Stolzová o "netradičním vzdělávání pedagogického sboru"

Autor: Petr Kukal (petr.kukal@seznam.cz), Téma: Pedagogika
Publikováno dne 12. 05. 2008 (3765 přečtení)




V časech, kdy jsem učil na základní škole, jsme s kolegy ze sborovny jezdili na kursy, kde jsme se učili rozpoznat zanedbanou dyslexii, a s češtináři jsme navštěvovali semináře o novinkách v oblasti valenční syntaxe. Dnes se jezdí učitelé obalovat toaletním papírem a hrát pexeso.

O víkendu jsem na Nově zahlédl nějakou úchylnou soutěž. Po divácích se chtělo, aby poslali SMS se správnou odpovědí na otázku, která květina se lépe hodí jako dárek: Kopřiva, nebo růže? Tak debilní otázka mě nemálo zaujala. Nova sice už v minulosti vybízela lidi, aby rozhodli, zda exploze znamená výbuch, nebo obstavení majetku, ale takové míry prostomyslnosti jako teď myslím soutěžní otázky nikdy v minulosti nedosáhly.

Když jsem se probral z prvotního ohromení, nezbylo mi, než se podivit, že se tomu vůbec divím. V situaci, kdy infantilně žvatlají i moderátoři ranních televizních publicistických pořadů, kdy dospělí lidé mají v e-mailové adrese před zavináčem „mazlík“ a kdy se i mnohý diskusní pořad podobá on-line rozhovorům teenagerů chválících si navzájem „mocinky hezoučký blogísky“, je záměrná a cílená infantilizace života prostě normou.

Že tahle sněť zhoubně bují v komerčních médiích, je samo o sobě zoufalé. Míra, s jakou zasahuje celoživotní vzdělávání, a konkrétně další vzdělávání učitelů, je ovšem tragédií. Smutným příkladem budiž článek „Netradiční vzdělávání pedagogického sboru“ v rubrice Zrcadlo praxe ze 17. letošního čísla učitelských novin (UN 17/2008, str. 18).

Hra se všem líbila

Paní ředitelka, jejíž jméno ani škola, kde působí, nejsou teď podstatné, se zde dělí o zážitky z víkendového Kurzu týmové spolupráce. Účastnilo se ho 27 členů pedagogického sboru a škola na něj získala grant ve výši 15.000 Kč v rámci projektu ZDRAVÉ MĚSTO PRAHA 2008.

„Hned po příjezdu jsme se rozdělili na tři týmy a zahráli si týmový golf,“ píše paní ředitelka. Následuje vysvětlení pravidel té veselé taškařice („každý tým obdržel florbalovou hokejku a míček a měl za úkol dopravit míček co nejmenším počtem úderů postupně do devíti jamek“) a ujištění, že „hra se všem líbila“ a že bylo hezky.

Jen co si učitelé dohráli, čekala je „dramatická dílna“ (vždycky mě zajímalo, co tohle tisíckrát opakované sousloví znamená; já si pod ním představuju třeba truhlárnu po výbuchu), která se týkala šikany. Učitelé se rozdělili do čtyř skupin a v každé skupině si jeden po druhém vyprávěli svůj nejhorší zážitek se šikanou (ať už jako žák, nebo jako učitel, který ho řeší). Jeden příběh si pak skupina vybrala a všichni ho postupně vyprávěli tak, jako by jeho aktéry byli oni sami. Ostatní hádali, komu se doopravdy stal. Tím dílna končila. V rámci kursu pedagogů by člověk možná čekal nějakou metodiku, analýzu, případové studie. Ale nedočkal by se…

Druhý den dramata pokračovala. Každá skupina měla pomocí maňáskového divadla zahrát nějakou problémovou situaci (konflikt mezi žákem a učitelem, agresivní chování žáka apod.). Maňásky si přitom učitelé sami vyrobili z přinesených ponožek, knoflíku a bavlnek! „Někteří zvládli udělat i dvě,“ chlubí se paní ředitelka. Drama však mělo happy end: „Na závěr všechny skupiny sehrály své příběhy se šťastným koncem.“

Učitel v toaletním papíře

„Odpoledne čekala na účastníky fyzicky náročná úkolovka,“ pokračuje líčení kurzu týmové spolupráce za patnáct tisíc z pražského grantu. Přenášení míčku na desce s otvorem, překonávání obtížné překážkové dráhy na kole, zkrátka všechny ty věci, bez nichž se týmový pedagog neobejde. Za zmínku jistě stojí úkol z nejsofistikovanějších: „Tým musel ovázat jednoho svého člena toaletním papírem a takto vzniklou mumii donést do centra.“

Ledva skončila tahle adventura, skočili učitelé rovnýma nohama do dílny (už zase!) nazvané „Každý jsme jiný“. Ta obsahově vycházela z tematických okruhů osobnostního rozvoje a jako jediná patrně nemusela být úplně šílená. O to zoufalejší je její finále: „Protože se dílna odehrávala venku a účastníkům začala být zima, většinu mrzelo, že se závěrečná diskuse na téma AGRESIVITA musela zkrátit a reflexe proběhla až na pokojích.“ Ptáte se, proč se frekventanti prostě nepřesunuli do ubytovacího zařízení a nepokračovali společně v diskusi, když jim to bylo tak líto? No protože to už byl na programu turnaj ve společenských hrách (pexeso, jak se dále dočtete, byla jediná hra, kterou znali úplně všichni). „Po turnaji jsme ještě poseděli, povídali si i společně si při kytaře zazpívali,“ zakončuje paní ředitelka zprávu o této edukační aktivitě.

Staré špatné časy…

Asi je zbytečné pitvat to dál, charakter „kurzu týmové spolupráce“ je asi jasný. Za starých, špatných, zkostnatělých a zoufale nereformních časů, v kterých jsem já sám učil, existovala krajská pedagogická centra, která školám pravidelně posílala nabídku svých vzdělávacích aktivit. Ty se snažily rozvíjet jednak pedagogickou erudici účastníků (např. kurz „Specifické poruchy učení a chování a jejich náprava“, jehož jsem sám absolventem a jeho úroveň mohu kdykoli dosvědčit), jednak jejich oborovou odbornost (např. seminář „Výsledky aktuálních bádání v otázce autorství Kristiánovy legendy“). Učitelé tak kontinuálně aktualizovali svoje poznatky jak z oblasti didaktiky, pedagogiky a pedagogické psychologie, tak z oboru, který vyučovali. Dnes hrají týmový golf a pexeso.

Charakter těchto kursů evidentně vychází z tradice svépomocných vzdělávacích akcí nejrůznějších, mnohdy značně obskurních reformních pedagogických sdružení ustavených v devadesátých letech. Ta z nich, která se v nové situaci (neuvěřitelné množství finančních prostředků uvolňovaných z ESF v podstatě na cokoli) zorientovala nejrychleji, se přetransformovala ve standardní vzdělávací agentury a podobnou nabídkou atakuje zejména základní školy. Ty jsou v situaci agresivně prosazované kurikulární reformy znejistělé a snadno si nechají vnutit pocit, že TOHLE je skutečně ono „další vzdělávání pedagogických pracovníků“. Hrozí tak nebezpečí, že zvláště alternativní a proreformě naladěné školy budou za chvíli plné dokonale stmelených týmů, které budou žákům i rodičům akorát tak pro legraci.

Petr Kukal