stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová recenzuje poslední knihu Michala Viewegha
Vydáno dne 07. 05. 2005 (2154 přečtení)

Poslední dílo Michala Viewegha, novela Lekce tvůrčího psaní, je (alespoň do jisté míry) sondou do tvůrčího procesu spisovatele oceňovaného i cejchovaného přídomkem „nejpopulárnější český autor“. Nejde popravdě o sondu příliš hlubokou, ale některé základní postřehy o zákonitostech dobrého psaní tu čtenář nalezne. Buď explicitně pojmenované, nebo implicitně přítomné. Nejčastěji obojí.

Lekce tvůrčího psaní má jednoduchou fabuli sestávající z popisu průběhu kursu tvůrčího psaní na soukromé literárně zaměřené vysoké škole. Podobnost s Literární akademií Josefa Škvoreckého v Praze, kde Michal Viewegh tvůrčí psaní přednáší, je víc než náhodná, některé detaily (fotografie J. Š. na zdech učebny) na ni přímo upomínají. Paralelní dějovou linku tvoří retrospektivně odkrývaný příběh „báječné náhradní matky“ Lucie a chronologicky stavěná kompozice milostného vztahu literárního kritika Lumíra a studentky Aničky. Ani jeden z těchto jednoduchých a vlastně okrajových příběhů ovšem není skutečným obsahem knihy. Tím je sám proces psaní.

Na obálce knihy sice stojí, že příběh vzniká přímo před očima čtenáře, upřímně ovšem říkám, že téhle poznámce příliš nerozumím. Před očima čtenáře po mém rozumu vzniká každý literární příběh, snad s výjimkou těch vydaných v Braillově písmu – ty čtenáři vznikají, abych tak řekl, přímo pod rukama. Tím, co umožňuje reflektovaněji sledovat proces tvorby, jsou především autorovy komentáře k němu.

Největší půvab pak má to, že tyto komentáře jsou současně také prakticky dokladovány na textu knihy, nikoli ovšem primárně v podobě nabízeného příkladového materiálu, ale zejména vnějšího rámce příběhu. Z každého řádku přitom čiší autorská sebejistota (to je mimochodem Vieweghovo oblíbené slovo, právě jako sebevědomí – jejich nejrůznější deriváty figurují masově ve všech autorových dílech), brilantní je Viewegh především v dialozích, které ostatně označuje za „zřejmě nejpřitažlivější prvek románu“. Ani v Lekci tvůrčího psaní se ovšem nebyl ochoten vzdát silné, málem exhibicionistické pointy ve prospěch věrohodnosti dialogu vzhledem k možnostem jeho aktérů. Odstínění odlišné životní zkušenosti, vzdělání a kultivace intelektu jednotlivých postav, snad s výjimkou Kamila a Jasmíny, je tak jen velmi nepatrné.

Z pravd o literární tvorbě, které jsou čtenáři otevřeně, skoro didakticky sdělovány, uveďme zejména pro Viewegha osobně citlivé nakládání s reálnými, často autobiografickými událostmi a proces jejich literárního zpracování. Pochopení míry a povahy autorského vkladu při tvorbě literárního příběhu, jehož syžet vychází ze skutečných událostí, pak v podstatě vylučuje mechanické a zoufale prvoplánové ztotožňování autora s hlavním hrdinou. Podobně autor upozorňuje např. na úskalí různých typů kompozice, především začátků a závěrů děl.

Hlavním předmětem úvah podobného charakteru je ovšem možnost literárního ztvárnění emocí. Viewegh se ptá po faktické šanci autora napsat v současné kulturní a společenské atmosféře naší otčiny cituplný příběh, který bude jako takový přijat. Ptá se po tom, jak svoje emoce prezentovat tak důvěryhodně a autenticky, aby nebyly, nemohly být označeny za kýč, za lacině sentimentální dojímaní kalkulující s emočním profilem konkrétní cílové skupiny čtenářů. Michal Viewegh se tu po mém soudu dotýká obecnějšího problému připravenosti všech vrstev české společnosti přijímat emocionalitu člověka jako legitimní součást jeho osobnosti, přiznat právo na dojetí a zjitření jak sobě samým, tak ostatním lidem, překonat pocit studu a trapnosti za to, že emoce mám, pociťuji a prožívám.

Lekce tvůrčího psaní nedosahuje kvalit autorova předchozího románu Vybíjená (to se patrně nepodaří ještě dlouho, bylo to mimořádné dílo), zjevně na to ovšem neaspiruje. Sevřená novela je jednoduše tvůrčím zúročením pedagogické zkušenosti ze soukromé vysoké školy a současně zkušenosti autorské, jíž může co do masové obliby těžko konkurovat jiný český autor. Jako takovou ji vnímám. Nebudu z ní patrně umět dlouhé pasáže zpaměti, ale můj vkus neuráží.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004