Děsím se „velkých pravd“. Velké pravdy jsou buď fráze, prázdné tlachy o tom, co všichni vědí („Začal nám nový školní rok.“), nebo pravdy pravdovatější než jiné, které si nálepku pravd „velkých“ zatím nevysloužily („Už zase bijí děti.“) Odpustím si tedy alespoň pět odstavců o tom, že začal nový školní rok, když už jsem si neodpustil konstatování, že o bití dětí nemůže být příčetná řeč. Podívejme se raději na výsledky prázdninové ankety.
Anketní otázka tentokrát zněla: Jaká je pozice starších a starých učitelů v našem školství? Hlasy byly vzácně vyrovnané. Shodně byly zastoupeny dva názory: totiž že starší a staří učitelé „jsou uvážliví, reflektovaně brání bezhlavému přijímání módních postupů a udržují kontinuitu české vzdělávací tradice“ a názor: „větší část z nich nemá motivaci svou práci nijak zlepšovat, nicméně výjimky existují“. Ten, resp. onen názor podporuje 23 ze 73 účastníku ankety, což představuje 31,5 %. Také další dvě odpovědi byly co do počtu sympatizantů vyrovnané. 14 účastníků ankety (19 %) soudí, že starší a staří učitelé „jsou unavení, zkostnatělí, pohodlní, neochotní se cokoli nového učit a školství škodí“, naopak 13 respondentů (18 %) se domnívá, že starší a staří učitelé "ve většině případů přijímají nové požadavky na vzdělávání a snaží se jim přizpůsobovat“.
Závěr, který si dovolím z této ankety, jež si vzhledem k velikosti vzorku nečiní nárok na cokoli, učinit, je tento: Hodnocení starších a starých učitelů účastníky ankety velmi polarizovalo, odlišné pohledy na tuto věkovou skupinu jsou ovšem v rovnováze. Usuzují s toho, že postavení starších učitelů je v českých školách právě takové jako postavení jiných věkových skupin: Jsou obecně vnímáni právě tak pozitivně, jako s jistými rozpaky a podezíravostí.
Osobně za ně kopu, neboť v jejich praktické, dlouholeté zkušenosti vidím zdroj zdravé sebejistoty. Myslím si, že je to právě vlastní prověřená pedagogická koncepce, osobní přesvědčení postavené na tom, co se dlouhodobě osvědčilo, které je vede k tomu, že se ve své názorové zakotvenosti nebojí vystavit vlivu nových trendů. Ty z nich, které shledají smysluplnými, se nebojí přijmou, a současně nemají strach označit za hloupé, co hloupým seznají, byť by se tomu klaněla sebevětší suita vyznavačů s ještě mokrými diplomy z pedagogických fakult. Starší a staří učitelé jsou mi nositeli tradice, pedagogických hodnot, které musí hájit do té doby, než k nim mladí moderní a inovativní kolegové postupně dospějí. Mezi toto „rodinné stříbro“ pro mě patří především poznání, že dominantní není a nemůže být forma a metoda, ale vzdělávací obsah, jehož zprostředkování jsou tyto pedagogické prostředky podřízeny.
Zářijová anketa se týká ústního zkoušení a inspirovali mě k ní rovným dílem D. Dvořák svou redakční poznámkou a N. Křístek komentářem k článku. Zúčastněte se jí i vy. Pokud se chcete k tématu vyslovit obšírněji, učiňte tak v komentáři, nebo mi pošlete e-mail a váš názor bude zveřejněn v samostatném článku.
Petr Kukal
Čtěte!
