Stolzová o pánech nahoře a velké pýše

Autor: Petr Kukal (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 12. 06. 2005 (2458 přečtení)




Jak byste se dívali na internistu, který by vám skutečnost, že máte tyfus, oznámil slovy, že vám ty breberky v bříšku lumpačí? Ne, vážně – jakou důvěru byste v něj pojali? Já bych ho měl za blázna. Pokud se takhle vyjadřují pedagogové, zdá se to velké části z nich normální. Pracovníky výzkumných institucí nazývají „lidičkové“ a shledávají v tom patrně nějakou úchylnou roztomilost nebo tak něco.

Pro určitou skupinu pedagogů je to dokonale příznačné. Familiérní vyjadřování zdá se být dialektem alternativy a už jsem se o tom na tomto webu zmiňoval. Přijde mi to napůl komické a napůl mě to popouzí, ale nebyl bych se k tomu vracel. V poslední době ovšem zaznamenávám propojení tohoto křečovitě bodrého jazyka s manipulací, za niž by se nemusel stydět žádný bolševický boss. Na vysoké jsme si se spolužáky jako jednotku bodrosti stanovili jeden bek (podle jinak vynikajícího herce Josefa Beka), která se dělila na deset faltýnků (stejně založená metonymie). Texty, jimiž v poslední době zpestřoval diskuse Ondřej Hausenblas nebo Zdeněk Brom, vykazovaly však kromě těchto kvalit, vyjádřených málem v desítkách beků, také hodnoty měřitelné spíše v jednotkách, jimž by příslušelo označení jeden štrougal.

Byl to právě doktor Hausenblas, který vzkřísil z mrtvých a vnesl do alternativního slovníku ony čítankové „pány nahoře“. („Možná že je profesní růst učitelů u nás zanedbáván kvůli stupiditě ministrů a jejich partají, nebo kvůli čiré neschopnosti úředníků na ministerstvu práce či školství, anebo je to proto, že "páni nahoře" zprava ani zleva skutečně nemají zájem na tom, aby byla populace a voliči dost vzdělaní…“) Našel jsem tenhle klenot v jedné diskusi na České škole a musel jsem si to přečíst dvakrát, abych tomu aspoň jednou uvěřil. Zoufalá potřeba autora výroku mít anonymního nepřítele, zlé imperialisty, záškodníky, ale vůbec nejlépe „pány nahoře“, jíž totalitní myšlení produkuje stejně zákonitě a nevyhnutelně jako játra žluč, je sice lidsky pochopitelná, ovšem v situaci standardní demokracie těžko obhajitelná. Rád bych poukázal na to, že tito páni jsou nahoře proto, že jsme je tam poslali v demokratických volbách. Většina lidí je tam chtěl mít – tedy tam jsou. Komu se to nelíbí, může volit jiné pány. Upřímně řečeno na tom ovšem nezáleží, nějací páni nahoře vždycky budou. A ruku na srdce - lidé s podobným myšlením, jaké demonstruje shora uvedený výrok, nějaké „pány nahoře“ zoufale potřebují, protože se umějí vymezit jenom negativně. Jejich identita je identitou negace. Oni vědí, kým nejsou. Kým jsou, se možná bojí zeptat.

Jejich slovník, abychom se vrátili k meritu věci, je paradoxně slovníkem těch pánů nahoře: Jestlipak si vzpomínáte, který předseda politické strany, častokrát kritizovaný pro své způsoby honáka krav, také mluvil o „stupiditě ministrů“?

Jistá nonkonformnost projevu této skupiny pedagogů jde (alespoň v posledních zveřejněných textech) ruku v ruce s až neuvěřitelnou arogancí a pýchou (nač, bůh suď). Ondřej Hausenblas se tak nerozpakuje znectít každého od ministra po řadového úředníka, Zdeněk Brom k tomu poskytuje navíc popis mentální úrovně pracovníků VÚP („…můžeme téměř s jistotou tvrdit, že MŠMT a ani VÚP jako zpracovatel RVP prostor a podmínky nevytváří. Domnívám se, že ti lidičkové ani neví, cože se to chce.“) Tradiční pravopisné chyby panu kolegovi protentokrát odpustíme...

Všímáte si, kolik je mezi alternativními pedagogy géniů, co vědí víc a líp než ministři, ministerští referenti, pracovníci VÚP? Takový potenciál! Až se tomu málem nechce věřit. Shovívavý nadhled nad těmi hlupáčky vyjádřený infantilní zdrobnělinou, jejíž roztomilost je k nekonečnosti posílena vykloubenou morfologií („lidičkové“) jen posiluje dojem povýšenosti. Býval jsem ministerským úředníkem a býval jsem pracovníkem VÚP, takže by to mohlo vypadat na potrefenou husu. Takový výklad ale rovnou odmítám – nejde mi o sebe, ale o lidi, které jsem v obou jmenovaných institucích poznal. O odborníky, kteří – mnohdy v mezinárodních týmech – odpovědně promýšleli zásadní koncepční otázky, zatímco jejich kritici někde na základní škole nejspíš připravovali nástěnku „Těšíme se na prázdniny“. Nevím, jakými zdroji je pýcha a arogance těchto lidí sycena, vím ale, jak je na běžných školách přijímána. A to je mi stále ještě velkou nadějí.

Petr Kukal

Čtěte!