stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová recenzuje poslední sbírku J. H. Krchovského
Vydáno dne 19. 02. 2005 (4390 přečtení)

Tohle už asi nijak nevysvětlím, mohu se čtenářům Stolzové jenom omluvit. Sneste ještě tuhle recenzi na poslední sbírku J. H. Krchovského Nad jedním světem a já slibuju, že už se vrátím k pedagogice. Na poslední kulatý stůl jsem se nedostal, na konferenci České pedagogické společnosti "Proměny pedagogiky" taky ne, tak ať je tu alespoň něco nového.

Zatím poslední sbírka J. H.Krchovského (ten povinný dovětek: „kultovního autora vzešlého z pražského undergroundu 80. let“, mě už mírně dráždí – aspoň ho uzávorkuju) Nad jedním světem (Brno, Host 2004), vyvolala rozporuplné reakce. Jinak soudný Salón (literární příloha PRÁVA, řídí Zdenko Pavelka) přinesl nadšenou anotaci, která zařadila sbírku Nad jedním světem kontinuálně do linie předchozích autorových děl a nepřipouštěla jakýkoli výkyv či pokles kvality. Respektovaný (a obávaný) Radim Kopáč naopak v MF DNES nemilosrdně rozcupoval nejen Nad jedním světem, ale šmahem s ní spláchl i předchozí Krchovského knížku Poslední list (Brno, Petrov 2003). Co se s tím „kultovním autorem“ vlastně děje?

Na první přečtení obou zmíněných sbírek je zřejmé, že Krchovského poezie se mění. Nejen po formální stránce, která už nedosahuje (tady nezbývá, než s Kopáčem souhlasit) té uhrančivé dokonalosti, jež patrně gradovala ve sbírce Leda s labutí. Mění se i celková dikce, ztrácí se ona sebeironická, stylizovaně morbidní nálada, na odiv stavěná zvrácenost, pod níž vždycky o to působivěji probleskovala skutečná bolest dekadenta a rozervance, který to maskuje tím, že si hraje na dekadenta a rozervance. A jak už řekl Radim Kopáč, začalo to Posledním listem.

Krchovský stárne. Smrt, jíž dosud tak obsedantně vzýval, se v jeho pětačtyřiceti zdá najednou nějak víc na dohled. Začíná zkrátka být trochu nebezpečné ji stále volat, protože teď už by ho taky mohla zaslechnout. Fenomén jazykového tabu, zaklínadla, se nevyhnul ani tomu, jemuž zatím nebylo nic svaté. Sem tam se ještě vůle ke smrti objeví, ale spíš v náznaku, nikdy už explicitně: Tak už spi…Aspoň ty… Hra už je dohrána / polož mi přes tvář svou bělostnou peruť / a zůstaň naposled se mnou až do rána… / a když se nevzbudím, tak mě už nebuď//. A o nějakém přímém oslovování zubaté kmotry už nemůže být vůbec řeč. Naopak, Krchovský vznáší úplně jiné prosby:

str. 13
(…)
Teď, když už nemám co, teprve teď bych pil
teprve teď bych žil! Navždy a ještě dýl!
Dobrou noc, Luno má, sbohem buď, Denico…
teprve teď bych žil! Teď, když už není co

str. 20
Nechci jít na věčnost. Nechci a nepůjdu
když už jsem neumřel zavčasu mladý…
kam bych šel? Bez sebe, bez těla, bez údu!
já nechci na věčnost, já ji chci tady

str. 47
Slunce je denně níž a níž
na nebi ptáci, svobodní a lehcí…
světe můj, proč mě vyháníš?
jen věčně být tu… Víc po tobě nechci

Jako příkladový materiál to nepochybně stačí, přesto ještě ilustraci par excellence:

str. 25
Co jsem to měl… Fuj, mouchu v puse!
půl mouchy leze po ubruse
svou druhou půlku asi hledá…
to je můj přesný obraz, běda!
dívám se na ni v tklivé něze
– ještě chce žít! Furt ještě leze

Myslím, že právě tyhle verše poskytují i určitý klíč k tomu, jak lze také vnímat posun v zaměření Krchovského poezie: Svou druhou půlku asi hledá… Asi. Přes notoricky známou a v soudobé české poezii patrně naprosto ojedinělou míru sebestylizace, jíž se Krchovského poezie vyznačuje, lze myslím z posledních dvou sbírek (a zejména z Nad jedním světem) odhadnout, že se Jiří zamiloval. Tak hloupě, jak jen se může chlap po čtyřicítce zamilovat. A nezvládá to.

