Stolzová upozorňuje na pohled prof. Jarmily Skalkové na módní pedagogické směry

Autor: redakce (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 06. 05. 2004 (2119 přečtení)




Kdo složil na kterékoli pedagogické fakultě u nás byť jej jedinou zkoušku z didaktiky, zná jméno profesorky Jarmily Skalkové. Jakkoli se názory na její odborné i jiné působení v českém akademickém prostředí různí, nelze jí za žádných okolností upřít mimořádnou erudici, vědeckou preciznost a píli, soustavnou orientaci v aktuální české i světové literatuře z oboru, mezinárodní prestiž. Česká legenda obecné didaktiky slaví v těchto dnech dvojí životní jubileum. Jednak se dožívá 80 let, jednak završuje 50 let své odborné činnosti. Při této příležitosti vydává v brněnském nakladatelství PAIDO sborník svých studií nazvaný „Pedagogika a výzvy nové doby“.

Mám jej v ruce teprve druhý den, na obsáhlejší recenzi tedy zatím nelze pomýšlet. Přesto cítím potřebu podělit se se čtenáři webu Stolzová o nadšení, jemuž při čtení některých studií propadám. Prof. Skalková má totiž – jako většina odborníků, kteří díky svému širokému vědomostnímu zázemí a zkušenostem dokáží nahlédnout výchovně vzdělávací procesy v potřebné celistvosti a plasticitě – příjemně střízlivý pohled na soudobé módní alternativní proudy a snahy v české pedagogice a dokáže je věcně analyzovat, racionálně zhodnotit a osvobodivě demaskovat. Kratičká ukázka, jíž si na tomto místě dovolím uvést, nemůže přirozeně poskytnout celistvější obrázek o propracované argumentaci prof. Skalkové, pouze naznačuje směr, jímž se její myšlení ubírá:

„Móda ovšem nese s sebou i vážné negativní rysy. Jedním z nich je skutečnost, že podléhání módě brání analyzovat dostatečně vlastní praxi a nevede ani k analýze koncepce, která se jako móda uplatňuje. Módní postoje pak nerozlišují podstatné a nepodstatné. Často se spokojují pouhým vnějším napodobováním, a tak navozují jen zdánlivé změny. Je např. snadnější pohnout stoly než vytvářet situace vzájemné komunikace ve třídě. Móda vede často ke konformismu a paušalizaci vyslovovaných požadavků. Jestliže se např. původní oprávněná kritika přehlížení zájmů a potřeb žáků stane módní záležitostí, nezřídka sklouzává k deformacím, jako je odmítání nároků na volní úsilí žáků. Utváření prostoru pro seberealizaci, pojaté módně, se nezřídka dostává do rozporu s jakýmikoli požadavky učitele na výkon žáků aj.

Takovéto módy pak vytvářejí i atmosféru, kde se necítí dobře ti, kteří ji nesdílejí. Dostávají punc zaostalosti, nejdou s dobou. Přiznat, že kladu určité požadavky na výkon žáka, že mám představy o autoritě učitele nebo o úrovni kázně žáků, je v určitém prostředí přímo provokativní. Někdy je takovéto prostředí až sektářsky militantní, takže učitel jiného názoru se neodváží promluvit. Přijetí módního stanoviska je vždy pohodlnější a méně náročné. Zbavuje např. povinnosti číst původní díla, rozvíjet analytické a kritické myšlení.

Co vyplývá z toho, co jsem uvedla, pro kultivaci pedagogického myšlení? Pedagogická teorie v profesionální přípravě učitelů a dalším jejich vzdělávání může především pomoci, aby nepodléhali zjednodušenému redukovanému myšlení. To znamená učit diferencovat a rozlišovat to, co se nemá zaměňovat (autoritářství a autorita), vidět souvislosti i napětí mezi póly, které se nevylučují (zájem a úsilí), uvědomovat si vzájemné vztahy (obsah a metoda), osvojovat si komplexní, všestranné chápání problémů, které odpovídá složitosti pedagogických jevů.

Důležité je také vytvářet prostor a přízniví klima pro kladení otázek a věcně na ně odpovídat. Mnozí učitelé, kteří v každodenní složité a náročné školní realitě usilují – nezřídka s velkým psychickým vypětím – plnit co nejlépe požadavky vzdělávacího a výchovného procesu, se táží: musí být nastolování důvěry a používání prvků empatie v protikladu s uplatňováním autority učitele? V čem jsou podněty, ale také meze tzv. nedirektivní pedagogiky? Lze svobodu dítěte skutečně chápat pouze jako něco vnitřního, nezávislého na vnějším světě? Musí být spontánní chování v protikladu se sebeovládáním? Známkovat – ano, či ne? Jak se odlišuje pojem autority od autoritářství? Jsou svoboda dítěte a kázeň vylučující se protiklady? Nelze popírat význam hry v procesu vzdělávání: lze však zaměňovat vzdělávání za hru a zapomínat na formativní význam práce a volního úsilí? Je oprávněné při každém použití pojmu výkon obviňovat učitele z tzv. „výkonové pedagogiky“? Neposunuje se občas zájem o spontánní aktivitu žáka k aktivismu, za nímž jednostranně ustupují do pozadí zřetele ke vzdělávacím obsahům? Může pojem „standard“ nahradit pojem výchovných a vzdělávacích cílů?“

(Skalková, J.: Rozvíjet kulturu pedagogického myšlení. In: Pedagogika a výzva nové doby. Brno, Paido 2004, str. 55. )

Musím říct, že se na další části sborníků upřímně těším. Recenze se na Stolzové pochopitelně objeví.

Petr Kukal

Čtěte!