Stolzová hledá společné znaky poezie psané dětmi a mládeží

Autor: Petr Kukal (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 21. 05. 2004 (2077 přečtení)




Proč děti, které mezi sebou mluví výhradně obecnou češtinou (či moravštinou), často slangem, ve svých básnických pokusech pravidelně ustrnou v jazyce předminulého století? Proč slovosled jejich veršů připomíná zápisy v památníčku našich prababiček? Vnímají teenageři reklamní slogany jako poezii, protože se taky rýmují?

V pondělí 17. května proběhl v Brandýse nad Labem 6. ročník celostátní literární a recitační soutěže pro děti a mládež Macharův Brandýs. Jako člen poroty literární části zodpovědný za posuzování příspěvků z oblasti poezie si dovolím shrnout některé společné znaky, které vykazovaly soutěžní příspěvky. Celkem jsem měl možnost posuzovat 68 prací 19 autorů. Nečiním si tedy přirozeně nárok vyslovit na základě tak malého vzorku žádný obecný soud; přesto si myslím, že o určitých trendech i tento nevelký soubor textů vypovídá.

Zřetelná byla především až obsedantní potřeba soutěžících rýmovat. Děti zjevně posuzují určitý text jako poezii především na základě vnějších znaků, přičemž rým je pro ně znakem nejprůkaznějším. Práce s obraznými pojmenováními, cílené využívání konotací, analogie, poetická zkratka – nic z toho nemůže dětem tolik detekovat báseň jako právě rým. Z toho pak také plyne, že tato věková skupina je schopna považovat za poezii i reklamní slogany.

Rým je přitom pro ně pohříchu nejen tím, co báseň charakterizuje, ale co ji začasté také kompletně determinuje po stránce obsahové. Řada příspěvků nade vší pochybnost svědčila o tom, že každý další verš, každá další sloka nevyrostly z potřeby autora něco konkrétného sdělit, ale z jeho schopnosti nalézt slovo, které se bude se slovem v předešlém verši rýmovat. Takové slovo pak bylo bez jakékoli souvislosti použito a obestavěno dalším „slovním materiálem“. Pokud tím náhodou vznikla nějaká metafora či jiné obrazné vyjádření, stalo se tak jaksi mimochodem, jako vedlejší produkt. Schopnost některých dětí vyhledávat rýmující se slova byla přitom poměrně bohatá, takže nikam nesměřující proud sdělení bylo jen těžko zastavit – četl jsem také rýmovaný útvar o 59 slokách.

Žáci v tomto případě zjevně nadřazovali formu obsahu – obrazně řečeno tu rým vítězil nad poezií, slova nad sdělováním. Čemu přisoudit takové nakládání s jazykem? Svou roli zde patrně sehrává také praxe některých učitelů, kteří pochopili požadavek na svobodné vyjadřování názorů žáků poněkud prvoplánově a ve škole nejen trpí, ale také podporují každý sebeprázdnější tlach, pokud se navenek tváří jako „diskuse“. Někteří žáci tím mohou být utvrzeni v přesvědčení, že vyslovit se je hodnotou samo o sobě, bez ohledu na to, mám-li co říct.

Vítejte na cizí planetě

Po stránce jazykové ustrnula významná část účastníků soutěže v předminulém století. V projevech dětí, které běžně mluví výhradně obecnou češtinou, nejednou i slangem, se to hemžilo slovy jako: nivy, toť, sic, strasti, zmar, srdce plesy, domovina a dalším arzenálem Jaroslava Vrchlického či Josefa Václava Sládka. A dokud budou tito klasikové vláčeni z jedné čítanky do druhé, jako jsou jimi vláčeni bezmála sto let, budou žáci dál vesele užívat šroubovaný slovosled ve stylu památníčků našich babiček (že ráda tebe stále mám), postponované shodné přívlastky (střep bílý) atd., atd., atd.

Skladba školních čítanek dětem poměrně přesvědčivě sugeruje, že poezie musí být především složitá, málo srozumitelná, plná podivných vazeb (čím podivnějších, tím je text více básní) – cizí svět, v němž se mluví cizí řečí. Ve třech čítankách pro šestý ročník ze tří různých nakladatelství, které jsme si pro představu prolistoval, jsem našel nejen Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná…) či Josefa Václava Sládka (Loďka), ale i roztomilou baladu od neznámého autora (O rytíři Tamlinovi), která má 51 slok. Vážně si někdo myslí, že tohle bude motivovat k četbě poezie děti, kterým je 12 let?

Přesto ne všichni tomto tlaku archaického jazyka podlehli. Nejlepší – a tudíž oceněné – práce vykazovaly naopak lehkost, k níž je osvobodila přirozená řeč:

Černobílé blues
Tereza Hejdová

Je černobílý den
Do proužků vyšňořen
a zamknut do kláves
mlhavou cestičkou sbíhá se na náves
kde školní autobus nabírá hejno

Je bílý den
Jen matika bude černá.