Vzhledem k tomu, že autor svoje básně důsledně datuje, lze již z Posledního listu odvodit, že dívka, jíž ve svých básních nazývá vlaštovkou, vstoupila do jeho života někdy v červnu 2003:

str. 65
Ne, už jsem nevěřil, že si tě vysním…
kontrapunkt lásky k mým labutím písním
sladkých tvých dvacet let! O něž jsem starší…
vlaštovčí sólo v mém pohřebním marši

Básně jsou ve sbírce řazeny chronologicky, podle data vzniku. Tahle je nejmladší. Kniha jí v podstatě končí. Otvírá se tím prostor pro rozbolavělou obžalobu sbírky Nad jedním světem. Podle datace v ní zařazených básní netrval totiž tento vztah ani do konce roku (patrně do listopadu), nicméně Krchovského velmi zasáhl.

Pobouření čtenáři poezie, kteří to dočetli až sem, mi už patrně spílají nejhoršími jmény – tohle je totiž přesně to, co se s poezií dělat nemá. Sbírka básní není deník a takový mystifikátor jako Krchovský nás možná všechny tahá na vařené nudli. Jenomže příklady z minulosti ukazují, že pokud se chlap kolem čtyřicítky, co píše básně, takhle zamiluje, skoro vždycky se to na díle pozná. Proměnou totiž neprojde jen obsahově tematická složka básní, ale pravidelně také forma. Nejotřesnějším příkladem něčeho takového je myslím naprosto strašná sbírka Vítězslava Nezvala (kterého jinak velmi miluji) 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida. Pokud se pamatuju, nic slabšího jsem nikdy nečetl. Nezval to namastil za týden, poté, co se bláznivě zamiloval do Lili Hodáčové. Táhlo mu v té době na osmatřicet…

Krchovský to ovšemže ustál líp. Sbírka Nad jedním světem je sice také výhradně popisem tohoto vztahu, nicméně Krchovský je nesrovnatelně ukázněnější, než byl Nezval (a v Hostu jsou nesrovnatelně soudnější, než byli v třicátých letech u Borových). Tedy ano, sbírka je výrazně jiná než dosavadní Krchovského dílo. Na první přečetní je zdánlivě „horší“. Chybí mi slovo, jímž bych vyjádřil znatelně menší míru expresivity, sbírka prostě na první přečtení nestrhne, chybí ji razance, na níž jsme u J. H. K. zvyklí, přímočarost, schopnost fascinovat dokonalostí formy a syrovostí obsahu. Proto je třeba číst ji pomalu a opakovaně.

Jak už bylo řečeno, obsahově není moc co rozebírat: Vzpomínky na bývalou lásku, ze strany autora podle všeho mimořádně silnou, a zoufalství, které po ní nastoupilo. Leitmotiv: obraz vlaštovky. Když jsem o téhle metafoře přemýšlel, vybavil se mi (příznačně právě v souvislosti s Krchovským) obscénní vtip: Jaký je rozdíl mezi vlaštovkou a syfilidou? Nevíte? Tak zkuste chytit vlaštovku. Možná v tom něco z tohohle obrazu je. Ta jíž nelze chytit:

str. 12
Živý a krutý sen vzbudil mě nad ránem:
jen jsme se míjeli… Sen o mém bolu
tys byla vlaštovkou, já starým havranem
– nad jedním světem a nikdy ne spolu.

str.24
Vyhlížím k obzoru: přeju si nemožné
– chci vůbec to, co chci? Nechci. A kdyby…
vyhaslo srdce mé, popel už jenom žhne
vlaštovky přilétly, jedna však chybí

str. 38
Naposled zamávám na cestu vlaštovkám
a pak se (navždy už) zabedním v domě…
Málo jsem miloval? (Když se teď takto ptám?)
– co je mně po lásce! Co je jí po mně…

Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy
žádná krev nestříká po stěnách ze žil
(žádný strach, že bych si ukousl pohlaví…)
– lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?

