***

„Kdybychom nepromrhali posledních deset let třeštěním kolem „reformy“, připraveni bychom byli (na nároky, jaké jsou kladeny na učitele v asijských zemích – pozn. PK). Za tu dobu u nás nastal těžký útlum oborových didaktik a jejich naprosté odsunutí na vedlejší kolej. O odborné kvality učitelů se nikdo nezajímá, naopak čím dál častěji slýcháme názory, že nám stačí kantor s jakýmsi „všeobecným“ pedagogickým vzděláním, ba dokonce nemusí mít ani vysokou, hlavně aby uměl ty „moderní metódy“.
„Mluvíte-li o asijských nárocích na učitele, zmiňte i nároky na žáky - nejen na studijní výkony, ale především na kázeň a precizní práci. Na naší škole máme dost zkušeností s dětmi, které přišly z asijských škol, například právě z oné Koreje. O jejich obdivuhodné kázni a pracovitosti se těm, kteří měli možnost s podobnými žáky pracovat, jistě nemusím dlouze rozepisovat. A kdo věří, že tyto vlastnosti byly vypěstovány nějakou "nenásilnou" cestou pomocí výhradně „pozitivní motivace“, je velmi naivní.“

***

„... Je to výzva - výzva vymést z rozhodujících postů na ministetrstvu a dalších úřadech tlučhuby, kteří s mlžným štítem frází v ústech, falešně jásavou fanglí v rukou a Šalamounovým tentononc v žaludku nutí školy přijímat nikým neověřené teze a zavádět sice povrchně efektní, ale naprosto neúčinné postupy. Je to kritika všech oborových didaktik, které jako by zapomněly na své bohaté tradice rozvíjené už od dob první republiky a buď mlčky sedí někde v koutě, nebo ustrašeně zkoumají, jak nejlépe učit halogenderiváty pomocí „myšlenkových map“ či házením klubíček vlny. (Výzva docenta Bečváře budiž čestnou, leč poněkud zapadlou výjimkou.) Nikdo dnes nenutí učitele studovat dějiny z více než jedné knihy, psát eseje či studovat klepítkatce Podkrkonoší. Zato je nutí nezávazně plkat vsedě na koberci a cucat si z prstu žvásty na téma „portfolio“ či „evaluace“.
Pravíte, že učitelé by měli být nároční. Jak toho chcete dosáhnout v podmínkách, kdy jakýkoliv pokus o náročnost u žáků často vyvolá jen urážlivé posměšky a u rodičů zběsilé stěžování od ředitele až k papeži, které čím výše, tím spolehlivěji bývá vyslyšeno? Dokud se pod rouškou „zábavného učení“ a „pozitivní motivace“ bude skrývat jen nezávazné poflakování a snaha podbízet se žákům za každou cenu, do té doby budu tyto pojmy vnímat jako jalové. To není fňukání. To je snaha bránit klesající úroveň vzdělanosti i snaha bránit (a snad i rozmnožit) tu nešťastnou menšinu žáků, kteří o učení mají - z nejrůznějších důvodů - opravdový zájem. Protože to budou právě oni, kdo budou brzy bránit nás před obrovskou konkurencí z asijských zemí, která nás jednou převálcuje. Čím později to bude, tím lépe pro mě i pro vás.
Pravíte cosi o pozitivní motivaci u lidí, kteří pracují. Jistě, jako doplňkový benefit ano. Ale vězte, že to hlavní, co drtivou většinu populace nutí pracovat (a vydělávat na daně, z nichž žijeme já i vy) je motivace vrcholně negativní: Nebudeš pracovat - zemřeš hlady (nebo alespoň budeš třít bídu s nouzí). Udržovat žáky v domnění, že práce musí být zábavná, je pro ně službou - velmi slušně řečeno - medvědí.
Ano, spadla nám pec a je třeba ji postavit znovu. Ale nejdřív je třeba ze zbořeniště vyhnat škůdce, kteří s kladivy v rukou nadšeně rozbíjejí i ty poslední celé kachle, které nám tam ještě zbyly.

***

„… Přesvědčení, že nikdo školy nenutí používat „novovýmyslné techniky proroků“, je poněkud v rozporu s praxí. Například s přepisy ministerstva, které nenárokové navýšení mezd (letos směšné, v příštím roce o něco výraznější) podmiňuje konkrétní „podporou reformy“. Nebo s praxí mnoha pracovníků ČŠI (důstojné slovo „inspektoři“ se zdráhám použít), kteří školu hodnotí podle zavádění „inovativních metod“. Či s praxí mnoha obecních úřadů, kteří v případě zvýšeného počtu stížností rodičů na „nespravedlivé“ (rozumějte „příliš náročné“) učitele položí řediteli nějaký finanční nůž na krk a on si už pohlídá, aby těch stížností bylo méně.
Dokud budou z nejvyšších ministerských míst padat myšlenky typu „žádné dítě není neúspěšné" nebo „když děti škola nebaví, je vina na učiteli", do té doby bude snaha o skutečně náročnou výuku, která z dětí dostane maximum, jen bojem s větrnými mlýny. Zvláště když tyto myšlenky tak radostně přežvykují nejrůznější „odborníci“ v pořadech typu „Sama doma“, takže mnozí rodiče s nimi argumentují ve škole při každé příležitosti. A když nepochodí ve škole, pochodí v médiích, která ráda nějaký ten „ožehavý problém“ ráda rozmáznou. A jak dopadne škola, na níž novinář „odhalil problém“, jistě sám dobře znáte.
Nejsem odpůrce pozitivní motivace. U malých dětí a inteligentních lidí ji lze použít jako hlavní hybný faktor jejich aktivit. Je samozřejmě nutnou součástí motivace všech, včetně těch nejagresivnějších tupců. Ale v okamžiku, kdy čím dál silněji zaznívají hlasy o tom, že motivace všech žáků musí být výhradně pozitivní, cítím potřebu hájit i druhou stranu.

***

“99 % učitelů (a snad ještě větší podíl veřejnosti) to vnímá tak, že právě ty ministerské fráze jsou onou "reformou". Ano, i v tomto zmatení jazyků se dá smysluplně učit. Ale nikoliv díky reformě, ale navzdory ní. A s vynaložením naprosto zbytečné energie na formální vykazování nejrůznějšího naplňování (rozbalování, přebalování...) "kompetencí" a „autoevaluací“ (bože, jak jsme dobří...).
Problém je v tom, že spousta žáků a rodičů vnímá důslednost a vyžadování odpovědnosti jako „trest“ („a to je přece zakázané, říkali v televizi"). Spousta učitelů je už natolik unavená odrážením čím dál častějších útoků ze strany rodičů i žáků, že raději rezignuje a povolí. Že je to špatně? Jistě, ale je to tak pohodlné. Všichni jsou spokojení, učitel má více volného času, ředitel nemusí řešit stížnosti a malý Patrik má pocit, že je king. Akorát jeho děda v duchu kroutí hlavou, že kluk v osmé třídě neví, co je to páka. Ale co je nám do nějakého dědy...“

Všechny citace byli zveřejněny se souhlasem autora,jemuž tímto děkuji. Jakékoli další komentáře k reformě, názory i zkušenosti uvítám.