stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová představuje zkušenosti se švédským školským systémem
Vydáno dne 10. 02. 2010 (2382 přečtení)

Před pár dny se mi ozval středoškolský profesor Ing. Jaromír Hromádka se zajímavou zkušeností se švédským školstvím, v němž řadu let aktivně působil. Nejde ovšem o žádnou komparativní studii plnou mnohavrstevných grafů a rozsáhlých tabulek. Spíš o střípky, z nichž se postupně skládá lehce zastřená mozaika jednoho ze skandinávských systémů, k nimž jsme si zvykli vzhlížet…

V srpnu roku 1971 jsem začal pracovat na montážní dílně ve firmě ASEA – dnes je to ABB. Tehdy jsem nad principy, kvalitou a výstupy švédského školského systému užasl poprvé. Bylo mi něco přes třicet let a zjistil jsem, že moji vrstevnici – dělnice u pásové výroby – mají jenom 5 tříd základní školy. Co dodat?

Šok 1 – Švédština je těžká:
Předák, který mne zasvěcoval do montáže – o pár let starší než já – měl nepřehlédnutelné problémy se švédštinou. Já se učil švédsky v městě Uppsala v kurzu pořádaném universitou – ale to byla švédština takříkajíc všeobecná. Já ale v kontextu své práce potřeboval speciálnější pojmy, zejména názvy neznámého nářadí. Bezpečně jsem uměl pojmenovat jen kladivo (hammare).
Rozložil jsem tedy nářadí na pracovní stůl a poprosil dotyčného, aby mi ke každému napsal jméno a výslovnost. Rozpačitě se škrábal za uchem, a že prý švédština je těžká. Už jen správně napsat název speciálního posuvného klíče – tzv. Skiftnyckelu, což je švédská varianta nářadí u nás zvaného francouzský klíč – mu dělalo zásadní problém. Kolik měl tříd nevím. Co dodat?

Šok 2 – Lákání k tabuli
V roce 1973 jsem se chopil možnosti krátkodobého vyučování na místní průmyslové škole ve městě Västerås. Učil jsem v ČSR na elektrotechnické průmyslovce v Brně, a tak jsem neměl problémy stát u tabule. Podle naší samozřejmé zvyklosti jsem vyvolal žáka k tabuli a jenom jsem – zase – žasl. Žák tam stál jako zkamenělý, nervózní, v ruce drtil křídu a výsledek: nula. Nenapsal nic a ani nic ze sebe nevykoktal. Teprve později jsem se dozvěděl, že žáci se ve švédské škole k tabuli nevyvolávají – aby neutrpělo jejich sebevědomí. A když, tak jenom je nějak lákat.

Šok 3 – Tak už je znáte
Povídám – tady ta výuka spočívá jenom v počítání příkladů, kde máte nějakou teorii? Odpověď zněla: náš učitel nám řekne např. „Znáte Maxwelovy rovnice? Neznáte?“ Tak je napíše na tabuli a řekne: „Tak už je znáte a počítejte.“ Co dodat?

Šok 4 – Marně, Komenský, marně…
V letech 1974 - 1975 jsem studoval na Lärarhögskola ve Stockholmu, abych měl aprobaci učit na švédských školách. Na budově mne sice přivítala busta krajana Komenského, který tam působil v 17. století – ale podle mého mínění zcela marně. Když jsem totiž viděl švédské učebnice elektrotechniky, s povzdechem jsem si vzpomněl na jeho zásadu začínat od nejjednodušších poznatků. Ve švédských učebnicích to bylo právě naopak a ani ponětí o tom, že existuje něco jako pedagogika a propracovaná metodika. Měli jsme sice takové předměty na rozvrhu, ale jenom podle názvu...

Šok 5 – Nikdo výborně, nikdo nedostatečně
Pravda, i po 4 letech ve švédském prostředí jsem měl velké potíže s výslovností, ale snažil jsem se ze všech sil. Přes veškerou snahu jsem ovšem v předmětu pedagogika prospíval jen za 3. Když jsem se vyučujícího dotazoval na svůj prospěch, dozvěděl jsem se, že trojka je výborná známka. Z našeho studijního kroužku asi dvaceti studentů nikomu nedal výbornou, protože by někomu musel dát nedostatečnou. Tenkrát jsem vůbec nechápal – ale k tomu se dostanu později.

