Specialista na muzejní pedagogiku ovšem zatím není v zaměstnaneckých strukturách zejména menších muzeí samozřejmou pozicí. Osvětovou a edukační činnost tedy často vykonávají pracovníci, jejichž pregraduální příprava tuto oblast cíleně nerozvíjela. Nejsou mnohdy úplně připraveni na to vyjít z pracoven a badatelen, opustit své depozitáře a archivy, nabídnout svou práci k nahlédnutí světu.

O to důležitější je poskytnout těmto pracovníkům v rámci jejich dalšího vzdělávání nejen základy (andro)didaktiky, ale také prezentačních dovedností a v neposlední řadě posílit jejich počítačovou gramotnost. Jde, pravda, o dovednost v podstatě jen servisní, v dnešním světě informační a komunikační totality ovšem současně o dovednost základní. Schopnost vyhledávat informace v elektronických zdrojích, vytvářet textové materiály v odpovídajícím editor, podpořit přednášku působivou prezentací či plánovat svůj čas pomocí elektronického kalendáře nejen významně usnadňuje roli vzdělavatele, ale pro pozice s předepsanou vysokoškolskou kvalifikací začíná být samozřejmým standardem.

Co není psáno, není dáno

Jenomže právě fakt, že tento standard je pouze věcí úzu a potřeba jeho naplnění je pociťována různě naléhavě, přináší řadu problémů. Bez jasných ICT standardů pro muzejní profese lze jen obtížně postavit další počítačové vzdělávání této cílové skupiny na systémových základech. Ale buďme spravedliví: Podobná situace je v řadě dalších oborů. Vzpomeňme na marné diskuse o ICT standardech pro učitele, které se vedly nejintenzivněji v rámci realizace projektu Státní informační politiky ve vzdělávání v letech 2003 – 2004. Podobně se na konci devadesátých let hovořilo o ICT standardech pro úředníky státní správy a s nadějí se pohlíželo na koncept ECDL (European Computer Driving Licence) - než byl odbornou veřejností pro tento účel v podstatě odmítnut. Jeho sláva v průběhu prvního desetiletí třetího věku postupně hasne.

Absence ICT standardů pro muzejní profese, zdá se, zatím překáží především poskytovatelům vzdělávacích služeb; definovat je ovšem musí sami muzejníci. Podle našeho názoru by se tohoto úkolu měla ujmout Asociace muzeí a galerií ČR. Bohužel právě činnost Komise pro výpočetní techniku byla v roce 2007 Senátem AMG pozastavena. Z osmnácti komisí ji tento osud potkal jako jedinou. Částečně to snad souvisí s odchodem jejího posledního předsedy z oblasti muzejnictví, především je však tento vývoj důkazem rezervovaného vztahu muzejní veřejnosti k uvedené problematice.

Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli se této cílové skupině na poli počítačového vzdělávání věnovat, byli jsme postaveni před úkol vytvořit ad hoc alespoň rámcové popisy několika úrovní, které by nám chybějící standardy suplovaly. Tyto úrovně jsme mohli nakonec definovat jen díky dobrovolné a zcela nezištné spolupráci několika ředitelů muzeí, kteří nám věnovali svůj čas a nabídli svůj odborný potenciál. V následujících několika odstavcích bych rád popsal procesy, jimž jsme od původní ideje až k výslednému tvaru vzdělávacího projektu prošli.

Co se děje v muzeích

Při definování požadovaných úrovní počítačových znalostí jsme vyšli z analýzy základních úkolů muzeí. Po konzultaci se řediteli i řadovými muzejníky z praxe jsme se shodli na těchto pěti:

* sbírkotvorná činnost a evidence sbírek;
* výzkum a badatelská činnost včetně poskytování badatelského servisu;
* zpřístupňování sbírek;
* osvětová a edukační činnost;
* propagační činnost.

Tento výčet si nečiní nárok na úplnost, je jen pomocným konstruktem pro formulování typických muzejních činností, jako je vedení sbírkové evidence, odborná vědecká činnost a zpřístupňování jejich výsledků, tvorba trvalých či dočasných expozic, publikační a přednášková činnost, tvorba propagačních materiálů apod.

