stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová přináší exkluzivní rozhovor s novou ředitelkou Pedagogického muzea J.A.K. v Praze
Vydáno dne 28. 12. 2005 (3270 přečtení)

Je tři dny před Štědrým dnem. Za oknem je tma. Mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen, chtělo by se říct. Proti mně sedí půvabná blondýnka středních let s filmově hnědýma očima, takto významná komenioložka, dlouholetá předsedkyně Unie Comenius, někdejší členka Pracovního výboru pro integraci ČR do EU a také nová ředitelka Pedagogického muzea Jana Amose Komenského v Praze PhDr. Markéta Pánková. Rozhovor pro web Stolzová je jejím prvním po nástupu do funkce.

Jak vnímáte českou pedagogickou tradici?
Tohle téma jsme několikrát probírali v kuloárech při rozhovorech o přistoupení České republiky do Evropské unie. Na českou pedagogickou tradici můžeme být hrdí. Jako historik jsem při všech těchto mezinárodních jednáních pociťovala hrdost na naši národní historii, včetně historie našeho vzdělávání.

Proč je dnes česká pedagogická tradice tak kritizována? Proč je „tradiční škola“ nadávkou?
Souvisí to myslím se společenskými změnami po roce 89. Česká společnost procházela v porevolučním období řadou změn, reformy zasáhly většinu oblastí veřejného života. Česká společnost tak namnoze ztotožnila demokratizační procesy s reformami jako fenoménem. Právě proto, že reformy byly vnímány jako nástroje vymaňování se z totality a nesvobody, je připravenost lidí k akceptování změn velká. Poukazování na tradici se přiměřeně tomu někdy jeví jako nemoderní.
Například Švýcarsko je v tomhle úplně jiné, Švýcaři jsou velmi neochotní k jakýmkoli změnám. Podobně kanadské školství se začalo reformovat až v posledních letech – a to za asistence komeniologa a podle zásad Komenského.

Jaké má současné naladění české společnosti k reformám obecně důsledky?
Naše společnost se stala příliš liberální. Politici nemají sílu a vlastně ani společenské zadání k tomu hájit, co naše společnost z minulosti udržela. Patří k tomu i tradice našeho školství. Zástupci Evropské komise často neznali skutečný stav vzdělávání v ČR, občas více než oficiálním vyjádřením vládních expertů naslouchali prohlášením představitelů nevládních organizací, kteří příslušné části českého vzdělávacího systému hodnotili především negativně.
Příkladem může být tlak na zrušení zvláštních škol. Z Evropské unie jsme slyšeli, že jsou to odkladiště znevýhodněných dětí, zejména pro děti Romů a podobně. Přitom jedním ze znaků našeho školství je naopak vysoká odborná úroveň speciálních pedagogů. Ty školy umožňovaly získávat vzdělání i dětem velmi znevýhodněným.

Z čeho pramení taková ústupnost české reprezentace vůči EU?
Politici by v těchto jednáních měli mít víc odvahy, ale hlavně by měli být znalí věcí, protože autorita a vědomí vlastní kompetence roste jen ze znalosti problému. Například Poláci byli v těchto jednáních daleko tvrdší a také neústupnější. Současně ale musím dodat, že se to snadno říká člověku, který u konkrétního jednání nesedí.

Co pokládáte za „rodinné stříbro“ české vzdělávací tradice?
Velký důraz na vzdělanost nejširších vrstev. Například kolegové z USA mi říkají: Proboha, co chcete reformovat? Vaše vzdělávací výsledky jsou obdivuhodné. Míra vzdělanosti, kulturnosti je v běžných rodinách velmi vysoká. Už jenom to, že v každé vaší domácnosti je knihovna. Tu větší, tu menší, ale je – jako samozřejmá součást vaší kultury vzdělanosti. V běžných amerických rodinách knihovny vůbec nejsou.