Šok 6 – To je nuda
Ve snaze získat nějaké uznalosti navíc jsem se zúčastnil extra kurzu o statistice. Bylo to hodně matematiky, ale měli jsme výborného přednášejícího, a tak nám i poměrně problematické vzorce dokázal vysvětlit. Vedle mne sedící studentka mi po dvaceti minutách přednášky zašeptala: aj aj, jak je to nudné. A to byla budoucí učitelka.

Šok 7 – Vydělíš a odečteš
Během studia na té pedagogické škole jsme coby součást pedagogiky museli projít všemi druhy škol – základní tehdy osmiletou, potom tzv. speciální klinikou a pak česky řečeno večerní průmyslovkou pro dospělé, leč s dopoledním studiem.
K základní škole se vrátím později, tam jsem učil v roce 1975 – 1976. Škola speciální – tzv. Klinika byla určena pro žáky, kteří nemohli zvládnout učivo na základní škole. Byli prostě pomalí a nechápali látku.
Já naivní český učitel jsem se domníval, že když má tato třída jenom 10 žáků, bude jim učitelka pěkně pomalu látku na tabuli vysvětlovat. Chyba lávky: Klinika spočívala v tom, že žáků bylo ve třídě sice méně, ale počítali stejné příklady, každý na svou pěst. Učitelka chodila kolem lavic a radila a radila – každému zvlášť. Bohužel ovšem formou: „Tohle vydělíš a pak odečteš.“ A nějaké domácí úkoly. V žádném případě!
A pak už týden praxe na večerní škole. Fascinující. Připadal jsem si jako doma – učitel přišel do třídy, čárou rozdělil tabuli na 3 díly, vyvolal 3 žáky a každý na tabuli počítal jeden příklad, co měli za domácí úkol. On mezitím chodil po třídě a kontroloval ostatní. Žáci měli zřejmě silnou motivaci a opravdu se snažili.
Na jaře roku 1975 jsem pak půl roku učil na Wasa gymnasium ve Stockholmu. Profesor matematiky byl malý genius – učil jak počítat na logaritmickém pravítku s velkými exponenty. Bohužel, to práce s logárem už zvolna doznívala, objevily se první primitivní kalkulačky.

Šok 8 - Klasifikace
Žádné zkoušení u tabule, žádná klasifikační kontrola během pololetí – žáci dostávali známky podle výsledků z písemného zkoušení. Každý žák ve své lavici, aby třeba neopisoval, zasedací pořádek podle náhodně vylosovaného čísla při vstupu do místnosti, přísná kontrola vyučujícím. (Silně to připomínalo způsob písemné práce na americké kadetce).
A konečně také jeden pozitivní fakt: Při výuce elektrických strojů a elektrotechniky jsem se nemusel ohánět sovětskými pedagogy a úspěchy sovětské vědy; na švédské škole politika neexistovala.

Šok 9 – Bububu a velké bububu
Na podzim roku 1975 jsem začal učit v městě zvaném Halstahammar – město horníků a mědokopců. Ve škole nebylo zvonění! (proč, to jsem se bohužel nedozvěděl.) Jenom se ozval gong, podobný odbíjení hodin. Takže žáci i v sedmé třídě vybíhali bez dovolení z lavice, aby se podívali na školní hodiny v hlavní chodbě. Žasl jsem a dozvěděl se, že bývalý ministr školství Olof Palme úspěšně devastoval školství a hlavně žákovskou morálku svými liberálními zásadami: zrušil známku z chování a odstranil výuku evangelického náboženství. Sám ovšem nechal studovat syny v Americe.
Díky této pedagogické genialitě neexistoval žádný žákovský postih a ihned se vyskytl fenomén „roztroušené nepřítomnosti“ – žák prostě nechodil na celou výuku, ale jenom na některé předměty – pro mne, odchovance české školy fenomén zcela fenomenální. No a postih? Bububu od třídního, velké bububu od ředitele. A to bylo vše.
Tady si nemohu odpustit poznámku, že školský systém je trochu jako rozjetý vlak, reformy se prý projeví až po 7 letech (švédské to tvrzení) – to je možná i případ českého školství, které dobře fungovalo i za komunistů – prapor třímali staří kantoři, kteří žactvo chtěli něco naučit.

