Stolzová komentuje výsledky PISA 2006

Autor: Petr Kukal (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 14. 01. 2008 (2604 přečtení)




Náměstek ministra školství RNDr. Jindřich Kitzberger se v souvilosti s výsledky PISA 2006 vyjádřl pro Učitlské noviny (UN 1/2008, str. 15) v tom smyslu, že je rád, že "se nenaplňují katastrofické vize o úpadku vzdělanosti a že ty výzvy jsou plané". Jak konstatuje i reaktor Petr Husník, šlo o zjevno narážku na výzvu Všem, jejichž hlas je slyšet! Opravdu si můžeme po výsledcích PISA 2006 ulehčeně oddechnout?

V mezinárodním výzkumu PISA 2006, jehož výsledky byly zveřejněny počátkem minulého měsíce, dopadli čeští žáci dobře. V matematické gramotnosti skončili mezi žáky z 57 zúčastněných zemí na 16. místě, přitom statisticky významně lepší byli jen žáci ze 13 zemí. V přírodovědné gramotnosti obsadila Česká republika dokonce 15. místo a statisticky významně lepší byli jen žáci z 9 zemí. Trochu rozpačitě se hledí jen na naše umístění v žebříčku čtenářské gramotnosti: šestadvacáté místo, ale především přináležitost do skupiny podprůměrných je vnímána jako vada na kráse našeho mezinárodního úspěchu.

Výsledky byly v pedagogických i jiných médiích komentovány. Většinou se konstatovalo, že jsou vlastně nudné - v podstatě se shodují s výsledky PISA 2003. Žádné významné zlepšení, žádný významný propad. Trochu oživení do téhle ospalé diskuse vneslo až srovnání aktuálních výsledků PISA s výroční zprávou České školní inspekce (ČŠI). V ní se totiž praví, že výsledky systematického hodnocení čtenářské gramotnosti žáků základních a středních škol, které inspektoři prováděli v loňském roce, se jeví jako velice dobré.

Učitelé se poučili z budoucích chyb!

Co tenhle zjevný kontrast znamená? Na to se pokusilo odpovědět hned několik odborníků. „Dá se předpokládat, že alarmující výsledky PISA v oblasti práce s textem mají již reálný dopad na naše vzdělávání. Pravděpodobně učitelé zvolili lepší metody, protože jsme v rámci inspekcí nezaznamenali žádné vážné pochybení při metodických postupech učitelů ve výuce. Teoreticky můžeme ale i připustit, že v systému testů PISA byly nějaké nedostatky. To ale zatím nelze tvrdit, je nutné nejprve provést výzkum,“ řekla například Učitelským novinám šéfka ČŠI Mgr. Olga Hofmannová. (UN 1/2008, str. 12)

Úvaha, že výsledky šetření ČŠI jsou radikálně jiné než výsledky mezinárodního výzkumu proto, že učitelé bleskově zareagovali na „alarmující výsledky PISA“, je přinejmenším úsměvná. Zvlášť uvážíme-li, že mluvíme o výroční zprávě za školní rok 2006/2007, tedy vztahující se ke konečnému datu 30. 6. 2007. Výsledky PISA přitom byly zveřejněny počátkem prosince 2007. Odpověď po příčině tak zásadně odlišných výsledků musíme hledat jinde.

S relevantní úvahou přišel redaktor Učitelských novin Lukáš Doubrava, který upozornil na to, že „PISA zjišťuje podle jednotných písemných testů dovednosti žáků“, zatímco inspektoři „sledují především práci učitelů, nikoli primárně znalosti a schopnosti dětí“ (UN 1/2008, str. 5). Po pravdě: není to úplně tak. Inspektoři také sledují „znalosti a schopnosti dětí“, byť je pravda, že především v relaci k aktuálním činnostem učitele.

Co vlastně PISA měří?

Další zajímavý aspekt výzkumu PISA zmiňuje v tomtéž čísle Učitelských novin vedoucí katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK prof. Dagmar Mocná: „Například ve Francii se důraz na argumentaci pěstuje na školách už od dob Descartových. A i když často sklouzává do formalismu, je pro francouzské žáky daleko jednodušší uspět v podobných výzkumech.“ Taková úvah podporuje i mou myšlenku, že mezinárodní výzkum PISA měří především to, jak žáci jednotlivých zemí umějí odpovídat na testové otázky mezinárodního výzkumu PISA.

