Předně si myslím, že adekvátní zhodnocení všech okolností tragického případu není na základě jednak kusých, jednak rozporuplných mediálních zpráv možné – riziko jednostranného a povrchního soudu je v tomto případě značné. Můžeme se nicméně pokusit vnímat celou situaci jako znak a ptát se, k jakým obecným skutečnostem odkazuje.

Svitavská vražda myslím ukazuje především to, že limitní násilí se ve škole stalo jedním z možných způsobů řešení interpersonálních problémů. Je to do jisté míry zákonitý vývoj – násilí eskaluje v celé společnosti a škola, jakkoli se snažila před ním děti (nejen coby oběti) chránit, vyčerpala prostředky, jak tomuto tlaku účinně vzdorovat. Na další rovině tak došlo k prolomení vnějšího světa do chráněného prostoru školy.

To představuje vážné ohrožení samotného principu školy, neboť ta dokáže efektivně předávat hodnoty kultury dané společnosti právě jen při vydělenosti z ní samé, jakožto instituce chránící děti před instrumentálností světa dospělých. Činí tak ve formě idealizací, neboť společnost dětem hodnoty, na nichž byla konstituována, v každodenní praxi paradoxně nenabízí.

Pokud nějaká tendence ve společnosti, jakkoli destruktivní, nabude takové intenzity, že se do chráněného prostoru školní socializace prolomí, zasáhne školu v samých základech jejího fungování. Svitavská vražda není jen kvantitativní změnou, jen nekonečně znásobenou fackou spolužákovi, je to kvalitativní proměna značící, že všechny idealizace v oblasti hodnoty a důstojnosti lidského života jsou zpochybněny, přišly o svou věrohodnost a přestaly vposledku plnit roli v procesu specifické školní socializace.

Ptejme se, proč škola tento útok vnějšího světa do svého teritoria neustála. Především proto, že je trvale oslabována zevnitř: nekriticky liberální přístup, primitivně pojatá demokratizace výchovně - vzdělávacího procesu, fanatická glorifikace individuality: individuálního zájmu, individuálních svobod, práv a potřeb a soustavné a především cílené potlačování vědomí odpovědnosti vůči komukoli, pocitu povinnosti, sebekázně. Pátá kolona ultraliberálů otevřela dveře chráněného prostoru školy vulgárně pragmatickému, instrumentálnímu a hodnotově zrelativizovanému světu dospělých.

I to je myslím skutečnost, o níž je v souvislosti se svitavskou tragédií namístě přemýšlet.

Petr Kukal