Rozhodně se nedá říct, že by další titul z ediční řady projektu Dokážu to nepřinášel některé relevantní a v praxi využitelné náměty a témata k promýšlení. Zejména čtvrtá a některé části třetí kapitoly otvírají pár zajímavých otázek (poctivě řečeno zajímavějších než odpovědí). Množství hlušiny, které je třeba nejprve přeházet, než se čtenář k těmto nugetám inspirace dostane, je ovšem povážlivě velké.

Kniha trpí dvěma hlavními bolestmi. Tou první je nadšenectví. Doc. Kasíková ve snaze dokladovat význam a prospěch kooperace v procesu učení nezřídka zachází daleko za hranice absurdity. Příklady dokumentující vzájemnou pozitivní závislost kooperujících se tak stávají spíše přehlídkou samoúčelnosti: „Jeden z vaší skupiny vyhledá slovo ve slovníku, druhý je přečet nahlas, třetí hledá synonyma.“; „Jeden pracuje na klávesnici, druhý čte z monitoru, třetí ověřuje (zajímá se o názory obou o tom, co napsat, a dělá konečné rozhodnutí).“ Proč mi má proboha někdo přečíst slovo, které jsem si našel ve slovníku? Proč mám „pracovat na klávesnici“ a odpovědnost za text na monitoru delegovat na kolegu? Copak tohle ve skutečnosti někdo dělá?

Druhou bídou knihy je až komická snaha o naplnění kritérií odborné publikace. Text je proto co chvíli nesmyslně prokládám pseudotabulkami (na téže úrovni jsou kategorie „cíl“, „oslava“ a „osud“) a nepochopitelně triviálními schématy (str. 45). Naopak jiným nárokům na odbornou publikaci by knížka vyhověla jen stěží. Kasíková se např. opakovaně odvolává na „výzkumná data“ a „výzkumy“, z nichž necituje jediný. Přesto jimi zaštiťuje své tvrzení, že kooperativní učení je prospěšné i žákům výjimečně nadaným – ovšem když se zvolí správná strategie, nastaví vhodně podmínky… Může být. Například některé muchomůrky, když se dva dny macerují v mléce a tři hodiny vaří ve slané vodě, dají se jíst. Jenže proč prostě nesbírat hřiby, že?

Nejzajímavější mi tak nakonec přijdou otázky, které kniha vyvolává, přestože je neklade: Nepotřebují se děti minimálně tak jako spolupracovat učit kultivovaně, slušně a s úctou soutěžit? Není právě zanedbaná kultivace soutěživosti zdrojem hlubokých sociálních problémů? Neznevýhodňuje naše už tak prodívčí škola důrazem na kooperaci ještě víc chlapce, z podstaty soutěživé?

Kasíková, H.: Učíme se spolupráci spoluprací. Kladno, AISIS 2005

Petr Kukal

Recenze byla psána primárně pro časopis Rodina a škola, kde v únoru 2006 také vyšla.

Čtěte!