Už v těchto verších je vedle obsahu zřejmé také na formě a jazykových prostředcích, jak se Krchovský postupně lyrizuje. Umíte si představit např. ve sbírkách Nové valčíky nebo Zamilovaný dement obraty jako „sen o mém bolu“ nebo „vyhaslo srdce mé“ jinak než v ironickém tónu? Já moc ne… Ve sbírce Nad jedním světem jsou naprosto běžné. A to je jen začátek. Krchovský se uchyluje k prvoplánovým personifikacím, které bychom čekali spíš u romantiků (přivřely se oči zelené), lyrickým přirovnáním (I po roce dnes vidím tvoje oči / i skrze slzy (právě…), i v té tmě / zavři je prosím, čarokrásná Nšo-či / …), občas sklouzne k té nejsentimentálnější banalitě: Chci ti říct, nežli mě přemůže dřímota/ /že jsem tě miloval! Do konce života…/ poslední polibek, poslední doteky / Nikdys tu nebyla a klíč hoď do řeky//. Tohle se asi píše jako zjitřený vzkaz do esemesky, ale nedává se to do básnických sbírek, řekl bych. Tedy ne to, CO Krchovský píše, ale JAK to píše utvrzuje mne v autenticitě jeho zpovědi. A právě touto autenticitou je podle mého soudu sbírka cenná a zaslouží si pozornost.

Tím, jaké má tahle sbírka slabiny, jakoby paradoxně rostla její věrohodnost v oblastech, kde je silná. O to pozorněji bychom je měli číst. Krchovský o životě něco ví, zdá se mi, že prochází nebo loni procházel vysokou pecí milostné krize středního věku a vydává o tom svědectví, jež může být k užitku nám všem, co ji ještě máme před sebou nebo se v ní právě potácíme. Kde jsou tedy nejsilnější místa sbírky?

Patrně v básních, kde autor přestává analyzovat ztracený vztah a předkládá čistou deskripci svých pocitů. Nabízí v nich jakousi všelidskou (všemužskou) zkušenost, v níž se čtenář bezpečně poznává: Neklid dovedený na samu hranici snesitelnosti (Jak rád bych někam šel! Nemohu, nelze jít / každým svým krokem se dopouštím zrady… / spočinout, chvíli být; kdekoli, kde je klid! / jak bych rád někde byl! Třeba i tady), absolutní nihilismus (Kam ještě jdeš, ty věčnej žide?! / jdu domů (pěšky z Židenic)…/ za chvíli slunce lidem vyjde / a nikde nikdo / nikde nic), ztráta veškerého smyslu a dokonalá lhostejnost (Co že jsem říkal? Nevím už / asi že bude dobře zase… / co jsem to hledal? Aha, nůž / co jsem to chtěl… Jo, podřezat se).

Stejně působivý je ovšem Krchovský (možná nevědomě) v otázkách, které (si) klade:

str.51
Neví, co říká! Začala štkát a hned zas smát se
– má to být pocta pro mě, nebo reklamace?
(nějaký pátek mám už po záruční lhůtě…)
a co tím vůbec myslela, tím: „Miluju tě?“!?

Tohle čtyřverší možná svádí k cynické interpretaci. Co myslela tím: Miluju tě? Lze to vykládat tak, že Miluju tě není součástí autorova aktivního slovníku. Láska – proč? City – co to je? Co se myslí slovy: Miluju tě?
Jenže v kontextu sbírky taková interpretace těžko obstojí. Krchovský se po mém soudu ptá vážně: Co myslela slovy Miluju tě? Co obecně ženy myslí slovy Miluju tě? Myslí tím: Jsi mi tak vzácný, tak drahý, tak blízký, že s tebou chci spojit svůj život, zestárnout, zprotivnět, zošklivět, chci to všechno zažít s tebou? Nebo alespoň: Tohle všechno bych chtěla, kdybych mohla, kdybych už případně neměla svůj život zařízený jinak? Nebo tím myslí: Je mi s tebou tady a teď fajn. Zítra mi bude fajn jinde s jiným? Krchovský se ptá, protože je v téhle věci znejistělý. Zkušenost, jíž učinil a kterou vtělil do sbírky Nad jedním světem ho nejspíš utvrdila v pravosti té druhé možnosti.

Zkouší se s tím vyrovnat občasnými návraty ke svému někdejšímu cynismu: Mlčela, lehce rumělá / (podle mě česky uměla)…/ udělal jsem jí z kundy prejt /…blaženě vzdychla: „It was gerat!, jenže je to je jen další důkaz toho, jak živé je právě ono na dřeň bolavé. Kopáč má pravdu, když poukazuje na formální nedostatky sbírky Nad jedním světem. Mýlí se ovšem, myslím, ve svém soudu, že sbírka „rezignovaně stojí na místě“. Krchovský jde dál, tak jak dál žije. Pokládat změnu akcentů apriori za rezignaci, myslím není spravedlivé. Co s jeho poezií udělá blížící se pátý křížek, se teprve ukáže.

Krchovský, J. H..: Nad jedním světem. Brno, Host 2004. Počet stran 72, cena 119 Kč.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004