Souhlasíte s myšlenkou, že tradiční zaměření na věcné obsahy vzdělávání by mělo ustoupit současnému prioritnímu zájmu o proces osvojování poznatků, o metody a formy, neboť „obsahu“ je moc a je třeba zejména se jej naučit strukturovat?
Není jistě možné mechanicky přidávat stále nové a nové poznatky do sumy lidského vědění didakticky zpracovaného do formy školního učiva. Určitě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že je třeba naučit děti informace vyhledávat, analyzovat, strukturovat a využívat. K takovému nakládání s informacemi je ale třeba mít nějakou základní vědomostní strukturu, bezpečně osvojenou síť poznatků, vědomostí, dovedností a návyků. Jen díky této základní poznatkové struktuře dítě vůbec pozná, že něco neví a že nějaké informace potřebuje. Jen když bude mít vytvořenu strukturu svého poznání, dokáže strukturovat další informace a do těch, které už má, je začlenit.
Škola tedy nemůže bagatelizovat věcné obsahy vzdělávání s tím, že důležité jsou formy jeho osvojování, způsoby práce s informací. Škola především musí věcné obsahy jednotlivých vzdělávacích oborů poctivě a kvalitně posoudit a s maximální odpovědností sestavit právě tu obsahovou strukturu, ten model poznaného světa, díky kterému se dítě dokáže v budoucnu zorientovat i ve světě dosud nepoznaném. Od známého k neznámému, říká Komenský.
Málo znalý člověk je velmi snadno manipulovatelný. Média dnes vytvářejí pro takovou manipulaci obrovský prostor. Lidem samo o sobě nepomůže, že budou umět najít v mediálním projevu jádro sdělení a pak o něm diskutovat. Hlavně musí na základě svých znalostí poznat, že se jim v tom článku lže.

Léta jste působila v řadě mezinárodních institucí. Jak jsou čeští žáci ve světě vnímáni?
Jednoznačně jako vzdělaní. Naši žáci, kteří studovali na zahraničních školách, excelovali. Pokud čeští středoškoláci skládali v zahraniční maturitu, neměli s tím podle mých zkušeností žádné potíže. Ve srovnání úrovně našich žáků se zahraničím dopadáme velmi dobře.
Například Rada Evropy si rovněž vysoce váží českých odborníků, expertů, a to nejen v oblasti pedagogiky.

O PhDr. Markétě Pánkové
Na brněnské Filosofické fakultě, nyní Masarykovy univerzity, vystudovala Markéta Pánková obory historie – sociologie. Nejprve byl její zájem soustředěn na sociologii, té však v osmdesátých letech režim příliš nepřál. Následná profilace v oblasti historie ale nebyla jen vynuceným aktem, ctností z nouze. Do značné míry ji k ní předurčovalo také prostředí Uherského Brodu, odkud pochází a kde vyrůstala. Do tamního Muzea Komenského nastupovala roku 1979 jako řadová pracovnice. Roku 1993 ho opouštěla jako vedoucí historicko-komeniologického oddělení a zástupkyně ředitele muzea. Mezi její největší počiny zde patří přípravy oslav 400. výroční narození J. A. Komenského a spoluautorství na stálé expozici „J. A. Komenský lidstvu“.
V roce 1994 se PhDr. Pánková přestěhovala do Prahy, kde nastoupila na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, do odboru zahraničních vztahů a evropské integrace. Když se šest let poté vytvářel na Ministerstvu vnitra ČR nový úsek reformy veřejné správy, stala se v něm vedoucí oddělení styků s Evropskou unií. Byla delegátkou České republiky v Radě Evropy, v OECD, zastupovala stát na různých bilaterálních jednáních, byla členkou Teličkova Pracovního výboru pro integraci do EU (zkratka PVI EU).
Po celou dobu ovšem dr. Pánková neztratila vazby na komeniologii. Od roku 1999 byla po prof. Dagmar Čapkové, DrSc. předsedkyní Unie Comenius, a to až do roku 2005, kdy ji ve funkci vystřídal dr. Martin Steiner. V roce 2005 vyhrála konkurs na místo ředitelky Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze. V rámci tohoto konkursu předložila jednak návrh koncepce dalšího rozvoje muzea, jednak návrh na jeho reorganizaci. Z těchto dokumentů vycházejí také její plány pro nejbližší i vzdálenější období.

Petr Kukal

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004