Šok 10 – Chybně jsme to naťukal
Neuvěřitelná úroveň matematiky. Do žáků se hustily rovnice o jedné neznámé už asi ve 4. třídě – na což nebyli duševně zralí. Tomu také odpovídal výsledek: Jakmile jsem napsal na tabuli 4x = 16., nešlo to spočítat, protože je tam holt to x. Platilo to bohužel i pro ročník 7, 8 a 9.! (To už proběhla reforma a základní škola byla devítiletá – prý podle českého vzoru.)
Korunu tomu nasadil prodavač v onom městě, k němuž jsem si šel koupit 3 sady desek po 3 kusech v ceně 9 korun za kus. Prodavač – kolem 20 let – vzal kalkulačku a po chvíli mi oznámil: Celkem je to 54 koruny. Na mou námitku se mi dostalo odpovědi: Pardon, chybně jsem tam ťukl. Co dodat?

Šok 11 – 20 nebo 7 hodin – není to fuk?
Na podzim roku 1976 jsem začal učit na průmyslovce ve Västeräs, škola se náhodou jmenovala Zimmermanská škola, ale český Cimrman tam nepůsobil. Údajně to byl nějaký bohatý mecenáš, který značně přispěl na výstavbu školy.
O šoku z nepedagogických učebnic jsem už napsal, ten dojem se ale zněkolikanásobil. Učebnice základů elektrotechniky byla naprosto neuvěřitelná. Dotazem u kolegů jsem se dozvěděl, že škola byla původně vysoce specializovaná, že výuka elektrotechniky čítala asi 20 hodin týdně, a i když je nyní redukována na 7 hodin týdně, lepší učebnice neexistuje. A kdo by chtěl dobrovolně hledat a učit dle nové knihy, když už po 15-ti letech zná tuhle učebnici nazpaměť, že? I švédští kantoři jsou líní.
Další lahůdkou byly příklady v knize – sestavené dle zadání ze starých písemek. Co příklad, to matematicko-elektrotecknický oříšek, který nutno rozlousknout – nikoliv jenom tak vypočítat. Příklady navíc uspořádané bez ladu, skladu, kdepak Komenský a nějaká gradace obtížnosti.

Šok 12 – Klasifikační konfrence
Napřed tzv. předběžná: do listů se vepsal jen počet jedniček, dvojek atd. Na konferenci se na tabuli promítly výsledky jednotlivých předmětů – musel být totiž nejen soulad mezi odbornými předměty tj. fyzikou, matematikou a elektrotechnikou, ale průměr třídy, se musel blížit trojce – plus mínus nějaká ta desetinka, např. 3,2
Proč? Švédové jsou přímo posedlí statistikou a tzv. Gaussovou křivkou – průměrná známka průměrného švédského studenta v celé zemi je rovna 3,0! Kolik je jedniček, tolik musí být pětek – podle zmíněné křivky je to okolo 5 %!
Což je očividně naprosto tristní způsob, jak dosáhnout celonárodního průměru. Napomáhají tomu také tzv. centrální písemné zkoušky, které by se daly přirovnat ke státním maturitám. Všechny školy píší tuto zkoušky týž den, kantoři dostanou ze Stockholmu přesné pokyny jak opravovat a pak se vypočítají průměrné body žáka a třídy. To se pošle do Stockholmu a odtamtud přijde – věřme tomu – statisticky přesná škála známek – 15 bodů trojka, 17 – 19 bodů čtyřka atd.
Když se ředitel na konferenci pokoušel této chiméry dosáhnout i v mém předmětu a požadoval, aby můj průměr byl 3,0 (bez ohledu na to, že mám ve třídě jenom15 žáků), seznal jsem, že jsem se dobral vrcholu absurdity. Pro odborníka snad není třeba něco více dodávat.

To be continued…

Ing. Jaromír Hromádka
Sokolov dne 3.února 2010

(Pokud máte zájem se k uvedeným zkušenostem vyjádřit či přidat svoje, piště prosím na adresu redakce - odkaz dole.)



( Celý článek! | Autor: redakce | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004