stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová čte pedagogickou literaturu
Vydáno dne 21. 01. 2006 (5696 přečtení)

Několik drobných recenzí (spíše rozšířených anotací) titulů z oblasti výchovy a vzdělávání z poslední doby.

Bendl, S.: Ukázněná třída. Praha, Triton 2005

Je-li v Podřipsku kdo expertem v oblasti (zejména školní) kázně, je to bez debaty doc. Bendl. Předmětu svého odborného zájmu se léta systematicky věnuje, vývoj tématu sleduje v horizontu nepoměrně širším, než je angloamerická pedagogika posledních 30 let a Finsko (jak se s tím bohužel občas setkáváme). V publikaci Ukázněná třída se to pohříchu plně neprojevuje; přesto je dobré vědět, že co se tu tvrdí, není uvařeno z vody.

Kniha je rozdělena do deseti kapitol, které fenomén kázně vymezují, představují nástroje k diagnostice nekázně, analyzují její příčiny a konečně také nabízejí techniky modifikace chování žáků ve škole a obecná opatření na podporu kázně. Úroveň jednotlivých částí knihy je přitom nevyrovnaná: Například kapitola „Diagnostika (ne)kázně“ má povahu hodně úvodních skript, naopak kapitola „Modifikace chování“ poskytne řadu cenných poznatků i učitelům s několikaletou praxí.

Rozhodně největším přínosem knihy je rehabilitace behaviorálních technik ovlivňování žákovského chování. Doc. Bendl se sobě vlastní precizností znovu a znovu dokládá, že má-li učitel coby arbitr kázně ve třídě uspět, musí nevyhnutelně opustit romantické představy některých mozkově kompatibilních odbornic o rozhodujícím významu vnitřní motivace žáka. Zcela pragmaticky naopak sahá k analogiím ze zvířecí říše, jím prezentované techniky operantního podmiňování jsou postaveny na pojmech jako „trest“, „odměna“ nebo „zpevňování“. „Není žádným pedagogickým hříchem,“ říká autor doslova, „ a nemusí být vůbec na škodu používat ve vztahu k dětem vnější motivaci, neboť ta může být časem automaticky nahrazena motivací vnitřní.“

Podobně emancipovaný ve vztahu k módním pedocentrických teoriím je doc. Bendl také v otázkách respektování dětských potřeb. Jakkoli nezpochybňuje oprávněnost takového požadavku, upozorňuje současně na riziko spočívající v tom, že „některé radikální pedagogické směry zaměňují přání dítěte za jeho potřeby“. Jako důležitý prvek posilující kázeň pak uvádí na straně učitelů autoritativní (nikoli autoritářský) styl výchovy s integračními prvky.

Přiznávám, že Ukázněná třída pro mě představuje po čase zase vzácně realistickou publikaci reflektující skutečné podmínky, které učitelé k výchovně vzdělávací práci na školách mají. Více takových knih.


Stuchlíková, I. (ed.) a kol.: Zvládání emočních problémů školáků. Praha, Portál 2005

Publikace autorského kolektivu vedeného erudovanou psycholožkou opírající se o vlastní výzkumná zjištění v oblasti emocí a motivace má mnoho předpokladů k tomu oslovit široké pole zájemců o problematiku emocí u dětí. Že tento potenciál není beze zbytku využit, má několik příčin.

Předně je to jistá nesourodost celého textu. Publikace působí spíš jako tematický sborník sice úzce souvisejících, přesto však ne plně provázaných příspěvků. Pomineme-li informativní úvod, otevírá knihu teoretická kapitola editorky Ivy Stuchlíkové, seznamující čtenáře s vymezením základních pojmů, tedy především s emoční kompetencí a emoční inteligencí. Jejich postavení v celku lidských psychických projevů a vzájemný vztah ke kognitivním a motivačně-volním procesům jsou popsány jasně a srozumitelně. Podobný charakter má i následující kapitola věnovaná emoční bilanci zvládání zátěže v dětském věku z pera téže autorky.

Příčinám emočních problémů školáků a jejich možné prevenci se věnuje čtvrtá kapitola, jejíž vstupní část tvoří řada konkrétních příkladů z poradenské praxe. Jejich popis a interpretace nabízejí speciální pedagožka Yvona Mazehóová a psycholožka Jana Kouřilová. Na ně pak navazuje opět teoretickou částí Iva Stuchlíková, jejíž stručný výklad doplňuje didakticky zaměřená stať docentky pedagogiky na PedF JU Ludmily Prokešové. Právě ji pokládám za nejslabší článek autorského kolektivu; její texty se vyznačují akademičností a zejména tendenčním, dobově podmíněným hodnocením konkrétních pedagogických postupů a trendů. Touž tendenčností trpí také značná část jejích textů v páté kapitole, věnované podoře emočního rozvoje žáků v primárním vzdělávání.

