stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová k diskusi o potřebnosti magisterského vzdělání pro učitele
Vydáno dne 16. 03. 2011 (2691 přečtení)

Opravdu má učitelům stačit bakalářské vzdělání, jak stojí v posledním doporučení Národní ekonomické rady vlády? Opravdu je pro učitele univerzitní vzdělání škodlivé, jak tuhle tvrdil v Lidovkách jeden nešťastný němčinář? A proč se vůbec podobné úvahy v tak masivním měřítku objevují?

V posledních týdnech a měsících se na stránkách odborného i denního tisku, na webech a v televizních prohlášeních nejrůznějších školských pseudoexpertů setkáváme s tvrzeními, která mají jednoho společného jmenovatele – snahu zpochybnit nutnost magisterského vzdělání pro učitele.

Tento trend bohužel částečně podporuje i nápad ministra Dobeše (s nímž jinak sympatizuji a většinu jeho kroků nadšeně vítám) nazvaný „Nová krev do škol“. Jeho smyslem je umožnit plnohodnotnou pedagogickou činnost i lidem, kteří vystudovali jiný než pedagogický obor. Návrh, pravda, předpokládá, že si tito lidé dodělají pedagogické minimum. V podobě, v jaké ho dnes nabízí kdejaké středisko služeb školám, je to ovšem víc minimum než pedagogické.

Uvedený návrh tedy chápe pedagogiku jako jistý přívažek k oborovému vzdělání, ornament na učitelské kvalifikaci, ještě stále však předpokládá, že i tito importovaní vzdělavatelé by měli mít minimálně magisterské vzdělání v oboru, v němž chtějí působit. Na střední škole mi to nepřijde tak úplně zvrhlé (proč by inženýr chemie nemohl rozumně učit chemii), na základce to po mém soudu ohrožuje úroveň didaktického zpracování věcného obsahu vzdělávání a nahrává to povrchnosti nebo naopak pseudovědecké rigiditě.

Bakalář je O. K., středoškolák je O. K.

O řád drsnější je doporučení Národní ekonomické rady vlády, aby pro výkon povolání učitele na II. a III. (sic!) stupni dostačovalo bakalářské vzdělání. NERVáci přitom zjevně nepředpokládají, že by šlo o vzdělání pedagogického směru, protože k němu navrhují pedagogický kurz. Na gymnáziu by tak mohl učit například absolvent bakalářského oboru management cestovního ruchu. Třeba zeměpis. Nebo výtvarnou výchovu, protože pojem „aprobace“ ztrácí v tomto kontextu jakýkoli význam.

Všechny znaky sebevražedného atentátu pak vykazuje poslední požadavek školských odborů, totiž sjednocení platů učitelů bez vysokoškolské kvalifikace s platy absolventů fakult připravujících učitele. Nejde o to, že bych nepřál lepší peníze kolegům středoškolákům, kteří učí 10 let a nejméně pět z nich se marně pokoušejí dostat na kombinované studium. Jde o to, že je to další systémový krok k tomu, jak v povědomí veřejnosti zlikvidovat přesvědčení o nutnosti magisterského vzdělání pro učitele.

Prostomyslné výkřiky nejen o zbytečnosti, ale přímo o škodlivosti univerzitní přípravy učitelů z pera mentálních invalidů tu na rozdíl o některých svých kolegů komentovat nebudu. Učinit z nich předmět diskuse by znamenalo přiznat jim byť minimální odbornou relevanci, což nehodlám udělat. Přesto i tato především psychiatricky zajímavá data spoluutvářejí kontext diskuse o povaze učitelského vzdělání.

Nahradí učitele trenéři?

Za pár dní (9. dubna) si připomene 65. výročí uzákonění zřízení pedagogických fakult (Sbírka zákonů a nařízení č. 100/1946, str. 838), ke kterému došlo rok poté, co bylo uzákoněno vysokoškolské vzdělání učitelů. O tuto možnost se bojovalo přes půl století. Je tedy poměrně legitimní se ptát, proč se na sklonku 19. století významné postavy české vědy a kultury (Lindner, Kádner, Chlup atd.) domnívaly, že učitelům je takového vzdělání třeba. A proč se minimálně někteří současní představitelé veřejného života domnívají, že jim třeba není.

Odpověď je poměrně jednoduchá. Zásadně se mění to, co se od učitelů, potažmo od školy vůbec chce. Dokud měla škola jednoznačné zadání komplexně socializovat žáka prostřednictvím jeho uvádění do sdíleného celku kultury, bylo samozřejmé, že tak budou činit lidé, kteří tento celek sami kvalitně obsáhli. Do dějin tak studenty zasvěcoval historik a do počtů ten, kdo s úctou a láskou pečoval o odkaz arabské a řecké matematiky. Autorita a respekt těchto lidí rostly především z míry jejich oborové vzdělanosti.

Dnes se po učiteli nic takového nechce. Celek kultury je v současném neoliberálním pojetí vnímán jako nepotřebný encyklopedický balast a jeho předávání nejenže není vyžadováno, ale vnímá se jako zásadní profesní selhání. Škola má podle představ soudobých reformátorů především trénovat a cvičit. V resortních dokumentech se to hemží koučováním a tréninky, z dílny lidskosti se zvolna stává výcvikový tábor. To, co se má z jedné generace na druhou předat, už není sdílený obsah, ale soubor triků: Jak nejlépe formulovat dotaz pro internetový vyhledavač, jak přednést své požadavky, abychom pro ně posluchače co nejsnáze získali (nikoli aby jim porozuměli a ztotožnili se s nimi!), na co si dát pozor, když si bereme půjčku.

Pro takovou školu skutečně nepotřebujeme vzdělané učitele, na to stačí kdejaký lektor, trenér nebo jiný eskamotér. Vést proto diskusi o potřebnosti magisterského vzdělání pro učitele bez paralelně vedené diskuse o povaze vzdělávání, je zbytečné, marné a hloupé.

Nejprve musíme vrátit vážnost vzdělávacímu obsahu, jednou provždy odmítnout neoliberální koncept školy, jak nám ho servíruje SKAV nebo ten srandovní EduIN, podpořit ministra v tvorbě standardů, plošném testování a tvorbě jednotných osnov. Jinak totiž zápas o zachování vysokoškolského vzdělání pro pedagogy nejen nevyhrajeme, ale ani v jeho obhajobě nebudeme v právu. Do škol totiž magistři patří. V těch utilitárních protomanažerských lágrech, které se z nich před našima očima stávají, by opravdu neměli co dělat.



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004