Každá z těch interpretací má svoje slabiny; otazníků neubývá. Kdo viděl například ukázky přírodovědných úloh užívaných v rámci PISA, musí si nutně klást otázku: Jak mohli v těchto úlohách, které jednoznačně vyžadují porozumění textu, nalezení jádra sdělení a schopnost vyvozovat z něj závěry, uspět naši žáci, kteří jsou právě v těchto dovednostech podprůměrní? A o úlohách z matematiky, kde to platí dvojnásob, ani nemluvím. Není už tohle samo o sobě divné?

Planá výzva

Množství otazníků volá po pokoře při vyslovování soudů. Nevolá ovšem dost hlasitě, protože například náměstek ministra školství RNDr. Jindřich Kitzberger toto volání nepochybně přeslech, když sebevědomě prohlásil: „Jsem rád, že se nenaplňují katastrofické vize o úpadku vzdělanosti a že ty výzvy jsou plané.“ „Výzvami“ rozuměj výzvu Všem, jejichž hlas je slyšet!.

Napůl mě baví a napůl mě děsí taková bohorovnost. Opravdu si pan doktor myslí, že výzva tisícovky vzdělaných, respektovaných lidí k diskusi o úrovni vzdělanosti u nás se dá smést ze stolu na základě jednoho mezinárodního měření? A že se vůbec ze stolu smetat má? Opravdu v jeho očích každodenní žitá zkušenost stovek učitelů, středoškolských profesorů a vyučujících vysokých škol neváží víc než souhrn tzv. objektivních dat?

Asi ne. Jenže svět, ve kterém musí před božstvem objektivity zmlknut každý subjektivní hlas, je prostě světem, ve kterém musí zmlknout každý hlas, říkám s Václavem Bělohradským. Pozornost si v něm zaslouží jen zkušenost objektivní, nevázaná na kontext, a od zkušenosti subjektivní, tedy takové, jejíž platnost je zakoušena „pouze“ v konkrétní situaci, na konkrétním místě a v konkrétním čase, se musí odhlížet. Přímá zkušenost učitelů s projevy nízké vzdělanosti žáků, jejich malé ochoty k soustavnému studiu a soustředěné práci neváží v tomto paradigmatu ani tolik co vlas páně náměstkův.

Vidíš, že je to nahlas

To je ovšem postoj, o jehož rizicích dlouho víme. Řada havárií ve výrobních provozech byla zapříčiněna jen tím, že obsluha věřila své individuální zkušenosti méně než „objektivním údajům“. Mnoho bezpečnostních techniků v provozech nezačalo hasit, ani když viděli kouř, protože elektronické detektory žádné nebezpečí nehlásily.

Dovolte mi na závěr kratičký příběh, neboť příběhy jsou hájemstvím přirozené řeči, kde ji „objektivní fakta“ nedostihnou a nezničí: Tuhle jsme seděli se ženou u televize. Poprosil jsem ji, aby zesílila zvuk, protože byl opravdu velmi tichý a ona měla tatranku při ruce. Žena to udělala, ale když se na obrazovce objevil ukazatel intenzity zvuku, byla na něm hodnota, která obvykle značí poměrně vysokou hlasitost. Žena tedy ovladač spontánně odložila se slovy: Je to nahlas, vždyť to přece vidíš!

Téhle scénce z našeho obýváku se teď ještě občas usmějeme, ale vlastně na ní nic k usmívání není, uvědomíme-li si, že se na jiné rovině odehrává na MŠMT. Maturanti neumějí základy pravopisu, pletou si osobnosti dějin vzdáleno od sebe dvě století, a mají-li odhadnou čtyřicet procent ze sto padesáti, tváří se bezmála ublíženě – a my se radujeme z toho, že jsme uspěli ve výzkumu PISA.

Petr Kukal

Článek byl původně napsán pro portál Česká škola, kde v neděli (sic!) 13. 1. 2008 také vyšel.