stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová o starých učitelích
Vydáno dne 08. 05. 2005 (1976 přečtení)

Tak jsem se zase v jedné diskusi na České škole dočetl, jak naše školství trpí tím, že mladé inovativní pedagogy svazují zkostnatělí starci. Nebyl bych se tím znepokojoval, rétorika postavená na kultu mládí a změn a brojící naopak proti lidské i profesní zralosti, která s sebou přirozeně přináší také jistou uvážlivost a zdravý konservativismus, je v určitých pedagogických kruzích v podstatě povinná.

Míra povýšenosti a pohrdání, s jakým se staršími a starými učiteli zúčtoval účastník diskuse identifikující se jako „O. Hausenblas“ (nemohu přirozeně dokázat, že se pod tímto nickem nepřihlásil do diskuse někdo jiný, to je ta bída internetu), mne nicméně leká. Pokud totiž slova jako: „Ne že by starci nekejhali hloupé námitky, ale tážu se, jestli je fakt musíme poslouchat, a když už se nedá je neslyšet, jestli je musíme brát na vědomí,“ pocházejí skutečně z klávesnice odborného asistenta katedry české literatury PedF UK Praha, je to lehce mrazivé.

Ptám se sám sebe, co dobrého může vzejít od lidí, kteří o zkušených učitelích mluví jako o kejhajících starcích. Jaké vzdělávání by našim dětem asi poskytli ti, kteří nás zcela vážně vybízejí k tomu, abychom staré kolegy nebrali na vědomí? Jaká pýcha mluví z těch, kdo hovoří o generaci, jež ony mladé a úžasně inovativní učitele odborně připravila, jako o „kamenných borcích dřepících na fakultách“?

Staří příslušníci každé society bývali v dobrých časech váženi. Jejich hlas byl vyslechnut. Nebyl pokaždé přijat jako rozhodující, ale nikdo neučinil skutečně vážné rozhodnutí, aniž by nezvážil také připomínky starých příslušníků kmene, rodu, společenské či profesní skupiny.

Staří lidé bývali nositeli tradice. Do každé situace změny vnášeli jednak svoji zkušenost, která mnohdy dávala této změně jedinečný charakter, jednak poskytovali rámcovou prognózu vývoje. Hlas starých lidí totiž bývá prorocký. Doba, která je za nimi, jakoby je uschopňovala k jasnějšímu odhadu průběhu budoucího času. Není v tom přitom žádná magie, za 60 let se zkrátka trvale přítomné nebo cyklicky se opakující trendy prostě zachytí snáz než za 24 krásných let, v nichž ti mladí a nadšení naklapou do škol.

Nejde ovšemže jen o ten mechanicky nasčítaný životní čas. Jde také a zejména o čas strávený v profesi. O roky a desetiletí praktické zkušenosti se skutečnou efektivitou nebo naopak vnějškovostí konkrétních vzdělávacích metod, s průběhem poznávacích procesů a vposledku také s tím, co je skutečně důležité. V tomto smyslu jsou staří lidé proroky, a jak říká (po mém soudu) náš největší žijící filosof výchovy: prorok neví, co bude zítra. Ale ví, co bude zítra platit. Kdo nám bude v tomto smyslu prorokem, označíme-li staré učitele za kejhající hlupáky? Ten legračně bohorovný chlapeček z MU?

Myslím, že přezíravá zášť alternativy vůči starým pedagogům pramení z toho, že tuší, jak snadno by tito lidé každodenní zkušenosti mohli demaskovat naivitu jejich konceptů. Inovátoři, kteří v řadě případů roky neviděli živé dítě (minimálně ne přes školní lavici), implantující přesto srdnatě do české vzdělávací tradice neorganicky americké myšlenkové modely, si doposud osobovali právo nařknout z „hlupáctví“ či „zarputilého kariérismu“ každého, kdo nepatřil do jejich lóže. Teď už je dobrým důvodem pro povýšený odsudek i věk.

Čapkova Bílá nemoc, hra o nevyléčitelné chorobě, která postihuje jen lidi starší 45 let, je kromě alegorie rozpínavosti nacistické ideologie také varovným obrazem agresivní a bezohledné touhy po generační výměně. Zastánci alternativní a inovativní pedagogiky nabízejí řadu léků na neduhy českého školství. Pohrdnout mezi všemi těmi zázračnými medikamenty Galénovým sérem pokládám za krajně nemoudré.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004