Knížka prof. Petra Piťhy, zcela mimomořádné osobnosti naší pedagogické a filosofické scény, se jako všechny dobré věci rodila pomalu a uvážlivě. Také její název prošel trojí změnou, až do výsledné podoby Výchova, naděje společnosti. Její étos a současně tvrdá dikce by měla promluvit nejen k učitelům etické výchovy a vlastně nejen k učitelům.
Osobností, jako je prof. Petr Piťha, nemá česká pedagogika a ještě spíše oblast filosofie výchovy mnoho. V určitém ohledu dokonce nemá nikoho jiného. Přestože se na naší pedagogické scéně pohybuje několik osobností se srovnatelným (i vyšším) odborným zázemím a obsáhlejší zkušeností v oboru, je prof. Piťha dokonalý solitér. A to tím, že je prorokem.
Nad takovou charakteristikou se jistě lze shovívavě pousmát – na věci to ale mnoho nezmění. Svou obdivuhodně poctivou znalost několika oborů (lingvistiky, teologie, filosofie, kulturologie, pedagogiky) dokázal místo dobově preferovaného všeumělství přetavit v synkretický, jasný a pevný názor. Ve varující hlas.
Sborník úvah o výchově, a to zejména o etickém rozměru výchovného působení, se obrací primárně k učitelům, nepomíjí ovšem ani rodiče a konečně nikoho, kdo se ztotožní s potřebou ochrany základních konstitutivních hodnot společnosti. Východiskem oněch dvaašedesáti úvah je přitom kulturní a etický rámec křesťanství, k němuž se autor, takto katolický kněz, hned na prvních stránkách přihlašuje. Duch knihy přesto není konfesijní. Oblouk myšlenek od příčin společenských jevů, přes způsoby jejich manifestace až po možné důsledky je vzklenutý vysoko nad každou rigiditu a fundamentalismus.
Charakteristickým rysem Piťhova proroctví, a tedy také této knihy, je odvaha mluvit jasně. Autor často opakuje, že své myšlenky nikomu nevnucuje a nikoho nenutí k jejich přijetí. Odmítá o nich však diskutovat. Odmítá deset možných úhlů pohledu na věc, o níž už má jasno. Nehodlá přistoupit na jakoukoli relativizaci. Jeho úkolem je mluvit jasnou řečí jednoznačných slov – a to dělá. Naše mládež není v pořádku, praví na první straně první úvahy. Nepřijímá poukaz na výjimky, odmítá relativizující „ovšem vezmeme-li v úvahu…“. Prorok Jonáš nezachránil Ninive tím, že na náměstích volal: „Jste hříšní a neobrátíte-li se, Ninive bude vyvráceno, nicméně na druhou stranu…“ Ninive zachránila Jonášova jasná, tvrdá řeč.
Kritice podrobuje prof. Piťha přirozeně také školní vzdělávání: drzost pod maskou práva na vlastní názor, malou náročnost a přehlížení lajdáctví ve jménu vstřícnosti k potřebám dětí, rezignaci na dodržování stanovených pravidel pro povrchní oblíbenost. Nepřeslechněme tenhle důležitý hlas!
Piťha, P.: Výchova, naděje společnosti. Praha, Poustevník 2006
Petr Kukal
Recenze byla psána primárně pro časopis Rodina a škola, kde v červnu 2006 také vyšla.
Čtěte!
