V minulém čísle, prvním, které vyšlo pod její gescí, byl v této rubrice rozhovor s Michalem Vieweghem. Série otázek, které mu byly položeny, představovala čistou esenci manipulace, sugerování, předjímání odpovědí. Dá se například něco rozumného odpovědět na otázku: Co Vás škola nenaučila? Jak mám, proboha, vědět, co nevím? Škola každého z nás nenaučila miliardy věcí. Součet všeho, co se můžeme v životě potenciálně naučit, je v podstatě neomezený a školní výuka z něj tvoří miniaturní výřez. Ptát se po onom nekonečně velkém zbytku je prostě úplně mimo mísu.
Michal to přirozeně uchopil jako literát, tedy odpověděl literárně: Jak žít. Jak umírat. Jak se vyrovnat s úmrtím blízkých… Popisuje prostě obecně skutečnost, že škola kultivuje jistou, především kognitivní složku osobnosti, zatímco jiné její složky může kultivovat jen odžitá zkušenost. Redakci to nicméně nezabránilo v tom dát na obálku Michalovu fotku a k ní titulek: Michal Viewegh: ŠKOLA MNE NENAUČILA ŽÍT.
V březnovém čísle je osobností Ester Kočičková. Její fotografie už není v rohu obálky, jak tomu bylo u Michala Viewegha, nýbrž ji zabírá celou. Palcový titulek přes celou šířku strany hlásá: ESTER KOČIČKOVÁ: ŠKOLA PĚSTUJE MINDRÁKY. Série otázek se z většiny kryje s týmž souborem, který byl e-mailem zaslán k zodpovězení Michalu Vieweghovi. Odpovědi jsou pak festivalem Esteřiných komplexů, z nichž pramení také retrospektivní zapšklost a potřeba dehonestovat všechny, kteří za ně mohou – tedy také a možná zejména „spoustu žen, často přísně nekompromisních, se zjevnými duševními i tělesnými známkami nastupujícího klimakteria“.
Ano, ano, Esterka nám ve škole trpěla. Hrůza, nuda, strach, to jsou pocity, které se „výborné šansoniérce s neuvěřitelně hlubokým hlasem“ (jak servilně píše šéfredaktorka Čechová) vybaví, když se řekne škola. Matematiku Ester nesnášela, protože ji nikdo neučil přes horoskopy, a klíčová kompetence učitelů je pro tuhle odbornici – absolventku oboru vychovatelství na střední pedagogické škole – „být svěřeným dušičkám směrovkou na cestě k vymezení osobní morálky“. Esterka prý měla potíže s kázní už v mateřské škole, takže osobní moráka její dušičky se patrně vymezovala jiným směrem, než kterým mířila směrovka nepochybně fatálně nekompetentní paní učitelky.
Jsem ironický? Jasně že jsem. Jsem znechucený z toho, jak si Rodina škola staví image na tom, že za pomoci ikon společenského života soustavně buduje obraz tradiční školy jako něčeho na rozhraní pekla a převýchovného tábora z 50. let.
V příštím čísle se prý můžeme těšit na rozhovor s hercem Jaroslavem Duškem, který podle vyjádření redakce „není pouze geniální herec, ale i pedagog a psycholog“. Musím říct, že jsem vážně rád, že má česká pedagogika tolik géniů. A Jaroslav Dušek, vědom si své morální povinnosti vůči světu, cáká z kropenky své mysli genialitu na zástupy nábožně naslouchajících na požádání. Dobrý příklad je třeba rozhovor pro Kritické listy: Jde o prezentaci nábožensko-ideologického konceptu, jehož kýčovitost a banalita je umě schována za charismatickou interpretací páně Duškovou. Velký Tolték ji k dovršení všeho z hloubi svého čistého srdce věří, takže se jistě i v příští Rodině a škole dočteme o tom, že každý z nás už má veškeré potřebné vědění ve svých buňkách, že osnovy se nezabývají kvalitou a školy jsou normalizační ústavy. Už se nemůžu dočkat.
Počítám, že tak nejpozději v červnu zajde bulvarizace kdysi poměrně odborného časopisu tak daleko, že by se tu mohl objevit rozhovor s Ivo Bendou z církve Vesmírní lidé. Redakce o něm možná napíše, že je to „geniální kontaktér s neuvěřitelně hlubokým hlasem“ a Benda nám za to předá poselství velitele vesmírné flotily Aštara Šerana. Předpokládám, že titulek na obálce bude znít nějak jako: AŠTAR ŠERAN: ŠKOLA ZPŮSOBUJE NEGATIVNÍ VIBRACE.
Petr Kukal