stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová se ptá: Jaká je dnes role učitele?
Vydáno dne 22. 02. 2004 (1751 přečtení)

Vzhledem ke snadné dostupnosti velkého množství informací téměř z jakékoli oblasti lidského poznání, potenciálu e-learningu, rozvoji výukového softwaru i on-line aplikací a k dalším možnostem, které přináší masivní rozvoj informačních a komunikačních technologií, se objevuje požadavek nového definování role učitele v této relativně změněné situaci. K tomu pak přistupuje nárok alternativních pedagogických směrů na posílení vlivu žáka samého jak na způsob, tak mnohdy i na obsah vlastního vzdělávání, který tradiční roli učitele jakožto vzdělavatele a pořadatele vzdělávacího procesu žáků ještě více zpochybňuje.

Pochválením dítěte vyjadřujeme svou nadřazenost!

Nejčastější změnou, po níž je voláno, je ústup učitele z pozice nositele vědomosti, nositele jediné pravdy, jak bývá někdy sugestivně uváděno, do role manažera sebeučení dětí. Učitel je ten, který má připravit podmínky, v nichž děti mohou samy nové poznatky získávat, aplikovat je, upevňovat a konečně si je bezpečně a reflektovaně osvojit. Tento koncept počítá s tím, že děti jsou k získávání nových poznatků přirozeně motivovány, a pokud není tato jejich motivace vnějšími vlivy zdeformována, je dostatečným stimulem pro to, aby si dítě osvojilo nutné penzum poznatků dané jednak potřebou jeho úspěšného začlenění do společnosti, jednak požadavky závazného kurikulárního dokumentu.

Těmito „deformujícími vlivy“ jsou pak nejen hodnocení (včetně hodnocení slovního), ale také pochvala. PhDr. Jana Nováčková, CSc., ze Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání o tom praví: Když chválíme, ukazujeme svou nadřazenost, moc. (…) Kolikrát děti slyší od svých učitelů: „Tos mi, Aničko, udělala radost, jak jsi to hezky napsala.“ Myslíme to sice dobře, ale sdělujeme jim tím vlastně, že umět psát, číst, být pořádný, ohleduplný atd. mají nikoli pro věci samotné, ale pro radost a spokojenost autority. (Moderní vyučování 4/2000). Tyto názory pak nacházejí svůj ohlas také v praxi zejména alternativních škol. V rozhovoru pro Moderní vyučování 9/2003 tak dvě učitelky Montessori třídy při ZŠ Vodárenská v Kladně hrdě prohlašují: „Neznámkujeme, nesrovnáváme, odstranili jsme téměř všechny typy soutěžení. Téměř nechválíme, vedeme děti k tomu, aby se hodnotily samy. My například vůbec nehodnotíme dětské práce…“

Bezpečná autorita

Výše zmíněné koncepty ovšem přehlížejí psychické potřeby dětí mladšího školního věku, pro něž je emoční vztah s učitelem způsobem, jak překonat stres z nároků, které na něj škola klade. Přijmout svou paní učitelku jako zbožňovanou autoritu a přizpůsobovat se školním požadavkům, které jsou prezentovány jako přání obdivované bytosti, je pro dítě subjektivně daleko méně zatěžující. (Vágnerová, 1998). Učitelka, jíž dítě přijímá jako nezpochybnitelnou autoritu, je mu v prvních obdobích školní docházky zdrojem jistoty a bezpečí. Po ztrátě představy omnipotence (všemohoucnosti) rodičů ji do jisté míry nahradí představa nikoli všemohoucího, nicméně „alespoň“ vševědoucího učitele. Jeho domnělá vševědoucnost je nevydělitelnou součástí jeho autority, jíž se u dětí těší. Představa učitele, jehož kompetence spočívá v tom, že se jen lépe než žáci orientuje v labyrintu informací, kterým je provádí, takovou úlohu nesplní.

Ani ve středním a starším školním věku ovšem představa učitele, který je „držitelem“ jisté, poměrně velké sumy vědění, neztrácí svůj význam, neboť významně přispívá k důležitému procesu imponování, jehož význam pro výchovu a formaci žáků je i nadále velký.

Žáci, jejichž suma vědomostí je zatím značně omezená, nedokáží dohlédnout hranic vědomosti učitele, neboť jejich představa o šíři konkrétního oboru prezentovaného daným školním předmětem je přirozeně neostrá. Učitel pro ně tedy reprezentuje vzor člověka, který se v určité oblasti světa velmi bezpečně a jistě orientuje. Nezná jistě vše, i on sám hojně využívá informačních zdrojů a žáky vyzývá k témuž, ale základní síť jeho znalosti je tak široká a pevná, že je zdrojem jistoty žáků a rovněž zdrojem mnohdy i neuvědomělého obdivu. Za předpokladu, že učitel dokáže předmět svého zájmu dostatečně poutavě prezentovat a především je zjevné, že on sám je jím a pro něj zaujat, má to na žáky velký formativní vliv, bez ohledu na to, o jaký konkrétní předmět se jedná.

Navíc určitou celistvou sumou znalostí vybavený učitel je žákům vzorem osobní zakotvenosti v poznaném, a tím do jisté míry zintimnělém světe, která potenciálně zakládá pocit vyrovnanosti, jistoty, sebevědomí a naplněnosti života.

Pedagogické dílo

Pokud by učitel měl skutečně jen řídit učební procesy dětí, organizovat podmínky a poskytovat prostředky (pomůcky, nástroje informační zdroje), oslabilo by to jeho pojímání jako tvůrce tzv. pedagogického díla. Tento pojem (zavedený do naší odborné pedagogické literatury J. Slavíkem) je případnou a zcela rovnocennou paralelou pojmu "umělecké dílo" a vyjadřuje neuchopitelnou jedinečnost učitelova působení na žáky jakožto subjekty, jejichž prožívání konkrétní učitelův projev ve své celistvosti zasahuje. Jak uvádí prof. Průcha (Průcha, J.: Učitel, Praha, Portál 2002), toto působení je něco, co se prozatím vymyká exaktnímu měření.

Také akademický titul M.A. (Master of Arts) udělovaný na některých zahraničních univerzitách absolventům učitelského studia svědčí a pojímání vyučování jako svébytného umění.

Pokud tedy bude nadále stupňován tlak na oslabování role učitele ve vyučování, hrozí nebezpečí velkého znejistění dětí mladšího školního věku, ztráta významného formativního nástroje učitele, jímž je imponování, a kvalitativní posun ve vnímání pedagogické práce z jedinečného umění v dovedný managering.

Máte-li zájem se k tématu jakkoli vyjádřit, využijte prosím možnost komentářů, případně použijte mail redakce.

Petr Kukal

Čtěte!


( Celý článek! | Autor: redakce | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004