stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová se ptá: K čemu máme školu?
Vydáno dne 19. 01. 2007 (2598 přečtení)

Je to pořád dokola. Mgr. Michaela Prášilová, Ph.D., mi píše do novin otevřené dopisy a Tomáš Houška se na České škole svěřuje národu, že mu z mého článku jde mráz po zádech. Nechci totiž zredukovat školu na výcvikový tábor rychlokvašených manažerů a polovzdělanců, co všechnu svou sebejistotu opírají o umění pracovat s Googlem!

V prvním letošním čísle Rodiny a školy jsem se dostal do drobné polemiky s Mgr. Michaelou Prášilovou, Ph.D., stran toho, nakolik má školní vzdělávání reagovat na vývoj a potřeby současné společnosti a přizpůsobovat se jim.

Mgr. Prášilová shledává, že posláním školy je připravit své žáky na život ve společnosti. To je premisa, jíž je velmi těžko zpochybnit. Přesto vnímám subtilní významové rozdíly mezi tím, co rozumím přípravou dětí na život ve společnosti a přizpůsobováním se školy jejímu aktuálnímu vývoji a momentálním potřebám. Ztotožňovat přání s potřebou (což alternativa zhusta činí) se nám totiž bolestně nevyplácí už na úrovni jednotlivých dětí. Na úrovni celé společnosti se lze nadít důsledků ještě fatálnějších.

Výcvikový tábor

Porovnejme si nejprve dva možné pohledy na povahu školního vzdělávání. První model, dnes naprosto dominantní, můžeme pracovně označit jako utilitární. Ten, zjednodušeně řečeno, vnímá školu jako výcvikový tábor. Jako přípravku na skutečný život, o který teprve jde. Na vojně (vzpomeňme všichni, kteří jsme měli to potěšení) se tomuto období říkalo přijímač. Zhruba měsíc až šest neděl jsou vojáci v přijímači odděleni od zbytku útvaru, žijí ve věkově (alespoň co do data nástupu) homogenní skupině a systematicky se připravují na úkoly, které budou plnit, až přijdou na jednotlivé roty. Smyslem tohoto výcviku je, aby se vojáci po nástupu k rotě bez obtíží integrovali do přesně dané struktury. Aby dokázali v plném rozsahu převzít v této struktuře přidělené role tak, že chod celé mašinérie nebude narušen.

Přeneseme-li tuto analogii zpět ke škole, je cílem utilitaristického modelu vybavit děti takovými způsobilostmi (včetně znalostí, dovedností, postojů apod.), aby byly schopny s co nejmenším úsilím vstoupit do pracovních a sociálních rolí a zaručit chod soukolí na další generaci.

Současná škola to dělá v míře čím dál větší – a to dělá špatně. Účastním se v rámci své práce mnoha akcí, setkání, seminářů a konferencí zaměřených na vzdělávání dospělých. A zejména z oblasti firemního vzdělávání slýchám, jak zoufale nepoužitelní absolventi aspirují na pracovní místa, pro něž byli připravováni, nebo jim podobná. Jsou nepřipravení odborně, ale především osobnostně. Podniky tak investují nemalé prostředky do jejich dalšího vzdělávání (přesněji výcviku), což trochu řeší odbornost a vůbec neřeší osobnostní charakteristiky. Během zkušební doby se tedy živelně odděluje zrno od plev. S klesajícími kvalitami uchazečů pak plevy od horších plev.

Těžko se tomu divit. Škola formuje žáky v duchu módního diktátu: Je posedlá rozvojem kreativity, flexibility a sebevědomí. Píle, důslednost, sebekázeň, překonání nepohodlí, což jsou vlastnosti, které jsou daleko konstitutivnější, se dnes v žácích cíleně nepěstují. Ale to jen na okraj, to je zase jiná řeč.

Svébytný svět

Druhý model můžeme pracovně označit jako autonomní. Mimořádně jasnozřivě jej popisuje např. doc. Stanislav Štech v článku „Profesionalita učitele v (neo)liberální době“, ale i mnozí další. Škola je z tohoto pohledu nahlížena jako autonomní instituce, kterou si společnost sice zřizuje, nenárokuje si však její služebnost. Škola se tak spíše než přípravkou pracovníků a občanů stává nástrojem iniciace nových členů společnosti, místem jejich socializace a inkulturace v nejširším, dokonale ne-praktickém smyslu. Mnoho bylo napsáno o tom, jaké jsou role školy – jedna je ovšem primární a zcela zásadní: Ochránit děti před utilitarismem a instrumentálností dospělého světa. Škola je místem, kde se děti seznamují se světem jako s kosmem – uspořádaným veškerenstvem, které podléhá harmonickému řádu. Jde v podstatě o přesnou analogii uvádění do mýtů, tak jak se dělo v archaických společnostech. Dětem jsou ve škole vyprávěny velké příběhy historie, vědy, umění. Drtivou většinu informací v nich obsažených nikdy ve svém pracovním životě, ve veřejné funkci nebo v rámci svých společenských vztahů v rodině a mezi přáteli přímo nevyužijí. Ale budou světu kolem sebe rozumět tímtéž způsobem jako ostatní příslušníci jejich kultury. Bez této iniciace bychom si nemohli porozumět, netvořili bychom už svébytnou společnost, jen armádu (špatně!) připravených pracovníků, funkcionářů, „lidských zdrojů“.

Bez této role školy by také nevídaně upadla sama kultura. Všechny její oblasti, které jsou dnes v podobě vzdělávacích obsahů ve škole předávány a nemají „praktickou užitečnost“, by zmizely z kurikula. A to jsou skoro všechny! Za chvíli by nebylo co předávat. Znovu odkazuji na doc. Štecha. Má to daleko promyšlenější a umí se vyjádřit pregnantněji.

Prostor ochrany

Důležité mi rovněž připadá, že rolí školy je předávat idealizace. Zase to souvisí s uváděním do mýtu. Škola musí předávat obraz neexistujícího světa, neboť jedině tak je možné trvale usilovat o nápravu toho existujícího. Obraz ideálního světa si v sobě neseme z dětství a z velké části právě ze školy. Pokud v zájmu „pravdivosti“ na idealizace rezignujeme, už z krize hodnot, jak ji zažíváme dnes a denně, nevybředneme nikdy. Více o tom Havlík, Koťa: Sociologie výchovy a školy.

S tím souvisí poslední poznámka, patrně nejskandálnější. Ptáme se tu, zda má škola připravovat děti pro tuto společnost, nebo autonomně provádět jejich iniciaci a lidskou kultivaci, bez o ohledu na momentální společenské výkyvy a zvraty. Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., formuloval před lety otázku ještě o poznání naléhavěji: Má škola připravovat děti pro tuto společnost, nebo proti ní?

Zní to bláznivě, že? Ale jen na první poslech. Škola je prostorem ochrany nové generace před pragmatismem, instrumentalismem, utilitárností, prvoplánovostí a prospěchářstvím té předešlé. Je místem, které – možná jako jediné – dokáže záměrně a cíleně vytvářet protilátky proti trvalému malformování společnosti. A jako takové má povinnost společnost chránit i proti její momentální vůli. Vštěpovat dětem opaky toho, co jim každodennost ukazuje jako etický, vědomostní, vztahový a osobnostní standard, standard životního stylu a hodnotové orientace. Rolí školy je skutečně připravit žáky na život ve společnosti. Té, která existuje jako obraz, do něhož byli uvedeni a za kterým mohou celý život jít.

Petr Kukal

Článek byl psán primárně pro web Česká škola, kde 18. 1. 2007 také vyšla.

Komentáře



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004