Majáky na pevnině dávnočasu
V průběhu devadesátých let vyhlížela česká literatura s netrpělivostí blízkou obsesi nějakou výraznou generační výpověď. Generačního románu – alespoň v tom smyslu, v jakém tomuto pojmu rozumím já – se nedočkala, nicméně prozaici jako Emil Hakl nebo Jaroslav Rudiš určitou sebereflexi třicátnické generace nepochybně poskytli. Pokud dosud nebylo úplně jasné, kdo by mohl podobnou roli sehrát v poezii, po poslední sbírce Víta Janoty „Fasování košťat“ už to myslím jasné je.
Janota je mistr zkratky. Jeho vlastní narážky na haiku svádějí k pokušení hledat v tomto minimalistickém útvaru japonské poezie autorovu přímou inspiraci – tyhle básně ovšem krystalizují z jiných sloučenin a za jiných procesů. Pokud haiku mají především impresionisticko - mystický rozměr blízký koanům, pak Janota míří racionální strukturou svých až na samu esenci smyslu zredukovaných veršů neomylně k silné pointě.
S volným veršem, často jen jemným rytmizováním vyděleným z běžné řeči, přitom pracuje s jistotou hodnou mistra už dávno přijatého pod korouhev svého cechu. Přestože občas poetizuje (Zimní les, Poslední letní den aj.), síla jeho veršů leží jinde než v básnické obraznosti. Právě naopak – básně jsou prokládány útržky rozhovorů z tramvají a ulic, novinovými titulky, citacemi všednodennosti. Poezie se tak vrací do prostoru přirozeného jazyka, kde – oproštěn od líbivé stylistické štukatury – ještě zřetelněji vystupuje na povrch její smysl.
Bráním se hledání jednoho klíčového verše, kterým pak lze bezpečně odemknout celou sbírku a otevřít ji před čtenářem jako prosklené dveře do hypermarketu, kde už je každý smysl a každá reminiscence pohotově po ruce. Pokud poezie takový šperhák potřebuje, je to špatná poezie. A pokud v ní takhle funguje, je ještě horší. Fasování košťat rozhodně nemá podobné sofistikované rozklíčovávání zapotřebí. Přesto obsahuje básně, které by za obrození byly nepochybně označeny za programové: Metamorfózy, Fasování košťat, Dneska jsem potkal…. aj.
Právě v nich eskaluje autorův pocit cizince v současnosti, nostalgie po letech dospívání, jež byly jen shodou okolností léty socialismu, vědomí solidarity příslušníků generace spojené zkušeností propasti vyhloubené mezi jejím „tenkrát“ a „teď“ do hloubky, jakou vzhledem k šílené dynamice společenských, politický, technických a jiných změn patrně nezažila žádná jiná. Toto cizinectví, mimozemšťanství (A konec konců / kde jsem byl tenkrát já? / Snad v jiné dimenzi / někde na nějaké jiné planetě) je svorníkem sbírky. V podobě mnoha variací na základní téma se vrývá pod kůži, vsakuje do spodních vrstev půdy, v níž jsme tak nejistě zakořeněni, zpochybňuje zabydlenost naší (mojí, zoufale mojí!) generace v kulisách fastfoodu, bankovních domů a bezdomovců v adidaskách.
Janota nicméně nepanikaří. Ví, „že i dokázat stárnout / neplavat proti proudu / nechat se unášet tokem času / je umění hodné potlesku“. Bere to, jak to je. A občas při tom unášení spočine na pevnině dávnočasu, která se jako zázrakem znovu vynořila. Na ní pak staví maják své básně, vodící světlo v mlze pro nás, co taky hledáme dávnou zem: „Po taxikářských letech / mizerného braku / vrátil se na stará místa / lahůdkový bufet / Pozinkované stoly / mastné talíře na stojáka / majonéza teče mezi prsty / Třeba jsme tuhle bitvu / ještě úplně neprohráli.“ Lze to napsat přesněji?
Janatova generační výpověd má nebývalou schopnost oslovit, zasáhnout, spustit proces autentické sebereflexe. A větší nároky na dobrou poezii nekladu.
Petr Kukal
Vít Janota: Fasování košťat. Praha, Dauphin 2004. 60 stran, 138 Kč.
Recenze byla primárně napsána pro časopis Tvar. Vyšla v čísle 14, r. 2004