Na základě uvedených činností jsme nakonec vytipovali znalosti, dovednosti a nástroje, které mohou být muzejníkům při těchto činnostech k užitku, přičemž jsme se přirozeně zaměřovali na oblast ICT.

Popisy typových pozic

Tuto sumu konkrétních vzdělávacích obsahů jsme poté potřebovali strukturovat tak, abychom vytvořili moduly, které odpoví na vzdělávací potřeby konkrétních pracovních pozic v muzeích. Vzhledem k tomu, že jsme se prakticky v žádném muzeu nesetkali s existencí popisů typových pozic (které obecná náplň práce nemůže nahradit), pokusili jsme se s pomocí ředitelů o podrobnější analýzu činností jednotlivých pracovníků.

Snažili jsme se přitom sdružit do společných kategorií ty pracovníky, jejichž činnost se z velké části podobá; šlo nám přitom o to, aby těchto kategorií bylo co nejméně. Malý počet kategorií nás nutí soustředit se na klíčové činnosti každé pozice a neutápět se v detailní specifikaci (např. z hlediska práce s prezentačním programem či poštovním klientem je pro nás botanik a etnolog stejným uživatelem, jakkoli se jejich náplň práce liší). Nejčastějšími kategoriemi se tak stali: management, administrativa, odborný pracovník, THP.

Některé ICT kompetence přitom byly společné většině pozic (práce s textovým editorem, využívání elektronické pošty), zatímco jiné dovednosti byly specifické pro konkrétní pozice (vedení sbírkové evidence v evidenčním programu, pokročilé funkce tabulkového kalkulátoru, práce s grafickými programy).

Postupovali jsme proto podle klasického modelu kritérií a indikátorů. Popsali jsme několik úrovní uživatelských znalostí každého typu programu a každé pozici přiřadili relevantní úroveň. Pokud někdo konkrétní typ program nepotřeboval vůbec (např. grafické programy), byla k jeho pozici přiřazena pro tento typ programu úroveň 0. V úvahu jsme přitom brali také specifická pověření, například potřeby pracovníků, kterým je v menších muzeích mimo jejich hlavní pracovní náplň svěřena propagace.

Problematická detekce vzdělávacích potřeb

Poté, co jsme modelově definovali „pomocné ICT standardy“ pro jednotlivé pozice, potřebovali jsme zjistit skutečnou úroveň znalostí těchto pracovníků. Poměrně významnou se přitom ukázala volba nástrojů, jimž budou znalosti zjišťovány. Pracovníci muzeí jsou v drtivé většině vysokoškolsky graduovaní odborníci; podrobit je tradičnímu testování, v němž by podle všech předpokladů z větší míry neuspěli, by se mohlo nepříjemně dotknout jejich sebeobrazu. Zvolili jsme proto formu autoevaluačního dotazníku:

Respondent se pod heslem přihlásí do uzavřené sekce portálu, kde postupně prochází řadou sejmutých obrazovek. Na každé z nich je ukázka karty, nástrojové lišty či jiného prvku uživatelského rozhraní; respondent je pouze dotazován, zda tyto funkce zná a používá. Jiné obrazovky pak nesou finální podobu upravených dokumentů: tabulku, zformátovaný text apod. – i zde uživatel klepne na tlačítko: ANO – uměl bych vytvořit, resp. NE – neuměl bych vytvořit. Není nucen se o to pokoušet, není nucen selhávat.

Výsledek je stejný, jako v případě tradičního testování – tak jako tak zjistíme, že uživatel ovládá např. 17 % funkcí dané aplikace a jeho vzdělávací dráha by měla začít u základů práce s operačním systémem. Není to však vnější autorita, která ho podrobila testu a pak ho zařadila mezi začátečníky. Byl to on, kdo definoval svoje potřeby a my jako poskytovatel vzdělávací služby jsme je respektovali.

Po vyplnění dotazníků jsme byli schopni stanovit aktuální úroveň znalostí a navrhnout konkrétní vzdělávací dráhu. Zatímní zkušenost ukazuje, že úroveň běžných uživatelských znalostí zaměstnanců muzeí je nižší než průměrná znalost, s níž se setkáváme u našich zákazníků z firemního prostředí.

