentovat.

Kdybych byl tázán na největší problém českého vzdělávání, asi bych chvíli přemýšlel a poté řekl, že syndrom padajícího exkrementu, jímž je zodpovědnost. Za všechno totiž může ředitel. Cesta, kdy na základě rámcových vzdělávacích programů vydaných MŠMT, psaných navíc svérázným pseudoodborným stylem, mají školy – učitelé! – tvořit programy vlastní, končí rafinovaným bičem na učitele (a ředitele, obdivuji všechny, kteří chtějí tuto funkci zastávat, přičemž vědí, oč v ní běží). Nemáte výsledky? Inu, my nahoře nic, to vy jste nepochopili naši geniální reformu, máte špatný vzdělávací program! Vy, vy, vy!

Exkrement už níž nemůže. Propána, učitel má tvořit koncepce?! Učitel má učit a koncipovat vyučovací hodinu, rozhodovat o metodách a hodnotit žáky a ne rozžvýkávat do bezvědomí rámcový dokument, (a vyhýbat se hlavně konstatování, že žák něco umí), k jehož rozpracování a následnému hodnocení (evaluaci) sice nejsou stanovena jasná pravidla ani pro inspektory, ale placených rádců – lektotutomentorů – chodí po světě zástupy.

Myslím si, že by tu mělo být několik kvalifikovaně připravených vzdělávacích programů, z nichž by si škola zvolila ten svůj, a učitelé rozhodovali o metodách výuky. A budou toho mít na práci ažaž. Domněnka, že učitel je bůhvíjakým odborníkem v oboru, který učí, je zbytečnou iluzí. Není to ani možné, člověk, který se daným oborem živí, či se zabývá vědeckým výzkumem, bude vždycky o míle dál. Učitel musí samozřejmě pracovat na své odborné úrovni, nesmí ale zapomínat, že je především tím, kdo má cosi efektivně sdělovat a předávat.

Stále mi chybí přiznání, jaký je skutečně průměrný český žák. Po odsátí (mělo být původně pipetou, ale je to pořádná Sigma pumpa) těch, kteří se v raném věku stihli patřičně projevit, víceletými gymnázii, zůstanou ve škole děti s mindrákem hloupých a základním problémem jejich vzdělávání je naskládat je do lavic. Z deváté třídy odchází podstatná část žáků – čtyřkařů, pětkařů, uchazečů o vzdělávání v oborech s výučním listem, které si navzdory tomu kupodivu leckde drží slušnou laťku.

Průměrný středoškolák (tj. žák přijímaný např. na SOŠ s dvojkami a trojkami) má takové neznalosti, že člověk o dvacet třicet let starší je zděšen a senior musí vyhledat lékaře. Takový žák nezná rutinní úkon, všechno řeší jako nový, izolovaný a obtížný problém (rovnice o jedné neznámé, i/y, či stručný popis toho, co právě dělá – „éééé, tóóó...“), nemá intuici, věci se mu nespojují, propojení ruky a oka hapruje, protože neumí pořádně psát, ale hlavně se NECHCE UČIT a spolupracovat v hodině s učitelem! Nemusí zlobit, nemusí „vyrušovat“, může mít učitele i docela rád jako osobnost, může být i člověku milý, ale zaujímá postoj „dej mi čtyřku a neotravuj prací“. V některém případě může i zjistit, jaké má nedostatky, ale nemá vůli k nápravě, rezignuje, má pocit, že to nemá cenu. Potom ovšem je určitá naděje.

Žák, který se učit nechce, se učit nedá (volně J. A. Komenský). Takový žák si chce především zakouřit, zapařit a zajánevímcoještě. Na cestu aktivní spolupráce se školou (jak předpokládají „ervépéčka“ – rámcové vzdělávací programy) už těžko dorazí. Je takový žák motivovatelný? Myslím, že jedinou použitelnou motivací je přesvědčivé zaujetí učitele. Efektivita je však nízká a studna zaujetí není bezedná. Situaci rozhodně nezachrání interaktivní tabule, normální zajímavá (a nákladná) elektronická pomůcka, z níž jsme si bůhvíproč (a nechci domýšlet pozadí) udělali božstvo a tančíme kolem ní dobové tance. Všééchny základky musí mít interaktivní tabuliii!!! A to jako žáci budou z těch elektronických doplňovaček umět lépe anglicky a konečně se naučí pracovat se zlomky? Když se v podstatě naučit nic nechtějí?

Jako by všichni dělali něco jiného, než by skutečně měli. Exkrement padá níž. Učitelé místo příprav a učebních podkladů tvoří koncepce, ředitelé místo řízení pedagogického procesu krkolomně bruslí ve složité ekonomice a doufají, že něco ušetří, a z výzkumných ústavů nevypadne kloudná myšlenka, jak efektivně učit reálné žáky, kteří se, opakuji, učit nechtějí.

O české společnosti, která vstoupila do nového věku s postmarxistickým heslem „hlavně si nahrabat, morálka počká“, raději nemluvím. Jeden můj již zvěčnělý učitel říkal: „Nikdo nikdy nikoho ničemu nenaučil, ergo každý se všemu musí naučit sám.“ Vzdělávací systém, škola a učitel nemůže nikoho nic „naučit“. Může předmět vzdělávání uspořádat, ukázat cestu a chvíli po ní žáka vést. Ten předmět vzdělávání by však neměl být tak úplně garantován učitelem a ředitelem, kteří mají svých starostí dost na to, aby sami sledovali nejnovější vývoj oboru i pedagogiky, nejlépe v mezinárodním kontextu, a formulovali vzdělávací koncepce. To je amatérismus. Tato odpovědnost by měla být jinde.

Josef Růžek



( Celý článek! | Autor: redakce | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004