Po mém soudu naopak nejpřínosnější jsou navazující části docentky didaktiky TV a sportu na PedF JU Milady Krejčí, která jako by potvrzovala pravidlo, že z tělocvikářů bývají nejlepší didaktici (viz např. legendární Jaroslav Kozlík).

Knihu uzavírá text osvědčeného tandemu Kouřilová-Mazehóová zaměřený na vliv rodičů na emoční rozvoj dítěte. Závěrečné přílohy jsou opět dílem Milady Krejčí a přinášejí především popis jógových cvičení vhodných k podpoře emoční stability dětí.

Přes uvedené nedostatky má kniha zejména učitelům I. stupně ZŠ jistě co nabídnout.


Mezinárodní akademie vzdělávání / UNESCO: Efektivní učení ve škole. Praha, Portál 2005

Sborník vytvořený Mezinárodní akademií vzdělávání (za spolupráce UNESCO) přináší některá shrnutí mezinárodních výzkumů témat z oblasti vzdělávání, jejichž platnost není vázána na určitý národní vzdělávací systém. Podobné publikace jsou pro nás, zejména v současné situaci zavádění školských reforem a změn, cennými zdroji informací: Některé prosazované tendence mohou být zveřejněnými výsledky výzkumů podpořeny, jiné naopak odhaleny jako ničím nepodložená dojmologie.

Publikace má sedm kapitol mapujících aspekty dvojjediného procesu vyučování/učení. Úvodní kapitola se týká obecných principů efektivní výuky a zaměřuje se na její ústřední složku – vyučovací činnost učitele. Další kapitoly se věnují konkrétním stránkám učení (Jak se děti učí; Motivace k učení; Tradiční školní učení a socioemoční učení). Čtenáře tohoto časopisu patrně nejvíce osloví poslední dvě kapitoly: Rodiče a učení a Předcházení problémům chování: co funguje.

Shrnutí každého výzkumného zjištění má tři části. Závěr je nejprve shrnut v jediné větě, jež je v podstatě esencí druhé části; ta přináší obsáhlejší komentář zjištěných skutečností. Konečně třetí část se týká možných způsobů aplikace těchto závěrů do vzdělávací praxe. Text uzavírá výběr doporučené literatury, ponejvíce ovšem v angličtině. Přehled relevantní české literatury lze nalézt na konci každé kapitoly.

Velkou devizou sborníku je jeho stručnost a sdělnost – jednotlivá shrnutí nepřesahují rozsah dvou stránek, výzkumná zjištění jsou podávána srozumitelně, bez nadměrného užívání odborné terminologie, praktická doporučení mají převážně podobu konkrétních činností a aktivit. Za slabinu naopak pokládám nadbytečné opakování týchž myšlenek v části prezentace výzkumných zjištění a v části jejich aplikace a především úroveň překladu. Všechna anglická slova byla korektně a odborně zcela přesně přeložena do češtiny (o to přesněji, že překladatel Dr. Dvořák moderní českou pedagogickou terminologie namnoze spoluvytvářel) – text jako celek přesto zůstal v angličtině!

Přes tuto drobnou výhradu publikaci Efektivní učení ve škole vřele doporučuji všem, kterých se vzdělávání dětí jakkoli týká. Řeč validních výzkumných zjištění je totiž osvobodivě jednoznačná.


Kolář, Z., Šikulová, R.: Hodnocení žáků. Praha, Grada 2005.

Monografie „Hodnocení žáků“ autorské dvojice Zdeňka Koláře a Renaty Šikulové (oba z PedF UJEP Ústí n/Labem) shrnuje srozumitelnou formou dosavadní poznatky v oblasti hodnocení žáků, a to jak u nás, tak v zahraničí. Autoři se ovšem nespokojují s pouhým shromážděním či výčtem dostupných koncepcí, pohledů a definic, ale provádějí rovněž cennou syntézu, odrážející jejich odborný pohled na dílčí aspekty hodnocení žáků. Význam a hodnota těchto závěrů roste především ze šíře zdrojů. Zejména Zdeněk Kolář má díky průběhu své akademické kariéry kromě dnes preferované angloamerické pedagogické literatury široký přehled také o odborné literatuře sovětské a ruské. Vedle Blooma nebo Pasche tak cituje např. Leonťjeva, Vygotského a zejména legendárního gruzínského pedagoga Amonašviliho. Z našich autorů zabývajících se hodnocením se pak autoři nejčastěji odvolávají na Slavíka a Heluse.

