Poprvé vyšlo dnes již klasické dílo Olgy Zelinkové Poruchy učení v roce 1994. Nestor oboru prof. Zdeněk Matějček, autor průkopnických Vývojových poruch čtení (1974), o něm tehdy řekl, že jde o „něco, co u nás dosud scházelo“. O tom, že publikace skutečně adekvátně odpověděla na reálné potřeby teorie a zejména praxe péče o děti se specifickými poruchami učení (SPU), svědčí skutečnost, že v nakladatelství Portál vychází nyní již její desáté vydání – zásadně rozšířené a kompletně přepracované.

Nejen bezmála dvojnásobný rozsah knihy, ale především zapracování nejnovějších poznatků z oblasti SPU z něj činí v porovnání s původní podobou kvalitativně odlišnou příručku. Autorka věnuje pozornost dalším oblastem vzdělávání, v nichž se SPU významně projevují (výuka cizím jazykům), všímá si obtíží žáků s poruchami učení na vyšších stupních škol, definuje poruchy doposud méně známé (dyspraxie, dysmúzie). Do kontextu SPU dále organicky začleňuje poruchy pozornosti (ADD, ADHD) a ozřejmuje jejich vztah k dříve hojně užívanému označení lehká mozková dysfunkce (LMD). Vzhledem k tak zásadní revizi textu naopak překvapí absence podrobnějšího popisu možností, které v péči o děti se SPU skýtají informační a komunikační technologie (resp. jejich omezení).

Těžiště knihy leží v popisu reedukace a kompenzace jednotlivých poruch učení i další souběžné podpory dítěte (individuální vzdělávací program); nezbytné teoretické kapitoly (příčiny, projevy, diagnostika) nejsou přetíženy odbornou terminologií a jejich rozsah a strukturování umožňuje čtenáři udržet soustředěnou pozornost. Spolu s úspěšnou reprezentativní učebnicí Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování Věry Pokorné, jejíž třetí, rovněž rozšířené vydání vyšlo v Portále v roce 2001, tak právem patří k základní literatuře všech, kteří se s problematikou SPU setkávají.

Petr Kukal

Převzato z časopisu Rodina a škola, č. 12/2003