Minulý týden přišli poslanci ODS Walter Bartoš a Petr Pleva s nápadem novelizovat zákon o pedagogických pracovnících tak, aby učitelé základních škol napříště nemuseli mít striktně vysokoškolské vzdělání. Čekal bych, že hodinu poté, co tohle vyjde najevo, se národ srotí na náměstích a za skandování Bar-to-še – do-ko-še donutí oba poslance ke složení mandátů. A nic. Ticho po pěšině. O náměstích ani nemluvím. Politická reprezentace míří o šedesát let zpátky – a nikomu to nevadí. Jen Otokaru Chlupovi, neúnavnému prvorepublikovému bojovníku za vysokoškolské vzdělání učitelů, se z toho nejspíš rosí náhrobek.

Tenhle týden zas navrhl Petr Nečas, jak originálně vyřešit nedostatečnou kapacitu mateřských škol. Děti, které nebyly přijaty do školky, by za pět tisíc měsíčně mohly hlídat matky jiných dětí. Jedna matka až pět dětí (včetně těch svých). Jedinou podmínkou by byla akreditace od sociálního odboru. Už pár let se přitom tvrdí, že povaha práce učitelky v mateřince by si skoro zasloužila vysokoškolskou kvalifikaci. Ani tahle absurdita ale nikoho od Ordinace nezdvihla.

Neptám se, jak je možné, že politici takové šílenosti říkají. Politici říkají ledacos. To, co mě skutečně překvapuje, jsou téměř nulové projevy nevole ze strany odborné veřejnosti. Hledám pro ně nějaké vysvětlení. A jedno se docela nabízí.

Trend „laicizace“ školství je totiž v tichém souladu s povahou kurikulární reformy, potažmo reformních pedagogických iniciativ tak vůbec. Cílem základního vzdělávání už není osvojení nějakého penza znalostí a získání dovedností. Něco znát a něco umět se přežilo. Učivo, jako věcný obsah vzdělávání, bylo odsunuto do služebné role nástroje pro dosahování tzv. klíčových kompetencí.

Okrajový význam věcného obsahu vzdělávání je ještě podtržen tím, že na státní úrovni kurikula není učivo pro školy závazné. To jediné, co má pro školy závaznost, je dosažení očekávaných výstupů, ale zejména směřování k božstvu klíčových kompetencí. Ty jsou cílem základního vzdělávání, počátkem i koncem, alfou i omegou, Radúzem i Mahulenou, ale pohříchu hlavně Patem a Matem, šachem a matem, matem naší druhdy obdivované vzdělanosti.

Cílem vzdělávání tedy není, aby žák na konci povinné školní docházky něco konkrétního uměl, nýbrž to, že "naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, ohajuje svůj názor a vhodně argumentuje". Popřípadě "si vytváří pozitivní představu o sobě samém, která podporuje jeho sebedůvěru a samostatný rozvoj, ovládá a řídí svoje jednání a chování tak, aby dosáhl pocitu uspokojení a sebeúcty".

Je to tak trochu kompetenční model manažera, jak ho zná současná teorie řízení lidských zdrojů, a tak trochu Deklarace nezávislosti, jak ji známe my, ale už ji třeba nebudou znát naše děti, protože není boha, který by školu přinutil, aby právě tuto část věcného obsahu vzdělávání učinila součástí svého školního vzdělávacího programu. Právě tak, jako ji nemusí učinit Josefa Dobrovského nebo sodík. Nebude-li sama chtít.

Za tohoto stavu priorit pak otázka míry vzdělanosti učitele začíná přirozeně ztrácet na významu. Učit děti, jak „řídit svoje chování tak, aby dosáhly pocitu uspokojení“, asi zvládnou i středoškoláci. A o učení derivátů uhlovodíku nikdo nestojí.