Klapky digitalizace a evidence

Při nabízení našich programů jsme se často setkávali s tím, že pracovníci muzeí vnímají potřebu ICT kompetencí především ve dvou oblastech: digitalizace dat a evidence sbírek (což spolu velmi úzce souvisí). Těmto oblastem je v odborném muzeologickém tisku věnována velká pozornost: některá střediska mají akreditované rekvalifikační kursy pro pracovníky digitalizačního střediska, velká muzea si zakládají na tom, že publikují digitalizovaná historická literární díla, mapy apod. Je to jistě důležité a záslužné; význam digitalizace je jasný a není třeba jej mnohomluvně obhajovat. Ostatně i jeden z našich programů kurs digitalizace obsahuje. Problematická je ovšem skutečnost, že zájem o tuto oblast jaksi zastiňuje potřebu obecné počítačové gramotnosti.

Druhým takto mediálně zajímavým fenoménem je elektronická evidence sbírek, která se někdy navíc redukuje na srovnávání systému „ProMuzeum“ společnosti Bach systems, s.r.o., a systému DEMUS z dílny týmu specialistů Moravského zemského muzea v Brně. V rámci našich programů zatím nabízíme krátký přehled funkcí jednoho z těchto evidenčních programů, přičemž se naprosto nebráníme zařadit do nabídky i druhý z nich. Primárně nám ovšemže jde o to, aby si muzejní terén připustil význam dalších počítačových znalostí.

Variabilita aplikací a verzí

Možnosti systémového přístupu ke vzdělávání muzejníků v oblasti IT dále limituje velká variabilita užívaných programů a především jejich verzí, od neuvěřitelných Windows 98 po Windows Vista, od Office 2000 po Office 2007. Velké rozpětí verzí nacházíme pak nejen napříč muzei, ale dokonce v rámci jednoho pracoviště. Výjimkou není ani to, že pracovníci jediné pobočky pracují na třech odlišných verzích, tak jak byl software (často spolu s HW) postupně obnovován.

Stanovit v tomto prostředí několik málo standardizovaných školicích programů je proto poměrně obtížné a od lektorského týmu to vyžaduje velmi individualizovaný přístup.

Jen na okraj dodáváme, že v muzeích je dnes provozována také řada aplikací určených pro jednu konkrétní činnost, např. pro evidenci a tisk vstupenek. Z funkcí, které tyto programy nabízejí, bývá navíc využíváno jen menší procento, přičemž znalost obsluhy programu se nejednou omezuje na jediný, přesně stanovený algoritmus kroků – kliknutí. Každé nestandardní chování nebo kolize programu jsou pak řešeny jediným známým způsobem: Jeho ukončením a opětovným spuštěním. Pokud je tento postup úspěšný, obsluha snadno získá pocit, že jakékoli hlubší porozumění procesům, které v rámci programu probíhají, je zbytečné. Stačila by přitom jen základní zkušenost s běžným operačním systémem (nejčastěji Windows), se správou souborů a složek, popř. s Průzkumníkem, aby se i práce s monofunkčními aplikacemi zefektivnila a urychlila.

Závěrem je třeba zopakovat, že popsaný stav známe z malých a středně velkých muzeí. Naopak velká muzea mívají vlastní IT oddělení, která pracovníkům poskytují nejen správu počítačové sítě, ale starají se také o pravidelná školení uživatelů. Existují zde samostatná oddělení propagace, jejichž pracovníci rutinně ovládají grafické programy, administrativní zázemí, kde asistentky běžně využívají i pokročilých funkcí textových editorů a elektronické pošty, a jiná specializovaná pracoviště. Pro menší muzea je ovšem komplexní systémový rozvoj ICT dovedností velmi důležitý a Asociace muzeí a galerií ČR by jim v tomto smyslu měla poskytovat maximální podporu.

Coby poskytovatelé vzdělávacích služeb nabízíme vstupní konzultace, které se nemusí nutně vázat na konkrétní školení. Podporu standardizace procesů v rámci počítačového vzdělávání v muzeích vnímáme jako perspektivní aktivitu s dlouhodobými efekty.

Mgr. Petr Kukal, ALTUS Training Center
kukal@altustc.cz

Čánek vyšel v časopise Andragogika 4/2008, str. 17-18.