Ankety se zúčastnilo 68 respondentů. Největší část z nich – 38 % podpořila názor, že ústní zkoušení u tabule je rozhodně vhodným způsobem prověřování znalostí, dovedností a kompetencí žáků, neboť učiteli umožňuje žáka vhodně vést, prověřuje nejen konkrétní věcnou znalost, ale i komunikativní kompetence.
Názor, že ústní zkoušení u tabule je stejně dobrý způsob prověřování znalostí, dovedností a kompetencí žáků jako každý jiný, podpořila necelá třetina účastníků ankety, totiž 29 %.
Naopak 18 % se domnívá, že ústní zkoušení u tabule má řadu nevýhod a mělo by být používáno jen v omezené míře, a konečně 15 % respondentů soudí, že ústní zkoušení u tabule je velmi neobjektivní způsob prověřování znalostí, dovedností a kompetencí žáků a mělo by být plně nahrazeno eseji a testy.
Nezastírám, že mě tento výsledek těší. Jakkoli se při velikosti vzorku nedá ani uvažovat o jakékoli validitě těchto zjištění, osobně jsem za toto názorové rozložení rád. Domnívám se totiž, že právě ústní zkoušení u tabule je rodinným stříbrem naší pedagogiky a měli bychom o něj jednak pečovat, jednak jej trvale kultivovat.
Zaujal mě v této souvislosti jeden z komentářů u článku týkajícího se právě ústního zkoušení. Autor (Nikola K.) v něm praví: „Ta situace u tabule (a o té je myslím řeč) je podle mě dost umělá. Málokdy se člověk dostane do situace, aby se musel snažit o duševní akrobacii v dialogu s člověkem, který má společensky navrch a náskok ve vzdělání a životních zkušenostech, navíc za polozájmu několika desítek vrstevníků. Vystřídal jsem několik různých zaměstnání, nevzpomínám si na žádnou podobnou situaci. “
Osobně spatřuji trochu problém v naprosté unikátnosti Nikolovy životní zkušenosti. Pravda je naopak taková, že téměř všichni mladí lidé se na začátku svojí pracovní kariéry dostávají do situací, kdy musí v dialogu se svým nadřízeným nikoli snad předvádět „duševní akrobacii“, jak příznačně navrhuje Nikola, ale doložit svou připravenost ke splnění pracovního úkolu, prokázat obeznámenost s okolnostmi své práce, sumarizovat, vysvětlovat, přesvědčovat o své kompetenci. Nadřízený je přitom v hierarchii podniku výš, jeho znalost oboru je vyšší, pravidelně (a zcela přirozeně) je starší a zkušenější a nejednou je takový rozhovor veden "za polozájmu" spolupracovníků, modelově pak na pracovní poradě.
Pracoval jsem jak ve státní správě, tak v soukromém sektoru. Byl jsem v roli nejmladšího kolegy i v roli šéfredaktora nakladatelství. Byl jsem ten, kdo je nezkušený, kdo v hierarchii společnosti zatím nikam nepostoupil, kdo je někomu plně zodpovědný za svou práci, i ten, kdo deleguje úkoly a odpovědnost. Do situací, které Nikola popisuje jako umělé, jsem se dostával a dostávám denně. Potěší mě, když mluvím s příčetnými lidmi, kteří i v lehce stresových situacích dokáží souvisle promluvit, dopovídat na otázky, poskytovat požadované informace v požadovaném rozsahu, případně připustit, že jimi momentálně nedisponují.
Řada z nich proto absolvuje kursy, semináře a workshopy, kde si tyto dovednosti za nemalý peníz osvojuje. Škola má přitom právě v institutu ústního zkoušení u tabule vynikající nástroj k tomu jak rozvíjet schopnost dětí hovořit i v situacích, které vytvářejí jistou zátěž pro jejich psychiku, vytvářet u nich návyk, rutinu, která jim i v dalších podobných chvílích přinese potřebný klid. Pokud totiž nebudou výhradně vybalovat v TESCU zboží, do podobných situací se nade vší pochybnost dostanou.
Petr Kukal