Odpovědná místa zareagovala podle očekávání: „V první řadě je potřeba uvést, že sběr dat ve výzkumu TIMSS 2007 proběhl na jaře roku 2007, tedy v době, kdy kurikulární reforma ještě vůbec nebyla v českých školách zavedena. Výuka podle školních vzdělávacích programů započala v českých školách plošně teprve v září školního roku 2007/2008, a to navíc jen v 1. a 6. ročnících základních škol. Je tedy vyloučeno, že by populace žáků základních škol, které se účastnily výzkumu TIMSS 2007, mohly být nyní nastupující kurikulární reformou jakkoli ovlivněny,“ pravil Výzkumný ústav pedagogický.

Je to hloupost tak trapná, že je člověku stydno ji komentovat. Vždyť první verze RVP ZV je stará sedm let a minimálně stejně dlouho ministerstvo reformní ideologii prosazuje. Vždy poslušný pedagogický tisk ji po něm nejen papouškuje, ale ve snaze „držet prst na tepu doby“ je bezmála dvacet let tribunou čehokoli, co je „nové“ (rozuměj: alternativní a reformní – tedy správné). Z prostředků Evropské unie se platí megalomanské (a terénem po právu vysmívané) projekty na proškolování učitelů v tvorbě ŠVP; seminářů a konferencí na podporu reformy se uskutečnilo víc, než bylo za Chruščova schůzí o kukuřici. Všemožné o.s., o.p.s., s.r.o. a jiná zájmová uskupení (která podobu RVP ZV prostřednictvím SKAV významně ovlivňovala) prosazují importované, ideálně pak americké didaktické programy už aspoň deset let. Může být v takové situaci argumentem pro to, že výsledky TIMSS nesouvisí s kurikulární reformou, rozdíl šesti měsíců?

Korunu všemu nasadil náměstek ministra školství RNDr. Jindřich Kitzberger, když prohlásil, že „potíž je v tom, že čtvrťáky učí ze dvou třetin lidé, kteří jí (rozuměj: kurikulární reformě) nevěří, u osmáků ji podporuje jen 40 procent kantorů a celkově 75 procent pedagogů považuje zavedení školních vzdělávacích programů za pouhou formalitu.“ Takže chyba je zjevně v tom, že naše školství je reformní málo…

Nemyslím si pochopitelně, že jeden výsledek jednoho výzkumu dokazuje, že kurikulární reforma, která u nás probíhá, představuje pro vzdělanost našeho národa skutečnou katastrofu. Ale současně to nic nemění na mém přesvědčení, že tomu tak opravdu je.

Sněť klíčových kompetencí

Za největší nebezpečí přitom považuji fakt, že veřejná diskuse o reformě pomalu opouští jako své ústřední téma změnu cílové kategorie vzdělání – tedy nahrazení znalostí a dovedností konceptem klíčových kompetencí. Jsem přesvědčen, že právě tento ústřední bod nesmíme v rozhovorech o reformě opustit. Nesmíme se nechat se vlákat do zástupných diskusí o počtu hodin pro konkrétní vzdělávací obor či o podobě třídní knihy. Pokud nezvrátíme chybné cílové směřování, je pak lhostejné, že jsme pro občanskou výchovu zachránili o hodinu víc.

Mou obavu z klíčových kompetencí jakožto cíle základního vzdělávání posiluje mimo jiné zkušenost, jíž jsem získal v posledních čtyřech letech, kdy se věnuji oblasti vzdělávání dospělých. Tento obor ve své komerční podobě zahrnuje nejen standardní analýzu vzdělávacích potřeb, přípravu školení či tréninků a závěrečnou evaluaci výsledků vzdělávání, ale stále častěji také spoluúčast na tvorbě katalogů typových pozic. I za tak krátkou dobu jsem stačil zaznamenat signifikantní nárůst podniků, které si přejí mít zpracován katalog typových pozic na základě kompetenčního modelu. Oč jde:

Řekni mi, jak, komunikuješ…

Pracovní pozice v podniku už dnes není definována jen předepsaným vzděláním a tzv. odbornými způsobilostmi, nýbrž také popisem kompetencí – forem žádoucího chování zaměstnanců. Pro ilustraci uvádím příklad škály popisující připravenost zaměstnance k týmové spolupráci.

