V rámci diskuse o hodnocení výsledků vzdělávání na České škole mi RNDr. Jaromír Šubrt poskytl odkaz na stránky o Kirkpatrickově čtyřúrovňovém modelu hodnocení. Týká se vzdělávání dospělých (primárně v podnikatelské sféře) a navíc jde o poněkud povrchní a jen velmi informativní výklad. Přesto si myslím, že tu má své místo. Kirkpatrick totiž upozorňuje na to, že žádná z úrovní hodnocení nemůže být přeskočena. A například snaha po přímé evaluaci klíčových kompetencí jde proti tomuto principu, který shledávám v zásadě racionálním.
Kirkpatrick's Four Levels of Evaluation
A protože si nemyslím, že každý, koho vzdělávání zajímá, musí automaticky umět anglicky, článek jsem (velmi neuměle a amatérsky) narychlo přeložil.
Krikpatrickovy čtyři úrovně hodnocení
Při hodnocení efektivity vzdělávání je často používán čtyřúrovňový model vytvořený Donaldem Kirkpatrickem (1994). Podle tohoto modelu má hodnocení vždy začínat na první úrovni a poté, jak čas a náklady dovolí, může postupně stoupat do úrovní dvě, tři a čtyři. Informace z každé předešlé úrovně přitom slouží jako základ pro hodnocení vyšší úrovně.
Takto každá následující úroveň zpřesňuje míru efektivity vzdělávacího programu, ale současně vyžaduje přesnější a časově náročnější analýzu.
První úroveň evaluace – reakce
Jak už název napovídá, hodnocení na této úrovni zjišťuje, jak účastníci na vzdělávací program reagují. Pokouší se zodpovědět otázky, týkající se dojmů účastníků: Líbilo se jim to? Byl obsah relevantní pro jejich práci? Tento typ evaluace je často nazývám „smailsheet“ (smajlíkový list). Podle Kirpatricka má být každý program evaluován alespoň na této úrovni, jako opatření pro zlepšení kvality vzdělávacího programu.
Reakce účastníků mají navíc významné důsledky pro učení se (druhá úroveň). Ačkoli pozitivní reakce nezaručují efekty na rovině učení, negativní reakce tuto možnosti téměř jistě omezují.
Druhá úroveň hodnocení – učení
Hodnocení na této úrovni překračuje rovinu spokojenosti vzdělávajícího se subjektu a pokouší se zhodnotit míru pokroku studentů v oblasti dovedností, znalostí a postojů. Měření na této úrovni je složitější a pracnější než na první úrovni. Metody pokrývají rozsah od formálního a informačního testování až po týmové hodnocení nebo sebehodnocení. Je-li to možné, účastníci se podrobují testování nebo hodnocení před zahájením vzdělávacího programu a po jeho ukončení, aby mohl být stanoven rozsah naučeného.
Třetí úroveň hodnocení – přenos
Tato úroveň zachycuje posun, který proběhl v chování studenta v průběhu realizace vzdělávacího programu. Hodnocení na této úrovni se pokouší zodpovědět otázku: Budou nově získané dovednosti, znalosti nebo postoje využívány v každodenním životě frekventanta? Pro mnoho lektorů představuje nejsprávnější, nejnáležitější hodnocení efektivity vzdělávacího programu vůbec.
Měření této úrovně je složité, neboť je často obtížné předvídat, jaká změna v chování nastane. Důležité je tedy zvážení podmínek, v nichž hodnocení probíhá, jak často hodnotíme a jak hodnotíme.
Čtvrtá úroveň hodnocení – výsledky
O měření úspěšnosti vzdělávacího programu na této úrovni často uvažujeme v termínech, kterým rozumějí manažeři a vedení – zvýšení produkce, zdokonalení kvality, snížení nákladů, snížení frekvence problémů, zvýšení prodeje a dokonce nárůst zisku či návratnost investic. Z podnikatelského a organizačního pohledu je to hlavní smysl realizace vzdělávacího programu, přesto čtvrtá úroveň výsledků není snadno uchopitelná. Finanční přínos vzdělávání je obtížné změřit, právě tak jako je těžké okamžitě sledovat vztah mezi těmito přínosy a vzděláváním.
Metody dlouhodobé evaluace
- Zasílání dotazníků po skončení vzdělávacího programu.
- Nabídka pokračujících, strukturovaných kursů v pevných časových periodách.
n
- Provádění hodnocení následujících potřeb.
- Kontrolní testování dosažených vzdělávacích cílů na straně účastníků.
- Rozhovory s absolventy školení a jejich manažery nebo skupinami uživatelů jejich služeb.