Někteří mladí autoři ovšem pohříchu sklouzli k opačnému extrému a poněkud svou poezii přetížili odbornými termíny (expanze, fauna, exemplář, konstanta, dokonce spojení „emočně miluje“ – ptám se sám sebe, zda to jde jinak).

Víte, že vás ráda mám / co je láska, dobře znám…

Velkou bolestí mladé poezie je také přemíra didaksí. Mládí má přirozeně potřebu opravovat svět (ne, že by to nepotřeboval), ovšem zásadní rady stran lidského bytování ve světě opřené o šestnáctiletou životní zkušenost postrádají myslím potřebnou autentičnost. Také nutkavá touha definovat cokoli (lásku, svět, život, štěstí, aj.) jen obtížně hledá věrohodnou platformu. Naopak životný je prostý popis reality povýšené do básně osobitým pohledem:

Obraz
Pavla Šimůnková

Na starém matném obrázku
je obraz zobrazující procházku,
procházku dvou medvědů.
Ona drží slunečník
a on se tváří spokojeně.
Jen ať jim to vydrží.


Melancholičtí rozervanci

Konečně stojí za zmínku velká míra sebestylizace mladých autorů. Sami sebe prezentují jako melancholické rozervance (co básník, to Mácha), demonstrují svůj smutek, dekadentnost, niterná zranění. Příčina může tkvět jednak v obecně přijímaném modelu básníka jako melancholického blouznivce, který se děti poněkud křečovitě snaží naplnit, dostát mu, jednak v tom, že právě poezii vnímají teenageři jako sociálně únosnou formou prezentace svých smutků a nejistot – optimistické a pozitivní složky osobnosti umějí zdařile prezentovat tisíci dalšími formami, k tomu už poezii nepotřebují.

V duchu této zoufalecké sebestylizace kontaminují svá dílka stokrát vypůjčenými, a proto značně omšelými rekvizitami: srdci, lebkami, hroby, krví, svícemi, hvězdami apod. Velmi oblíbeným motivem je smrt, patrně z téhož důvodu, z jakého si poetisté ve dvacátých letech oblíbili exotické krajiny kolem rovníku – je nekonečně daleko. Staří básníci už se zubatou tetkou zdaleka tolik nekoketují…

Staří básníci také často děkují: životu či Bohu za to, co jim dal, lásce, za to, že je neminula, lidem za to, že s nimi byli. Mladí a nejmladší autoři hlavně požadují, případně si stěžují na to, co jim život nedal, co jim dluží (Už není čas růží / však co nám život dluží…) Upřímně řečeno jim v jejich 16 letech patrně nedluží nic, a pokud se domnívají, že měli něco jaksi „jen tak“ dostat, ptal bych se na obsah a směr osobnostní a sociální výchovy, jíž se jim dostává. Napadá mě v té souvislosti okřídlený latinský výrok: „Nihil eripit fortuna, nine quod dedit.“ – Nic nevyrve osud, kromě toho, co dal.

Příjemné může být naopak zjištění, že alespoň někteří z autorů tuto sebestylizaci současně hned demaskují. V jedné z povedených básní se autorka vyznává, že je vždy jiná, obraz, který předestírá čtenáři, odhaluje současně jako masku, jednu z podob, které si zkouší obléci a pozorovat, jestli to náhodou není její tvář.

Cesta do neznáma
Ivana Vargová

(...) Svět je snílek
A já krutá a jiná
A role na scéně bytí se neustále mění
A já zůstávám jiná
Já a jiná
Já a svět...

Teenagerovský věk si otázku: Kdo jsem? klade opakovaně a velmi naléhavě a její zodpovězení – nalezení vlastní identity je vývojovým úkolem tohoto období. Vytvářet si stylizované obrazy sebe sama a pozorovat, nakolik se podobají mému skutečnému já, je jedním z legitimních způsobů, jak k tomuto poznání docházet.

S potěšením však lze konstatovat, že ve stejné míře jako výše zmíněné rekvizity vlastní stylizace se objevují také zajímavá obrazná pojmenování prostá tohoto balastu: „stmívám se“; „vítr mává všem uschlou jeřabinou“; „tvoje sny po ránu rozestlaný“ atd.

K zamyšlení může vést tento omezený příkladový materiál zejména učitele češtiny: Máme učit děti především znát dávno mrtvé básníky, rozlišovat rým střídavý a obkročný, definovat metaforu a metonymii a vést je k předem (léta) známým výkladům? Nebo máme věnovat své síly tomu, abychom jim zprostředkovali zkušenost s poezii jako specifickou formou sdělení, která k nim může a má promluvit jejich jazykem a oslovit je v jejich individuální životní situaci? A umíme to?

Petr Kukal

Text je významně rozšířenou verzí článku Okřídlená hříbata, který vyšel dne 20. 5. na portálu Česká škola.

Čtěte!