1. Obvykle jedná sám. Kolegy vnímá zbytečně konkurenčně. Spolupracuje, je-li vyzván.
2. Spolupracuje snadno a většinou nekonfliktně. Dokáže se podívat na problém očima druhé strany.
3. Je otevřený jiným pohledům a návrhům řešení, dokáže je porovnat s vlastním pohledem a integrovat pozitiva. Je-li třeba, je schopen napomoci rozdělení úkolů. Doceňuje potřebu předávání znalostí a dovedností.
4. Začleňuje se přirozeně do týmu – neprosazuje se nevhodně, ani se neveze, energicky umí hájit lepší postup a taky přiznat omyl. Přispívá k dobré tvůrčí atmosféře týmu.
5. Je posilou a oporou týmu. Pečuje o dobré vztahy v týmu, v kritických momentech dokáže upřednostnit potřeby týmu před svými zájmy. Rád se dělí o své vědomosti a zkušenosti. Podporuje druhé v dosahování společných a jejich cílů.
6. Oceňuje přínos kolegů, vnímá pozitivní význam povahových odlišností a postojů. Je druhým přirozenou oporou a autoritou. Je přesvědčivý. Je schopen vést druhé, rozdělovat úkoly, plánovat, motivovat i hodnotit menší tým.

…a já ti řeknu, kým budeš

Čím vyšší úrovně dané kompetence zaměstnanec dosáhne, tím vyšší kariérní pozice se mu otevírá, to je asi jasné. Je ovšem třeba si uvědomit, že podobné škály existují pro další a další kompetence: komunikace, vedení lidí, delegování úkolů, prezentace, kreativita, flexibilita….

Pro každou pozici ve firmě se stanoví popis, který uvádí, jakého stupně které škály má zaměstnanec na daném místě dosahovat. Tento soulad je pravidelně hodnocen a kontrolován. Na první pohled se zdá, že všechno je v pořádku. Chceme přece ve vedení firem flexibilní, komunikativní lidi, týmové hráče, leadery, charismatické osobnosti, rétory…

Problém je, že takto nastavené popisy jsou popisy hlavně pro mladé. Těch pár šedesátiletých manažerů je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Do třiceti, do pětatřiceti máte úroveň šest ve všech kompetencích. Po čtyřicítce máte možná ještě čtyřku. Ale dokážete být v padesáti stejně rychlý, pohotový a nezodpovědný (flexibilní) jako kolega s ještě mokrým diplomem? Pokud ne, nesplnil jste úroveň kompetence pro danou pozici, a tím pádem na takové místo nebudete přijat. Není v tom nic osobního, pane kolego, skutečně. Je to čistě technická záležitost. Váš třicetiletý kolega prostě vykazuje víc shodných znaků s těmi, kterými je pozice definována. Sbohem a šáteček.

Otevřenost je předepsaná

Dalším znakem kompetenčního modelu je, že vede k úžasné unifikaci. Všichni jsme stejní – všichni jsme komunikativní. Staří bručouni vymizeli, už se nemusíme učit „jak na ně“, abychom od nich získali jedinečnou znalost či dovednost. Už se nemusíme učit se k nim přibližovat. Už se nemusíme učit přibližovat se k nikomu. Otevřenost je přece povinná, všichni ji mají v popisu typové pozice.

Stejně jako bručouni vymizí také samotářští vědci a badatelé, plaší a uzavření ve svých pracovnách, kde odváděli precizní, mravenčí, a přece velmi kvalifikovanou práci. Zbudou jen pružní týmoví hráči, neschopní vzít na sebe odpovědnost za vlastní rozhodnutí ani za vlastní práci. Všechno je dílem týmu, veškerá odpovědnost je týmová. Z výzkumné instituce, kde jsem pracoval, zmizela za posledních 5 let čtvrtina lidí. Všichni nad 50 let. Všichni mírní, vzdělaní a uvážliví lidé. Nahradili je manažeři schopní učinit zcela zásadní rozhodnutí mezi lunchem a odpoledním brífinkem.

Jeden jako druhý

Mizí pestrost charakterů a přístupů, mizí jedinečnost. Nakonec budeme všichni opracování do přesně definované podoby, jeden jako druhý a všichni tak trochu umělí. K tomuhle směřuje i základní vzdělávání, které svým cílem učinilo klíčové kompetence, vypracované původně jako popisy ideálních zaměstnanců. Ostatně, porovnejte předchozí škálu se sociálními kompetencemi z RVP ZV:

* Účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovní činnosti pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce
* Podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu (…)
* Přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají

Nezdá se vám těch podobností příliš? Jsme si jistí, že z našich dětí chceme vyrábět právě takové prefabrikáty? Pokud ano, pak opravdu žádné znalosti a dovednosti nepotřebujeme. A že za chvíli možná budeme nejhloupějším národem starého kontinentu, to nás z tohoto úhlu pohledu skutečně nemusí trápit. Může se ovšem stát, že např. přicházející hospodářská krize s sebou kromě zlevnění nafty a zdražení úvěrů přinese také poznání, že týmová spolupráce a prezentační dovednosti prosperující ekonomiku zkrátka neudrží, pokud pod nimi bude povrchní, mizerná vzdělanost. Zatím se nezdá, že by tomu bylo jinak.

Petr Kukal

Článek byl primárně napsán pro portál Česká škola, kde 5. 1. 2009 také vyšel.