Nenaplní je zejména proto, že učitelé podstatě a smyslu změny nerozumí. Pokud snad někteří přece prohlédli a základ změny nazřeli, odmítají ji. Diaspora těch, kteří pochopili a přijali a odměnou jim bude pedagogické království nebeské, ovšem není dostatečně vzdělána. A protože stát se o vzdělávání učitelů nestará a Kritické myšlení a program Step by step, jejichž webové adresy (z obou uvedených je jen jedna špatně, takže na jednu se čtenáři dostanou hned na první pokus!), to samy nevytrhnou, mohlo by to také jít všechno do kytek.
Co mě na tom bere nejvíc, je autorovo znechucení tím, že rámcový vzdělávací program obsahuje učivo! Přesněji, že ho obsahuje moc. Například bezobratlé. O které ve škole ale vůbec nejde. Nejde totiž ani o ty obratlé. Ani o žádné jiné. Jde o to, zda žák „rozumí dobře tomu, jak navzájem živí tvorové, například bezobratlí, a neživé i živé prostředí souvisejí, a dovede se podle toho rozhodovat a jednat“. To je jistě správné a já už se těším na to, až každý svůj čin poměřím prizmatem toho, co bude znamenat pro chobotnatku lemovanou. Jenže nejprve musím nějakou chobotnatku znát a nesmím si myslet, že je to samice od Jumba. Bez solidní vědomostní základny, tedy bez nenáviděných obsahů, ano učiva, můžeme kriticky přemýšlet leda o nesmrtelnosti chrousta, což se hodí, ježto je bezobratlý.
PhDr. Hausenblas užívá k ilustraci školství coby roztomilé fosilie příkladu z lékařství. Přidržím se téhož a dovolím si čtenářům Stolzové přeříkat vyprávěnku, kterou jsem četl v knížce Lékařství staré Indie. Je poučná a hodí se i na školství. Nuže:
Bílý lékař vyspělé západní civilizace přicestoval do pralesů Indie, kde onemocněl velmi vážnou chorobou zažívání. Vše, co pozřel, vyzvrátil. Hrozila dehydratace, hypoglykemický šok, smrt. Tamní zkušení léčitelé mu radili hryzat hořkou kůru jednoho z místních stromů. Lékař vážně pochyboval o tom, že by ho z jeho nemoci vyléčilo hryzání kůry, a navíc měl účinné evropské léky: klinicky mnohokrát prověřené, nesmírně efektivní, s nepopiratelnými blahodárnými účinky, takže zastaralé primitivní metody se shovívavým úsměvem odmítl. Hrknul do sebe dvě tablety a šel se těšit, jaký bude brzy chlapík.
Drobným problémem bylo, že tyto nesmírně užitečné léky vyzvrvátil dřív, než mohly začít působit. Druhé dvě taky. I třetí dávku, i čtvrtou. Když to promyslel (nepochybně kriticky), usoudil, že asi umře. V nouzi nejvyšší šel hryzat hořkou kůru, s tím, že horší už to být nemůže a aspoň si čas do nástupu úplné agónie trochu zkrátí. Zbaštil asi pět deka kůry a ta zůstala v žaludku. Vrazil k ní opatrně ještě ty své dvě tablety. Zůstaly tam taky. Lékař se uzdravil.
Poučení, že lékaře uzdravilo to, co bylo tradiční a osvědčené, a nepomohly mu žádné novinky, by sice bylo efektní, ale nebyla by to pravda. Pomohly mu ty evropské léky. Jenže bez základu toho, co bylo primitivní, zastaralé a navíc dost hořké, by mu byly akorát tak k vyzvracení. Neboli – co chci říct:
Našim dětem v Evropě 21. století samozřejmě pomůže, když budou umět hledat a třídit informace, komunikovat a diskutovat a argumentovat a odpovědně se rozhodovat na základě zjištěných fakt. Ale nejdřív se musí nadrilovat malou násobilku, vyjmenovaná slova, aspoň 3.000 anglických slovíček a vědět, že když míří na dovolenou do Portugalska, že patrně pojedou přes Španělsko. Bude to velmi primitivní, zastaralé a často nepochybně hořké. A velmi jim to pomůže.
Petr Kukal