Nechutné, co? Nízce bulvární. Jenže jste ten odstavec stejně všichni dočetli. Soukromí slavných nás prostě zajímá: Herců, sportovců, spisovatelů. Je v tom jistě kus čirého voyeurismu, současně ale toužíme poznat osobní život svých idolů proto, abychom jim lépe porozuměli, abychom k nim pronikli ještě o něco blíž. Pubescenti nejsou v tomto ohledu výjimkou, spíše naopak.

Tohoto přirozeného zájmu kultivovaně využívá Marina Drijverová, která pro předpokládanou cílovou skupinu žáků druhého stupně ZŠ a (možná ještě středoškolských studentů) napsala knihu pohledů do milostného života 17 významných českých autorů především 19. století Lásky českých spisovatelů. V letošním roce ji vydalo nakladatelství CPress a nutno říct, že kniha nezůstává názvu nic dlužna.

Předně jde skutečně hlavně o spisovatele. V celé knize figurují pouze tři ženy, přičemž milostné osudy dvou z nich jsou všeobecně známy: Božena Němcová i Karolina Světlá už byly vláčeny populárně naučnou literaturou několikrát. Ve světle jejich (zejména ovšem Boženiných) avantýr je osud třetí spisovatelky, Terézy Novákové, až nudně fádní. Zamilovala se, vdala, následovala muže do prostředí, které ji úplně neuspokojovalo, žila s ním, pak ovdověla a nakonec zemřela. Nuda, nuda, šeď, šeď.

A v tom je právě největší problém této a všech podobných knih – aby byly čtenářsky atraktivní, musí popisovat především dramatické osudy. Společné večery nad knihou a spokojených 30 let klidného manželství nikoho nenadchne. Mezi portréty tak najdeme Julia Zeyera, který sice nikdy žádný skutečný partnerský vztah neměl, ale podle všeho byl homosexuál. Svatopluk Čech sice také zůstal dokonce života starým mládencem, ale podobné podezření se u něj neobjevilo – co tedy s ním?

Na druhou stranu řekněme poctivě, že autorka se snaží vykreslit mapy milostného života jednotlivých autorů co nejplastičtěji: opírá se o dobová svědectví, deníkové záznamy, cituje z memoárů. Nedomýšlí si, příliš nefabuluje – závěry činí z toho, co může spolehlivě doložit. A především projevuje pro citová vzplanut svých slavných kolegů velké pochopení. Někdy ovšem až příliš velké, na můj vkus. Například medailon Boženy Němcové je vůči veliké autorce natolik vstřícný, že evidentní afektovanost a hysterii taktně nazývá citlivostí, přelétavost a koketérii pak „hladem po lásce“.

Mohlo by se zdát, že větší míra taktu v tomto případě ničemu neškodí, což je ovšem trochu unáhlený závěr. Útěky z legitimního vztahu jsou nejen v případě Němcové, ale i Světlé omlouvány nepochopením manželů, nedostatkem lásky. Tedy tím, co dříve či později subjektivně pocítí každá vdaná žena. To vše za situace, kdy např. v Praze připadalo v prvním pololetí letošního roku 75 rozvodů na 100 uzavřených manželství…

Přes tuto drobnou výhradu pokládám knihu za výborný nástroj motivace studentů ke studiu děl uvedených spisovatelů. Mimo vzbuzení zájmu o autory samotné zasazuje jejich tvorbu do širšího kontextu osobního života, činí ji srozumitelnější a čtenářsky přístupnější. Jednotlivé medailony jsou stručné, svižné, přitom jim nechybí poetičnost ani erudovaná reflexe. Vedle tradičních ikon (Karel Havlíček Borovský, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha) dostávají prostor také autoři v čítankách méně frekventovaní, jako Josef Václav Frič nebo Ignát Herrmann.

Svébytným autorským počinem jsou mimořádně působivé ilustrace Vojtěcha Otčenáška (červená linka na rozpíjeném akvarelu), které z knihy činí artefakt sui generis. Do školní knihovny druhého stupně ZŠ bych ji doporučil s klidným svědomím.