Ojedinělý je rovněž časový záběr pohledu na vývoj problematiky hodnocení. Autoři reflektovaně a účelně srovnávají koncepty, které od sebe, co do roku vydání, dělí i třicet let. Monografie je tak současně dokladem kontinuity vývoje poznání v této oblasti, jež by neměla být pod vlivem nejmodernějších přístupů zapomenuta nebo potlačována.

Nezávislost na jakékoli pedagogické doktríně či směru je ostatně signifikantním rysem celé publikace. To ji také chrání před černobílým pohledem na problémy, které jsou tak složité, že k jednoduchým řešením přirozeně lákají. Kolář a Šikulová na rozdíl od mnoha bijců za jediný správný směr v pedagogice vykreslují problematiku hodnocení ve vzácné plasticitě. Upozorňují na podmíněnost optimální formy hodnocení cílem, který učitel sleduje, obsahem toho, co je hodnoceno, charakteristikou konkrétního žáka, okolnostmi apod. Preferují pozitivní hodnocení, ale nezavrhují negativní. Vidí klady slovního hodnocení, ale poukazují i na jednoznačné zápory. Dokáží pojmenovat cíle, které splní jen klasifikace.

Po formální stránce je kniha velmi přehledná. Každá kapitola je uvozena stručnou anotací, na závěr je obsah shrnut v několika bodech. Lepšímu pochopení obsahu napomáhají také přehledná schémata vztahů a závislostí.

Drobnou vadou na kráse tak zůstává jen malá redakční péče o text. Chybějící interpunkci čtenář rád přehlédne, chybný slovosled ovšem občas ztěžuje porozumění.


Spilková, V. (ed.) a kol.: Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha, Portál 2005

Monografie „Proměny primárního vzdělávání v ČR“ nabízí komplexní pohled na procesy transformace českého (nejen) primárního školství po roce 1989.

Kniha autorského kolektivu vedeného docentkou katedry primární pedagogiky PedF UK Vladimírou Spilkovou je rozdělena do čtyř částí. První dvě, přímo z pera editorky publikace, se zabývají se principy transformace českého školství v polistopadovém období a proměnami primárního vzdělávání v historicko srovnávacím kontextu. Přes drobné nepřesnosti (citace neaktuální verze RVP ZV) a poněkud odvážné soudy stran vývoje školské politiky v 90. letech poskytují úvodní kapitoly bezmála vyčerpávající popis vnějších okolností, v nichž transformace školy probíhala a probíhá, a přehled jejich teoretických východisek. Jádrem didaktické koncepce, o níž se transformace opírá, je na dítě orientované pojetí vyučování (child-centered education).

Třetí část knihy je věnovaná transformačním procesům ve vybraných oblastech primárního vzdělávání. Podílela se na ní celá řada autorů odborně garantujících všechny obsahové prvky primárního vzdělávání, výchovy jsou pak souhrnně reprezentovány dramatickou výchovou. Nechci-li za jediný důvod této volby uznat fakt, že na mateřské katedře editorky působí právě Mgr. Marušák, v oboru dramatické výchovy mimořádně erudovaný, příliš této motivaci nerozumím. Absenci tělesné výchovy jako zcela specifické oblasti rozvoje dětí přitom pokládám za neobhajitelnou.

Poslední část přináší reflexi alternativních a inovativních přístupů ke vzdělávání v ČR po roce 1989. Otvírá ji stručná, avšak úderná stať K. Rýdla, jehož hodnocení tzv. dalších alternativních koncepcí (mimo daltonské, waldorfské a montessori školy) je bohužel tradičně nekritické. Docela rád bych např. viděl ony výsledky výzkumů PISA, které svědčí o nadprůměrných výsledcích alternativních škol. Mám totiž pocit, že zrovna tohle se z výzkumu PISA zjistit nedá. Provolání o tom, že alternativní školy tvoří v české společnosti „strážce a ochránce pedagogických principů a hodnot“ pak působí trochu rozpačitě. Poslední dvě kapitoly této části se věnují programům „Škola podporující zdraví“ a „Začít spolu“.

Přes drobné výhrady pokládám monografii za velmi zdařilou a předpokládám, že se stane mezi učiteli i angažovanými rodiči vyhledávaným titulem.

Petr Kukal

Všechny recenze byly psány primárně pro časopis Rodina a škola, kde v roce 2005 také vyšly

Čtěte!



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004